Erling Kagge (*1963) je norský nakladatel (Kagge Forlag), jeden z největších dobrodruhů současnosti, právník, uznávaný sběratel umění, hodinek Rolex, autor osmi knih o objevování, filozofii a sběratel-ství, otec tří dcer. Je prvním člověkem, který sám, bez jakékoliv podpory a radiového spojení přešel Antarktidu k Jižnímu pólu. Díky tomuto úspěchu se dostal na titulní stranu mezinárodní edice magazínu Time. Žije v Oslu, často přednáší pro zeměpisné společnosti a obchodní organizace.

Přiblížil jsem se smrti

Když píšete o svých neuvěřitelných expedicích, říkáte: „Pohltí mě klid. Cítím ho a slyším ho. Ten zvuk prostoru není hrozivý ani děsivý, ale uklidňující.“ Kdy jste se s takovým pocitem setkal poprvé?

To už je víc než dvacet let. Moc jsem o tom nepřemýšlel. Až když jsem začal psát Radost z ticha, tak se mi to vrátilo. Podíval jsem se do deníku a tam tento citát našel. Vybavila se mi také bílá, naprosto plochá fádní krajina a tam někde daleko za obzorem Jižní pól. Znovu jsem si prošel těch zhruba 1400 kilometrů. Vše, co jsem potřeboval, jsem táhl na saních, musel se obejít bez rádiového spojení, odkázaný jen sám na sebe. Vybavily se mi všechny dny a týdny a z té monotónnosti začaly ze sněhu vystupovat barvy, modrá, červená, zelená. Najednou začínáte vidět i všechny struktury v ledu a sněhu a už neputujete jen tou nekonečnou planinou. Nastartuje vám to
dialog s prostředím, nikoli v doslovném slova smyslu, a pak po několika dnech začnete dostávat odpovědi na některé otázky, o nichž jste ani nevěděli, že jste vduchu položili. Samozřejmě, se to všechno odehrává mlčky.

Když říkáte, že každý by měl jít na Jižní pól, někteří lidé si možná budou myslet, že žertujete, ale vypadá to, jako byste to mysleli doopravdy. Jak to tedy je?

Není to něco, co jen cítím, ale bezpečně vím. Věřím, že každý se rodí průzkumníkem. Podívám se na mé děti, chtěly poznávat ještě než uměly chodit. Ve věku čtyř nebo pěti let je to třeba už méně zřejmé, ale latentně v nás touha překonávat sama sebe zůstává. Z praktického hlediska je zřejmé, že výprava na Jižní pól je fyzická záležitost, ale já to chápal spíše jako zkoušku vůle. I myš může sežrat slona, dělá-li to trpělivě a po malých soustech.

Když hovoříme o tichu ve společnosti, ozývají se fráze jako „nepříjemné ticho“ nebo „ohlušující ticho“. Nemůžeme zapomenout ani na „minutu ticha,“ kterou vzdáváme úctu někomu, kdo zemřel. Ale to není ten typ ticha, o kterém mluvíte? 

Ne. Chtěl jsem napsat knihu o tom, jak může ticho obohatit náš život a je pozitivní. Je to také něco, co nám ve společnosti chybí. Třeba mé dcery nevědí, jaké ticho je, protože nežijí v prostředí, kde by ho mohly smysly poznat.
Myslí si, že ticho neznamená nic. Ve filozofii se dozvíte, že nic nepochází z ničeho. Ale myslím, že je to špatně, protože ticho je NĚCO. 

Mlčení není pro mnoho lidí vůbec jednoduchá záležitost. Vyžaduje to stejnou námahu jako zdolat Mount Everest?

Přál bych si říct, že ano, ale nedá se to srovnávat. Když se dostanete na vrchol Mount Everestu, jste nejdříve super šťastní, ale po zhruba dvou nebo třech minutách vás zahltí další myšlenka: jak se kčertu dostanu dolů. Pokud vám někdo řekne, že by chtěl vylézt na Mount Everest, aby si užíval přírodu a prostředí, pak to není pravda.

V knize jste se zmínil, že nejtvrdší je návrat k normálu...

Ano. Přestože Antarktida není úplně tichá, je to skutečně klidné místo. Takže nejzajímavější na expedici na Jižní pól je, že vás nic nerozptyluje. Doma je vždycky někdo, kdo na vás čeká, nebo doufáte, že na vás někdo čeká. Očekáváte zprávu nebo se potýkáte s vymoženostmi techniky, a vždy vás to rozptýlí. Celých padesát dní a nocí jsem toto neměl a užíval si světa nedotčeného civilizací.

Vraťme se do dětství, protože v knize mluvíte o tom, že jste jako malé dítě trpěl... Proč?

