Christopher Moore je autorem patnácti románů, včetně mezinárodních bestsellerů, Lamb, A Dirty Job, You Suck a Secondhand Souls (2015). Chris se narodil v Toledu v Ohiu a vyrostl v Mansfieldu v Ohiu. Jeho otec byl dálniční hlídač a matka prodávala v obchodním domě. Navštěvoval Ohio State University a Brooks Institute of Photography v Santa Barbara. Když mu bylo 19 let, přestěhoval se do Kalifornie a žil na centrálním pobřeží až do roku 2003, kdy se přestěhoval na Havaj. Před vydáním svého prvního románu v roce 1992 pracoval jako pokrývač, prodavač potravin, noční auditor hotelu a pojišťovací makléř, číšník, fotograf a DJ rock. Chris čerpal ze všech těchto pracovních zkušeností při tvorbě postav svých knih. Když nepíše, oblíbil si Chris plavit se po oceánu, potápět se, fotografovat a malovat.

Chci oslovit každého, kdo rád čte

Proč jste se rozhodl psát a co předcházelo vydání první knihy?

Jednoho dne jsem vezl svého syna Tylera do školy a vyprávěl mu další příběh o tom, jaké to bylo vyrůstat na Floridě. Ani jsem si neuvědomil, že už ho mnohokrát slyšel. Řekl mi: „Tati, ty umíš tak poutavě vyprávět, že mi ani nevadí, že už snad všechno znám. Měl bys napsat knihu, ať z toho mají také něco ostatní.“ Následující den jsem se posadil k počítači a nastínil obrys svého prvního románu.

Do Nejhloupějšího anděla jste přivedl některé postavy z dřívějších románů. Co vás k tomu vedlo?

Věděl jsem, že kniha bude ve srovnání s jinými mými díly kratší, už proto, že jsem s ní počítal na vánoční trh. A tím, že jsem se vrátil k některým postavám, jsem si ulehčil práci. Už měli svou historii a určitou dimenzi. A už jsem je znal a už žili v Pine Cove. Chtěl jsem ukázat, jak funguje život na malém městě a Vánoce vytvářejí podle mě dokonalý mikrokosmos maloměsta.

Jak byste charakterizoval příběhy, které píšete?

Nevím. Nějakým způsobem jsem si udělal pověst tím, že pro mě není problém vystoupit ze žánru. Jediná věc, na které mi opravdu záleží, je to, že mé vyprávění musí být zábavné a abych dokázal čelit nudě, vymyslím si něco nadpřirozeného. Zdá se, že humor není moc v beletrii zastoupen. Je tu poptávka, ale není nabídka.

To je pravda. Nevychází mnoho vtipných knih. Proč?

Nevím. Možná je těžké je napsat. Nebo to vyžaduje určitou dovednost a lidé s takovouto schopností pracují v televizi a ve filmu, kde si více vydělají. Sám píšu humorné knihy proto, že si přeji, aby jich bylo víc.
Žádám i čtenáře, aby mi poslali náměty. Přečtu si je, a pokud se mi líbí, umístím je na svůj web. Mám celou stránku „Chrisovy výběry: Knihy, které si chcete přečíst.“ K mým autorům, nad jejichž knihami se pobavím, patří: – Douglas Adams, Tom Robbins, Kurt Vonnegut a ještě pár dalších. Přeji si, aby lidé, kteří hledají v knihách humor, sáhli i po těch ode mě. Třeba zrovna tento rozhovor je nasměruje…

Na svém webu uvádíte seznam povolání, které jste vykonával, než jste se stal spisovatelem: pokrývač, pojišťovací agent, DJ ... Jakou hudbu jste hráli?

Alternativní rock and roll. To bylo na konci osmdesátých let. Měl jsem slabost pro britské zpěváky. Byl mezi nimi například Richard Butler z The Psychedelic Furs. A kluci jako Robbie Robertson a U2. Působil jsem v rozhlase a snažil se být opravdu pozitivní. Dával jsem přednost nočnímu vysílání a plnil nejrůznější přání. Třeba volal posluchač: „Právě mě opustila žena. Zahráli byste mi Neila Younga.“ Lidé vycítili, že nabízím hudbu s pozitivními emocemi, proto se na mě často obraceli….

