Orlev  Uri (nar. v roce 1931 ve Varšavě jako Jerzy Henryk Orłowski) je polsko-izraelský autor knih pro děti a mládež.  Je nositelem mezinárodní Ceny Hanse Christiana Andersena z roku 1996, vydal více než třicet knih pro čtenáře různého věku. Jeho romány byly přeloženy do mnoha jazyků a získaly řadu ocenění.

Co je dnes nepravděpodobné, je přesně to, co se skutečně odehrálo

Vzpomínky na holokaust se promítly do vaší tvorby, ovlivnily i váš soukromý život?

Když jsem byl malý, nevěděl jsem, že jsem Žid. Bydleli jsme ve Varšavě, mně bylo něco přes čtyři roky, hrál jsem si venku s ostatními dětmi a najednou se na mě obrátily s otázkou, Urek ty jsi Žid? Nevěděl jsem to. Večer jsem se zeptal matky a ta mi to potvrdila. Od té chvíle jsem se bál, že je to něco špatného, že jsem jiný než mí kamarádi. Narodil jsem se v roce 1931 ve Varšavě, jako syn židovských rodičů, takže mé obavy, jak se později ukázalo, byly oprávněné. Měl jsem ještě mladšího bratra Kazíka. Jako chlapec jsem chtěl být řidičem tramvaje, jezdit po ulicích a hlasitě zvonit. Dlouho mi to nevydrželo,  převážila touha stát se policistou. Ale naneštěstí jsem nenáviděl školu...

Co se stalo?

Učení se mi začalo líbit, až se soukromým učitelem. Ve škole to byla jen samá šikana. Jednou mě kantor popadl za ucho a táhl mě do vyšší třídy, kde mě chtěl ponížit. Často jsem také musel bezdůvodně klečet v rohu třídy... S obavami jsem jednou sledoval, jak se s přísným pohledem ke mně učitel blíží. Stroze mi řekl: „Urek, nesmíš chodit do školy, jsi Žid.“ Určitě netušil, že mi tím připravil ten nejkrásnější den v mém životě.

V roce 1939 vypukla válka a váš otec narukoval do polské armády. V listopadu 1940 byla celá rodina nuceně přestěhována do varšavského ghetta. Jak jste se s novou situací vyrovnali?

Vzhledem k tomu, že otec sloužil jako důstojník, měli jsme zpočátku vlastní byt a dostatek jídla. Byli jsme jako rodina pohromadě, hrál jsem si s bratrem. Ale rychle se to zhoršilo, začalo zabíjení. Mám před sebou hrůzný obraz. Viděl jsem hořící domy, v jednom z oken se objevila žena, celé tělo v plamenech. Vyskočila z osmého patra, aby zkrátila své utrpení. Matka mě táhla pryč, abych to neviděl. Ale já to mám stále před očima.

Říkáte, že o holokaustu a o válce můžete psát jenom z pohledu dítěte. Co je toho příčinou? 

Všechny ty hrůzy jsem prožíval jako dítě, se zvědavostí, naivitou, a to mi zůstalo. Mám pocit, že jen takto mohu být přesvědčivý, a to i přes mnohdy mladistvé reakce. Vzpomínám si, jak nás maminka s bratrem posílala hledat do upuštěných domů zbytky uhlí, abychom se v zimě mohli alespoň trochu ohřát. Jednoho dne jsme vstoupili do prázdného bytu. Byl slavnostně vyzdoben a v obývacím pokoji u dlouhého stolu ležely mrtvoly celé rodiny. Otec, matka, děti. Chtěli společně a důstojně odejít dřív, než je zavraždí Němci. Po tolika prožitých krutostech jsme s bratrem přestali zabíjet hmyz, jak to děti v našem věku běžně dělaly.

Odkud čerpáte náměty ke svým knihám?

Vycházím jednak z toho, co jsem sám prožil, a pak také poslouchám příběhy jiných. Jednou jsem se sešel s mužem v Jeruzalémě, sedli jsme si spolu do kavárny a on mi vyprávěl své zážitky. Když jsme se loučili, požádal jsem ho o novou schůzku s tím, že si jeho vyprávění nahraji na magnetofon. Vzpomínal na dobré i špatné věci. Pak jsem začal psát: Za devět měsíců jsem ho znovu zavolal a zeptal se: Mohlo to tak být? Jeho žena mi později řekla, že když si rukopis přečetl, měl takovou radost, s jakou se u něho nikdy nesetkala. Reakce byly i takové, že jsem si všechno vymyslel, a já si uvědomil, že co je pro čtenáře dnes nepravděpodobné, je přesně to, co se skutečně odehrálo.

Často se setkáváte s německými dětmi a studenty. Na co se vás nejčastěji ptají?

Třeba, kterou zemi považuji za svou vlast. Odpovídám, že Izrael a také trochu Polsko. Nebo, proč jezdím do země, kde mě chtěli zabít? Když jsem to slyšel poprvé, tak mě to také zarazilo. Ale nemám s tím problém. Vždyť lidé, kteří se o to pokoušeli, už tady nejsou, a děti, s nimiž se tu setkávám, jsou stejné jako všechny ostatní děti na světě. Pokud hovořím se staršími Němci, zjišťuji, že mají stejné problémy jako já. Také se ptají: Jak se to mohlo stát?
(Ze zahraničních pramenů)

Uri Orlev, získal v roce 1996 cenu Hanse Christiana Andersona, což je nejvyšší mezinárodní ocenění za dětskou literaturu. Napsal přes třicet knih pro děti a tři pro dospělé v hebrejštině. Porota ve zdůvodnění uvedla: „Ať už jsou jeho příběhy umístěny ve varšavském ghettu nebo v jeho nové zemi Izrael, nikdy neopustí dětské vidění.
Píše srozumitelně a s humorem, který nikdy není sentimentální a ukazuje, jak mohou děti přežít bez hořkosti v drsných a hrozných časech.“ Jak v Izraeli, tak i mimo něj je Uri Orlev známý zejména pro své knihy s tématem holocaustu, i když to autor vehementně popírá a tvrdí, že píše o svém dětství a trvá na tom, že jde o  autobiografii, nebo že děj rezonuje s ozvěnami jeho mládí.

Počátkem sedmdesátých let začal vydávat obrazové knihy odvíjející se ze života vlastních dětí. Z tohoto období pochází kniha Je těžké být lvem, publikovaná
v roce 1979, která nyní česky vychází v nakladatelství Práh. Autor je přesvědčen, že dětská fantazie je mnohem bohatší než si dokážeme představit, protože jsme to vesměs už zapomněli.

Jaká jsou vaše kritéria pro dětskou knihu?

Důležité je toto: dobrodružství, dobrodružství, dobrodružství a opět dobrodružství. Pouze tohle. Toto poznání si nesu od dětství, když jsem si přečetl knihu „Strýčkova chata“. Jde o mimořádně dobrodružnou a napínavou knihu, kterou si pamatuji až dodnes, protože díky ní také znám něco o otroctví. Několik generací obšťastnily knihy jako Robinson Crusoe a Gulliverovy cesty a možná ještě několik dalších.

Co si myslíte o fikci a realitě v knihách pro mladé čtenáře? 

Knihu, která je vzrušující, dobře napsaná si mladí čtenáři přečtou s velkým potěšením. Vzpomínám si, že když jsem jako malý chodil do knihovny, vždycky jsem se knihovníka zeptal: „Je tato  kniha napínavá?“ A pokud odpověděl kladně, půjčil jsem si ji a nikdy nebyl zklamán. Byly to přesně ty knihy, které jsem chtěl číst.