Thomas Melle (*17. března 1975, Bonn) je německý spisovatel, divadelní dramatik. Studoval srovnávací literaturu a filozofii na univerzitě v Tübingenu, dále na University of Texas v Austinu a Free University of Berlin.V roce  2004 absolvoval a získal magisterský titul. Od roku 1997 žije v Berlíně. Knihu Die Welt im Rücken, publikovaná v srpnu 2016, zdramatizoval a hra měla premiéru v březnu 2017 ve vídeňském Burgtheatru. Za svou tvorbu získal Thomas Melle několik prestižních cen.

O nemoci, která mění osobnost

Když jste psal knihu Svět v zádech, myslel jste na to, že bude mít terapeutický charakter?

Ne! To mě nenapadlo. Pro mě to byla především literární výzva: maniodepresivní nebo bipolární porucha zatím nebyla dobře popsána a chtěl jsem jí dát odpovídající literární podobu. Je to o nemoci, ne o mně.

Na začátku píšete, že je nebezpečné aktivně a analyticky řešit vlastní nemoc, že je to těžké a bolestivé. V jakém smyslu?

Nebezpečné by mohlo být mé extrémní ponoření do vlastních emocí, a tím by se události z minulosti mohly stát přítomnými. Ale vyvaroval jsem se toho. Nikdy jsem se nevzdal vyprávění. Když se mě na nemoc někdo v souvislosti s knihou ptal, odpovídal jsem, že bych mohl zažít něco podobného.

Ale vaše kniha je považována za autobiografickou…

Samozřejmě, jsem diagnostikován jako maniodepresivní a s tím musím žít. Ale při psaní jsem si uvědomil, že celá věc by neměla být taková autobiografická „pornografie“. Doufám, že se mi to podařilo.

Co tím myslíte?

Chtěl jsem, aby líčení bylo co nejpravdivější. A to i za předpokladu, že použiju částečně i fikci k podtržení uměleckého vyznění. 

Jak jste se vracel do minulosti? Mohl jste využít svých deníků nebo poznámek, mluvil jste s ostatními lidmi?

Ne, neměl jsem skoro nic napsané, ale hodně jsem mluvil s přáteli a známými. I paměť se vrací postupně, je selektivní, má fiktivní části, dokonce i u zdravých lidí. Já s maniodepresivní diagnózou zaujímám takovou středovou pozici. Můj psychiatr mi řekl, že maniaci si budou pamatovat všechno. Jeho kolega, který trpí stejnou chorobou, ale tvrdí, že mánie je milosrdné onemocnění, které téměř nevyvolává žádné vzpomínky. Oba nejsou pro mě směrodatní. Mám dojem, že celé fáze, jsou zcela vymazány, ale stačí pak jedna věta, kterou někdo pronese, a mně se živě vybaví mnoho dosud zapomenutých scén. Všechny jsem popsal.

Mluví se hodně o nulovém bodě, vyhnanství, neutralizaci, oživení. Jsou to základní motivy Světa v zádech?

Ano. Katastrofická věc této nemoci spočívá v tom, že jste v mánii jiní a v depresi se vaše projevy zase změní. Když oba stavy ustoupí, jsi zpět, ale zase někdo jiný. Už vím, co se kdy děje a jak se s tím vyrovnat. To je taková diskontinuita. Chtěl jsem však vytvořit jakýsi kontinuální příběh, který přemosťuje hluchá místa. 

Manické fáze u vás trvají déle než depresivní – i když ty jsou mnohem nebezpečnější. Máte za sebou dva pokusy o sebevraždu…

Vůle se vším skončit je obrovská. Ale možnost volby nemusí být nutně potlačena. Když se rozhodnete pro konečný odchod, je to proto, že nechcete skončit jako nějaké beztvaré bahno. Mánie je přehnaná euforie, deprese monotónní, prázdná, bolestivá. Mánii je třeba osvětlit a vysvětlit. Čeká se na to.

Je vaše nemoc stále tabu?

Deprese ano. Často se pro ni používá výraz „syndrom vyhoření“, aby ji jedinec lépe zvládal. Podtrhuje tím jen svůj úspěch: dosáhl toho hodně a nyní je oprávněně vyčerpán. Hodně se ví o melancholii, ale to je jen špička deprese. Ale úplně jiné je to, pokud jde o mánii. Vezměte si člověka, jako jsem já, s mnoha paranoidními vlastnostmi. Je doslova katapultován do šílenství, chová se naprosto bizarně, pro okolí je to nepochopitelné. Mánie je děsivá, a to i pro vnější svět. Je opravdu tabu, protože uniká jakémukoli zařazení a klasifikaci.

Existuje však také příběh geniálního maniaka, který v ní vytvořil mimořádné umění. Říká se také, že v manické fázi se lidé cítí celkem šťastní…

Obojí je špatně. Tato umělecká produktivita existuje nejvíce v hypomániích, tedy lehčích fázích mánií. Ale mě se to netýká. Všechno, co jsem v tom stavu napsal, za moc nestálo. Mánie má velmi tmavou barvu, vede do samoty. Málokdo o tom ví.

Jak vaši kniha přijali zdravotníci? Zvou vás mezi sebe?

Dostávám pozvánky, abych z ní v nemocnicích četl. S vydavatelem však máme dohodu, že s knihou budeme zacházet jako s literárním dílem. Vystupuji proto pouze v literárních domech a v knihkupectvích. Jsem rád, když se mi někdo svěří s tím, že ho kniha oslovila a že mu pomohla. Kdo se se mnou chce setkat, má dost možností.
(Ze zahraničních pramenů)