Tom Lanoye (1958) je vlámský romanopisec, básník, esejista, scénárista a dramatik. Jeho knihy byly přeloženy do více než patnácti jazyků, jeho divadelní hry se hrají ve dvaceti zemích. Je držitelem literárních cen Gouden Uil Literatuurprijs a Gouden Uil Publieksprijs (za romány Boze tongen a Zwarte tranen). V roce 2007 získal za svou literární tvorbu ocenění Gouden Ganzenveer a čestný doktorát na Antverpské univerzitě. Román Sprakeloos o umírání autorovy matky z roku 2009 byl v úzkém výběru cen Gouden Uil, Libris Literatuur Prijs a AKO Literatuurprijs a získal literární ceny Gouden Uil Publieksprijs a Henriette Roland Holst-prijs, v roce 2017 se dočkal filmového zpracování. V roce 2014 Lanoye získal za své celoživotní dílo cenu Constantijn Huygensprijs.

Ne každý musí zastávat stejné hodnoty

Román Třetí svatba vyšel v originále v roce 2006. Rasismus, migrace a integrace se najednou staly naléhavými problémy, takže román o manželství z rozumu mezi starším homosexuálním vdovcem a devatenáctiletou konžskou ženou byl aktuální. Šlo o první román Toma Lanoye po jeho uznávané Monster Trilogy, po jeho antverpské městské poezii, po kritické hře Fort Europe. Román je zpět v centru pozornosti díky filmové adaptaci valonského režiséra Davida Lamberta. Je to příležitost znovu posoudit vrstvení alegorického příběhu o Evropě ve světle migrace a měnících se demografických údajů. Je trochu děsivé, jak i nyní je neuvěřitelně aktuální.

Také si to myslíte?

Mám dojem, že se v Antverpách přibližujeme současnému Maďarsku a Bart De Wever, vůdce Nové vlámské aliance, se podobá Orbánovi. Otázkou je, do jaké míry a kdy se rétorika Nové vlámské aliance, prosazující nezávislost vlámského regionu, také stane metodou. To má co do činění s teroristickými útoky, s poměry v Sýrii, a s mnoha uprchlickými toky do Evropy. „Potřebujeme standardy, protože ne každý musí zastávat stejné hodnoty. To bychom nepotřebovali parlament.“ Tato myšlenka mi uvízla v hlavě a Třetí svatba je vlastně pokusem napsat o tom něco konkrétnějšího, dát hlas někomu, kdo je uprchlík. Ale ve skutečnosti Třetí svatba začíná něčím, co se mi stalo  dříve. Když jsem se na konci osmdesátých let přestěhoval do Antverp, telefonoval mi anonym. Přednesl mi návrh, kterým kniha začíná. V té době jsem byl známý jako gay aktivista, a slíbil mi spoustu peněz, kdybych se legálně oženil s jeho černou přítelkyní. Usnadnilo by to její imigraci. Možná to byl pasák, což stejně nemělo vliv na mém odmítnutí. Ale myšlenka v hlavě uvízla uvízla a často se mi vybavovala.

Falešná manželství ale nebyla něčím mimořádným…

Účelová manželství v zásadě neexistují. Vždy jde o jakousi smlouvu dvou dospělých lidí. Rasismus a sexismus hrají roli v tom, jak velkou averzi manželství vyvolává. Manželství by nemělo být zneužíváno k legitimizaci obchodu s lidmi nebo financování různých mafií. Pokud se podíváte na naše zákony, tak v nich nalezneme reziduum někdejších napoleonských norem, kdy manželství bylo jednou z forem získávání zboží. Doslova! Ve feudálních dobách naše slavná evropská minulost představovala manželství téměř vždy jako nějaký pozemkový obchod. Kraje, vévodství a království byly budovány nebo slučovány prostřednictvím manželských aliancí. Nemělo to nic společného s láskou.
Pokud jde o účelová manželství, jsou současní lidé velmi moralističtí. Ale i to má různé podoby. Starý vlámský farmář s filipínskou dívkou jako manželkou. Nebo postarší belgická žena s dvacetiletým senegalským mladíkem. A veřejné mínění? „To nemůže být nic jiného než podvod a zneužívání!“ Film má šťastný konec, v knize tomu tak není. Maarten Seebregs (ve filmu vdovec Martin Janssens) se v jednu chvíli ptá na Tamaru (konžskou nevěstu) a zajímá ho její osud, a pak si uvědomí, že je ve skutečnosti uprchlík a sám cizinec.
Tamara je mladá, má život před sebou, on už je v zásadě mrtvý. Život je jedinou skutečnou domovinou, ze které je umírající pomalu vyhnán – uvědomuje si to, když ji týrá. A pak jí něco dá, poprvé, aniž by na oplátku něco požadoval. Už žádné cynické komentáře, jen něco rozdává. Ze studu ze sebe a z obdivu k Tamarině vůli a její životní síle. 

Frustrace z jinakosti má hlubší příčiny…

Ano. V Jižní Africe mi řekli, že Evropané nacismus a stalinismus vidí jako zavrženíhodné režimy. Ale staví také kolonialismus na stejnou úroveň? Na takové uvažování nejsme připraveni. Myslím, že máme historický dluh. Jak se s ním vyrovnáme, je další otázka.