Do svých románů často zasazujete hrdiny různých povolání: piloti, vědci, mořští biologové… Která profese se vám popisovala nejlépe?

Skvělý byl výzkum mořských biologů. Napsal jsem o tom knihu. Nestačilo být s úžasnými lidmi a sledovat jejich práci, ale musel jsem přečíst i hromadu odborných knih. Ale to není jen můj případ. Třeba Tom Clancy může vyhodit do vzduchu celou zemi, když má po ruce spousty literatury. Všechna povolání, která jsem osobně dělal, jsem popsal ve svých prvních třech knihách. Když jsem psal čtvrtou, byl hlavní postavou pilot. A tady mi osobní zkušenost chyběla. Proto jsem si vzal lekce létání, strávil s piloty hodně času a zjišťoval, jak mluví a jaké jsou jejich priority.

Hodně pracujete s detaily, protože ty dodávají knize věrohodnost...

Ano, a hodně se přitom sám pobavím. Mořští biologové byli určitě nejzábavnější. Ale při osvojování pilotáže jsem si také užil hodně legrace. Naučil jsem se létat s vrtulníkem natolik, abych se dostal do vzduchu, s přistáním to už ale bylo horší. Můj otec se věnoval vymáhání práva, jeho zkušenosti se mi hodí, když popisuji práci policie. Snažím se hodně mluvit s lidmi. Hodilo se mi to, když jsem psal knihu, v níž jsem celou vesnici Pine Cove zbavil antidepresiv. Do posilovny jsem chodil s chlapem, který byl diagnostik v nedaleké nemocnici, takže věděl hodně o psychotropních drogách. Čtyřicet pět minut denně jsem ho griloval. „Tak co se stane, když jim dáte drogy?” Ale to není všechno, co jsem si musel osvojit. Třeba jsem potřeboval vědět, jak ukrást Boeing 747, což jsem pak použil v jednom svém románu. Když jsem se to chtěl dovědět, vzpomněl jsem si na pilota, který mi kdysi řekl, že pokud budu někdy potřebovat něco vědět o létání, ať mu napíšu. Poslal jsem mu mail s prosbou, ať mi poradí, jak ukrást Boeing 747. Odpověděl mi, že musím udělat to, a tohle … V té době to nebylo citlivé téma a odpověď mailem vypadala neškodně.

Velmi těžko se už hledá námět, který by nebyl zpracován. Uvědomujete si to?

Jistě, ale k tématu lze přistupovat i jinak, a tím být první. Před takovou výzvou jsem stál, když jsem se chystal napsat román Lamb: The Gospel According to Biff, Christ's Childhood Pal (2002). Nebyl jsem zběhlý v Bibli víc než většina lidí. Ale když jsem se dočetl, že téměř třicet let Kristova života je zahaleno záhadou, napadlo mě zabývat se tím. Šlo o to zaznamenat nejen chybějící roky, ale učinit to vtipným a důvěryhodným způsobem. Byla to velká výzva, nejtěžší věc, kterou jsem se kdy pokusil udělat.

Jak vypadala vaše práce?

Chtěl jsem vyprávět příběh, učinit ho zábavným, a přitom nikoho nenutit ke změně názoru nebo dokonce zapochybovat o své víře. Předpokládal jsem, že čtyři evangelia jsou pravdivá a Ježíš je tím, co se v nich dočteme. Nezáleží na tom, zda tomu věřím; tak jsem definoval postavu. Ale celá hromada věcí není vysvětlena nebo nedává smysl, tak jsem se snažil je pochopit. Chtěl jsem jen odhalit tajemství tohoto mimořádného příběhu.