Možná trpěl je příliš silné slovo. Ale byl jsem nejmladší z dětí, takže jsem musel chodit spát dřív než ostatní a stále jsem slyšel nějaký hluk, takže jsem nemohl usnout. Nebyl to příjemný zážitek, jak jsem se tak převaloval v posteli... Pak je něco jako ticho, když jako dítě nemáte co dělat, nikdo si s vámi nehraje a vy se nudíte. Vzpomínám si, že mi matka říkala, že nuda je nezdravá a vymýšlela pro mě nějakou činnost. Dnes s matkou souhlasím. Mé děti vždy dělají něco, aby se nenudily. Myslím si však, že jsou ochuzeny o mnohé zkušenosti, protože mají příliš mnoho práce, zatímco naše „chudoba zkušeností“ v šedesátých letech spočívala v tom, že jsme neměli co dělat. Pocity jsou to asi stejné.

Zdá se, že neustále hledáte nové zážitky nebo zájmy, takže jaká je filozofie, z níž vychází váš zájem stále něco dělat?

Neexistuje žádná filozofie, ale myslím, že je těžké říci, proč děláte právě to, co děláte. Život spočívá v plnění svého potenciálu, a myslím, že většina lidí nedoceňuje své schopnosti. 

Procestoval jste všechny kontinety. Myslíte si, že lidé různých kultur mají vlastní definice ticha?

Absolutně. Většinou píšu z hlediska západní nebo norské – evropské perspektivy, ale ve východních kulturách představuje ticho mnohem důležitější věc. Pokud posloucháte lidi z Japonska, zdá se mi, že pomlky mezi jejich slovy jsou stejně důležité jako vlastní slova.

Dá se v naší přetechnizované civilizaci ještě někde najít ticho?

Je to možné. Když se vydám z mého bydliště jedním směrem a jedu zhruba třicet minut, tak takové klidné místo najdu. Ale většina lidí ho nehledá. Ráno vstanete, jdete do kanceláře nebo do školy a vrátíte se zpátky domů, vaříte, sledujte nějaký pořad v televizi, zkontrolujte telefon nebo něco hledáte na Googlu a tady se zdržíte. Nakonec se divíte, jak rychle utekl čas a postěžujete si, že život je příliš krátký. Pokud žijete takovým způsobem, nemůže tomu být jinak. Někdy doma poslouchám hudbu, jen abych se zbavil všech ostatních zvuků, a pak cítím ticho uvnitř.

V knize píšete, že jste hledal absolutní ticho, ale nikdy nenalezl...

Když jsem začal psát, myslel jsem, že absolutní ticho existuje a že ho nějak objevím a popíšu. Ale nedařilo se mi to. Až po dokončení knihy jsem našel úplně tiché místo. Je v podzemní místnosti uprostřed Paříže, přímo u centra Pompidou. Čekal mě tam divný zážitek. Bez hluku se po chvíli těžko orientujete v prostoru. Ale nakonec slyšíte své srdce a dech, jak v těle cirkuluje krev, takže i tam máte hluk. 

Na svých cestách jste zažil spousty dobrodružství. Přiblížil jste se někdy smrti?

Myslím, že kdyby mě sledovala moje matka, řekla by, že jsem se přiblížil smrti několikrát. Ale já si to neuvědomuji. Neměl jsem takový pocit, ani když mě napadl lední medvěd a já skončil v hlubokém křoví. Myslím, že mnohem horší je jízda hromadnou dopravou v Oslu s hordou opilců.

Čím se vaše kniha liší od běžného komerčního poradce?

Protože nejsem filozof, snažil jsem se ukázat, že existuje mnoho způsobů, jak najít své místo k odpočinku sám v sobě. V zásadě mohu zažít vnitřní ticho, i když si sednu na přistávací dráhu letiště. Kakofonie dojmů se stává problematickou pouze tehdy, když je život fádní, stále stejný. Ale to je právě to, co se děje: měníme se pomocí technologií, které používáme. Je pro nás stále obtížnější být trvale připojeni k nějakým zařízením a jiným lidem. Svět je vždy blízko, nemůžeme udržet věci na dálku. Nejlepší je vypnout telefon, odpojit se i od ostatních zařízení. Je také dobré být sám. Pokud se chcete poznat s jinými lidmi, objevíte i nesympatické a frustrující věci. To vše vás nakonec stejně přiblíží k sobě, což vede k větší spokojenosti. Chcete-li zjistit, jestli jste dobrý manžel, dobrá sestra, dobrý člověk, musíte se navzájem poznat. A k tomu potřebujeme ticho. Bude to stát čas a energií, způsobí to špatnou náladu. Je zřejmé, že se tomu snažíme bránit, a tak raději otevřeme libovolnou aplikaci na smartphonu. Již v sedmnáctém století filozof Blaise Pascal napsal: „Soužení bolí a bolesti ze samoty jsou téměř
nesnesitelné. Takže začněme něco dělat.“

Napadlo vás, jakou barvu má ticho?

Ještě jsem o tom nepřemýšlel. Pro mnohé je zelená barva ticha, podle psychologických studií má uklidňující efekt. Pro mě je klidná modrá a velmi poetická.
(Ze zahraničních pramenů)