Jak chápete normy a hodnoty? Často je zmiňujete.

Pokud lidé říkají, že se musíte přizpůsobit Vlámům, koho tím vlastně myslí? Jsem to já? Je to Etienne Vermeersch? Filip Dewinter, Peter Mertens? Co jsou Flandry, s nimiž se musí někdo, kdo sem vstoupí, shodovat? Flandry jsou jako každá jiná komunita vnitřně multikulturní, ale i to musí být předem potlačeno. Upřednostňujeme přijetí homogenizující morálky, ve které se lidé, kteří sem přicházejí z „imigrace“, náhle musí shodovat se vším vlámským.
Mám dojem, že většinu současné politiky tvoří otázka, jak můžeme zastřeně legitimizovat xenofobii a islamofobii, a tím ve volbách získat hlasy. Když jde někdo surfovat, oblékne si neopren a nikdo s tím nemá problém. Lidé ale budou zkoumat, zda je burka hygienická. Ale o to vůbec nejde. Neobhajuji burky, ale hájím právo je nosit, bez ohledu na to, jak zvláštně to podle mě vypadá. Také nebráním šátek, hájím právo žen nosit šátek, pokud chtějí. Jako osvícený levicový liberál si myslím, že je to moje povinnost. Vede mě k tomu obdiv k Palestínce Malale Yousafzaiové, kterou v jejich patnácti letech postřelil člen Talibánu, jen proto, že bojovala za právo na vzdělání i pro dívky. Útok přežila a stala se nejmladší držitelkou Nobelovy ceny za mír. Nyní studuje filozofii, politiku a ekonomii na Oxfordské univerzitě. Se šátkem. Na Sorbonně by to možné nebylo. Kdo je tedy retardovaný? Nyní mluvím jako občan. Kdykoli se v diskusi šermuje hodnotami a normami, vypadne z toho propaganda. Hodnoty jsou zdarma a mohou se lišit, ale každý musí dodržovat stejné standardy. Potřebujeme je proto, že ne každý hájí identické hodnoty. Lidé by měli být schopni říci, že homosexualita není pro ně a že nemají rádi homosexuální manželství. Ale tvrdit, že svůj dům nepronajmou gayům, je zvrácené. Lidé mají nárok na své vlastní zkušenosti, vlastní kulturu a vlastní identitu, pokud ve skutečnosti nezhoršují práva jiných skupin nebo jednotlivců. Zvláštně působí, když někdo v současném globalizovaném světě považuje za projev vlastenectví, jen dovoláváním se rodného jazyka… Nerozumím tomu, že i děti na hřišti by měly mluvit jen holandsky. V polovině minulého století nesměl můj otec na své internátní škole v Poperingenu mluvit vlámsky nebo dialektem, studenti museli užívat výhradně francouzštinu. Prosazoval se názor, že pokud jsou lidé dvojjazyční, již se nemohou integrovat. To je nesmysl! V Jižní Africe žije spousta lidí, kteří mluví třemi nebo čtyřmi jazyky. Zda je to ideální, je jiná věc, ale studoval jsem dostatek jazyků, abych věděl, že lidé, kteří dobře užívají svůj mateřský jazyk, se mnohem snadněji naučí další řeč. Vícejazyčnost nemůže být považována za hrozbu. Naši svobodu může omezit jen svědomí… Názorový zločin je, pokud vás zavřou kvůli pro někoho nepohodlné myšlence. Museli bychom se obávat výzvy k založení jakési věznice podobné té na Guantánamu, ve které jsou zavřeni také lidé, kteří mohou být podezřelí pouze z plánování nebo podpory násilných činů. Jedním z nejdůležitějších úspěchů osvícení je presumpce neviny. Působením falešné propagandy dělají lidé věci, které by jinak nedělali. Bez ohledu na záměr autoritářských režimů. Pokud ale i liberálové potřebují několik týdnů, aby si uvědomili, že se zachází příliš daleko, pak už se dostáváme na kluzký svah. Nemohu pochopit evropského starostu, který řekne, že rozdíl mezi Židy a muslimy spočívá v tom, že se Židé vyhýbají konfliktům, a na základě toho prý jednají a formují politiku.

Jak chápete dobré umění?

Ve Třetí svatbě nejde ani tak o to, jak se Tamara vyvíjí jako postava, ale o to, jak se mění v Maartenových očích. Můžete na to reagovat dvěma způsoby. Můžete mi vyčítat, že jsem koloniální spisovatel, který mluví jen jedním hlasem, konkrétně bílým hlasem. Nebo můžete pochopit, že tato forma je záměrným komentářem, důležitou součástí vyprávění: v mainstreamu vlastně vždy znovu slyšíme stejný hlas. A naléhavě musíme uvolnit cestu dalším. Aniž bychom se přikláněli k excesům. To je obtížné vyvažování. Ale veškeré dobré umění existuje z milosti rovnováhy.
(Ze zahraničních pramenů)