Jakmile jste přijal nápad doplnit dosud neznámě roky Ježíšova života, bylo logické to učinit prostřednictvím jeho nejlepšího přítele…

Kniha byla inspirována scénou z Bulgakova románu Mistr a Markétka. Autor v něm popisuje soud s Ježíšem z pohledu Piláta Pontského. Je to příběh, o němž jsme všichni slyšeli tisíckrát, ale když jsem to četl, myslel jsem si, že se to děje právě teď. Najednou to bylo reálné, což jsem si nikdy předtím neuvědomil. A tehdy mě napadlo, že bych mohl také vytvořit příběh, o němž nebudou pochybnosti, že je skutečný. Zjistil jsem, v kterém domě žil, v kterém patře a jaký vedl každodenní život. A je to skvělý příběh. Představte si převzít odpovědnost za to, že jste synem Božím. Představte si odpovědnost za to, že jste nejlepším přítelem Božího syna…

Ježíš nebo „Joshua“, jak mu říkáte v knize, má lidskou podobu, nebál jste se toho?

Jen jsem se držel toho, co řekl, a pak jsem z něj udělal člověka. Jeho oběť by nic neznamenala, pokud by byl bůh. Snažil jsem se být věrný duchu jeho laskavosti a dívat se na věci logicky. Proč by měl existovat Nový zákon? Protože pomstychtivý bůh Starého zákona možná jednoho dne vstal a řekl: „Páni, opravdu bych se takhle neměl chovat. Bylo to ode mě trochu dětinské, chtít ovládnout celou populaci. Pak se dozvíte o vztahu Židů k Bohu, který se liší od toho, jak ho vnímají křesťané. Je to obousměrná ulice s Židy: Vybral nás, takže má určitou odpovědnost. Hledal jsem kořeny antisemitismu, a našel je v Janově evangeliu a vrcholí smrtí milionů lidí.

Kolik lidí byste v ideálním případě chtěl oslovit svými knihami?

Chci oslovit každého, kdo rád čte. Mým cílem je mít v knize něco, co by se dotklo každého a o čem je ochoten přemýšlet.

(Ze zahraničních pramenů)

Snažím se vždy dělat něco, co mě dosud nenapadlo

Co vás přimělo k tomu, abyste znovu oživil postavy jako Charlie, Lily, detektiv Rivera a Minty Fresh? 

Většinou to byla reakce na velkou poptávku. Spousta lidí žádala se o těchto postavách dovědět něco nového, tak jsem o tom neustále přemýšlel, ale vždy jsem děj nové knihy zasadil na jiné místo s jiným obsazením. Nakonec jsem našel způsob, jak nenapsat stejnou knihu dvakrát, i když mi do ní vstoupí už osvědčení protagonisté.

Hellhoundi, tedy jacísi nadpřirození psi, chrání v Asherově vetešnictví sedmiletou Sophii před padouchy. Proč tentokrát chybí opatrovnické kočky? 

Mám rád kočky i psy, ale kočky nepůsobí loajálně a nejsou tak oddané jako psi. Plus, Bummer a Lazarus mají předobraz ve skutečných zvířatech. Žili v San Franciscu na konci 18. století (Mark Twain psal právě tady Bummerův nekrolog).  Hellhoundové jsou také součástí mytologie podsvětí, o níž jsem si myslel, že by bylo dobré se na ni detailněji podívat. Zjistil jsem, že jsou obrovští, nezničitelní a divocí, a i neskutečně hloupí, takže bylo zábavné o nich psát.

Do San Francisca jste umístil spoustu upírských monster. Není Bay Area ( metropolitní oblast, která obklopuje sanfranciský a sanpabloský záliv) pro ně trochu drahá?

V průběhu let se to zhoršilo. Ale takto to funguje v moderních městech. Najít byt za rozumnou cenu není ani v Paříži, Londýně, nebo v New Yorku snadné. Když jsem však začal v roce 1995 psát o San Franciscu, bylo pro pracující lidi celkem dostupné žít ve městě. Pokud se chystáte požádat čtenáře, aby věřili psům velikosti poníka, že si mohou dovolit dostupné nájemné, musíte být sami dostatečně věrohodní.

Existují některé další postavy, které se chystáte vrátit do některé své další knihy? Jako třeba anděla Raziela z Nejhloupějšího anděla?

Opravdu ne. Alespoň ne v tuto chvíli. 

Kdy jste si prvně uvědomil, že byste se mohl psaním uživit?

Dokud si někdo vaši knihu nekoupí, tak netušíte, zda má vaše psaní nějaký smysl. Můj první příběh jsem prodal, když mi bylo asi 27 let. Nevím, zda to bylo proto, že jsem lidem nabídl něco o tolik lepší než cokoli předtím, ale někdo to přijal a poslal mi šek, takže tehdy jsem to začal tušit. Jednám intuitivně, a věřím tomu. Pracoval jsem jako hotelový úředník, v podmínkách nepříliš vhodných pro tvůrčí činnost. Příliš mnoho času v noci jsem strávil nad účetnictvím, a ve dne spal. Psaní mi šlo strašně pomalu.  Až když mně vyšla kniha Coyote Blue (česky Kojotí stesk, Talpress 1998), za níž jsem dostal celkem slušný honorář, dostala vidina profese spisovatele na plný úvazek reálnější obrysy. Ale stále jsem nevěděl, jestli budu schopen psát a prodávat další knihy a svou prací si vydělávat na živobytí.

Odkud čerpáte energii pro svou práci?

Psaní je těžké. Občas se zaseknu. Nejlepší způsob, jak se znovu nastartovat je změnit prostředí.  Když jsem žil na centrálním pobřeží, zvykl jsem si vzít notebook a nastoupit do auta, jet dolů po pobřeží do kavárny a zkusit něco napsat. Pokud nic nepřišlo, nastoupil jsem znovu do auta, popojel trochu dál a zkusil jinou kavárnu. Obvykle mě něco napadlo. Relaxuji také zálibou v umění a v architektuře. Hodně sil obnovuji v přírodě. Musím se také přiznat k tomu, že rád hraji videohry. 

Jaká je vaše tvůrčí metoda? Podobá se například Vonnegutovi, který  neodloží žádnou stránku, dokud o ní není přesvědčen, že je dokonalá?

To asi ne. Možná jen píšu pomalu. Asi před měsícem jsem byl na obědě s Joe Lansdaleem  (česky právě vydává Fantom Print román Odměna z pekla, který napsal se svým bratrem, https://www.fantomprint.cz/odmena-z-pekla) a postupuje stejně. Netrápíme se s interpunkcí a překlepy, protože redaktoři v nakladatelství to opraví, ani moc nepřepisuji. Už to není tak, jako když jsem v osmdesátých letech začínal, a kvůli překlepu nebo pravopisné chybě jsem na stroji musel přepsat celé pasáže. Ochotně také něco změním, pokud to požaduje můj editor, aby určitá pasáž vyzněla jednoznačněji. Rozhodně nejsem ten typ autora, který dokončí knihu a tvrdí: „Toto je moje mistrovské dílo a nikdo se nesmí dotknout jediného slůvka.“  Spíš mě pronásleduje myšlenka: „Bože můj, tohle je zasraná zápletka,  doufám, že neukončí mou kariéru.“

Existuje něco, o čem si myslíte, že byste mohl udělat lépe? 

Snažím se vždy dělat něco, co mě dosud nenapadlo. Nyní už existují určitá očekávání od docela velké skupiny čtenářů, takže pokud se rozhodnu napsat příběh, například o rodině uprchlíků zápasících se svou situací, asi to nebude vtipné, a některé své fanoušky určitě zklamu. Ale  na své publikum se snažím myslet, nejen na to, co chci psát, ale jak jsem se nyní přesvědčil, vždy to tak doslova nejde. Mé věci asi mohou být lyričtější a zábavnější a mnohem závažnější. Asi bych potřeboval vyzvědět pár „triků“ od spisovatelů napínavých románů, třeba jako je Grisham.

Ale tím byste pozbyl svou originalitu?

Jistě. Tím jsem jenom chtěl říci, že se nebráním tomu stále se učit. Ale nemůžeš se nechat omezovat. Příběh musíte nechat dýchat.  Psaní knihy mi trvá rok. Vždy doufám, že během té doby dostanu nějaké nové nápady, které ten příběh zlepší. Pokud bych zůstal spoutaný nějakou osnovou nebo pevným záměrem, kam má příběh směřovat, vyjde mi sterilní kniha, která nikoho nezaujme, a to by bylo to nejhorší, co by se mi mohlo stát.

(Ze zahraničních pramenů)