Thomas Perry je autorem více než dvaceti knih. Debutoval v roce 1982 právě Řezníkovým učněm (The Butcher´s Boy), za nějž obdržel Cenu Edgar a který je dnes považován za ikonickou knihu, protože má jako jeden z prvních počinů krimižánru namísto hrdiny antihrdinu, jemuž čtenář fandí, i když ví, že by neměl. Napínavý příběh má pokračování Sleeping Dogs (1992) a The Informant (2011), kde se autor k postavě svého chladnokrevného zabijáka vrátil.

Nestydím se poslouchat lidi

Vaši čtenáři si nemohou nevšimnout, že i na zločincích hledáte dobré stránky a že se je snažíte trochu polidštit.

Díky za kompliment. Ano, myslím, že každý spisovatel chce vědět, jaká je duše jeho hrdinů. Také si myslím, že psaní realistické beletrie vyžaduje, abychom viděli dobré chlapce a padouchy poměrně komplikovaně. Někdy je nejlepší postavit proti sobě dva lidi, mající každý jiný názor na to, co je dobré nebo spravedlivé nebo žádoucí. Jinak kniha vyžaduje, abychom v ní dali najevo i vlastní měřítko hodnot: tento čin je obdivuhodný, tento méně a toto je zlo. V kriminální fikci se příběh pokouší odpovědět na otázky. Co víme o špatném činu, vraždě, pachateli, jak se na něho díváte.

Na vašich knihách je vidět, že jejich napsání předcházela dobrá příprava. Co všechno děláte, než začnete psát nový román?

Studium podkladů se liší v závislosti na tématu. Když jsem psal knihy s Jane Whitefieldovou, studoval jsem především historii. Dále se soustavně informuji o odvětvích, která jsou důležitá v mých knihách. Například střelné zbraně a všechny možné formy násilí. jiné způsoby násilí nebo domácí cestování. Ale já si obvykle nic neplánuji. Sednu si a začínám psát. Když narazím na něco, o čem chci vědět víc, považuji to za signál, že můj čtenář bude také toužit se o tom více dozvědět a začnu se pídit po nějakém vhodném studijním materiálu.

Než jste nastoupil dráhu spisovatele, zastával jste nejrůznější zaměstnání. Udělaly z vás získané zkušenosti lepšího vypravěče? Pomohly vám najít osobitý styl?

V průběhu let jsem jsem vykonával hodně povolání. A určitě mi to pomohlo. Když si spisovatel osvojí některou profesi nebo velmi dobře pozná určité odvětví, obohatí tím smyšlený svět, který popisuje. Teď, když už nechodím do zaměstnání, tak se často přistihnu, že kdykoli se procházím venku, jsem největší posluchač světa. Nestydím se poslouchat lidi na ulici, v restauracích, na letištích, v obchodech.

Která je vaše oblíbená část tvorby?

Miluji psaní i proto, že mně umožňuje uživit se jenom perem a kusem papíru. Takže má oblíbená část tvorby začíná první větou a končí tou poslední.

Kterou nejlepší radu jste kdy dostal?

Jaká je nejlepší rada, kterou mi někdo dal? Wow. Nejsem si jistý. Předpokládám, že to byla pravděpodobně rada mých rodičů, abych se snažil dělat to, co v životě chci, bez ohledu na to, jak zprvu se může jevit málo pravděpodobný úspěch.

Který literární žánr máte nejraději?Vlastně všechny. Většinu knih, které jsem přečetl, byly ty, které se nějak týkaly mé práce a které jsem momentálně považoval za zajímavé. Musely mně ovšem přinést potěšení z četby. Snažím se vyhýbat knihám stejného žánru, v němž píšu. Ale občas podlehnu a čtu zvlášť oblíbené autory jako jsou Lawrence Block, Donald Westlake nebo Joe Gores. Obvykle, když jsem odhodlaný číst jen tak pro zábavu, vyberu něco z hromady knih mé ženy.

Ze všech knih, které jste napsal, máte některou zvlášť oblíbenou?

Je to ta, na níž zrovna pracuji. Částečně proto, že jsem jí zahlcen a přemýšlím o tématu, a pak i proto, že mě ještě nezklamala. Je chybou si myslet, že každý spisovatel má jasnou a realistickou představu, co ten den bude dělat. Většina z nás sedí každé ráno před prázdným papírem a doufá, že se na něm objeví text Tolstého nebo Joyce. V mém případě se tak zatím nestalo.

V kterém okamžiku jste si uvědomil, že psaní je ta správná „věc pro vás”?

Píšu už od už od dětství. Ale nikdy jsem si nemyslel, že bych se tím mohl živit. Až se mi podařilo vymyslet postavu, o níž jsem si myslel, že by mohla být pro čtenáře zajímavá. Byl to nevlastní syn řezníka. Román Řezníkův učeň vyšel v roce 1980. V psaní románů jsem pokračoval až do roku 1991 nebo 1992, aniž bych opustil stálé zaměstnání. Kde všude jste pracoval? Vystřídal jsem dost pracovních pozic. Pracoval jsem v továrně, která vyráběla brusné kotouče, nebo plechovky pro Pepsi Colu, byl dělníkem v národním parku, kde jsem se staral o zeleň na golfovém hřišti, vyráběl štětce i čistil záchody. Vyzkoušel jsem si povolání komerčního rybáře na Santa Barbaře, byl univerzitní správce, scenárista a producent televizních seriálů. Snad jsem na něco nezapomněl.

Jakou radu byste dal někomu, kdo by se chtěl stát spisovatelem?

Pravděpodobně nejlepší radou by bylo, abyste žádné rady neposlouchali. Nikdo neoplývá opakovatelnými zkušenostmi a hodnota spisovatele je přímo úměrná jeho jedinečnosti, čím se liší od ostatních autorů. Ale ani toto mé doporučení neberte absolutně. Pokud vám někdo bude dávat rady a vy ucítíte, že si z nich něco můžete vzít, poslouchejte. Pokud tomu tak není, neztrácejte čas.

Je někdo, kdo vás mimořádně ovlivnil?

Získal jsem doktorát v oboru anglického jazyka, abych mohl trávit víc času čtením anglické a americké literatury. Myslím, že největší vliv na mě měl pravděpodobně William Faulkner (předmět mé doktorské disertace), Joseph Conrad a James Joyce.

Čtete recenze svých knih?

Ano, čtu. Domnívám se, že hlavní odpovědností spisovatele vůči sobě, čtenářům i vydavateli je snažit se psát co nejlépe a neustále se zlepšovat. Kritika může být velmi nepříjemná, ale někdy se díky ní můžete dozvědět, co funguje a na co by bylo nejlepší zapomenout.

Co si myslíte, že je dosud vrcholem vaší kariéry?

Schopnost psát romány je výjimečná výsada. Pokaždé, když si to připomínám, cítím se dobře. Ty vrcholy přicházejí každý den. Třeba včera v noci to byla autogramiáda v knihkupectví. Cítil jsem, že mě lidi rádi vidí a mně dělalo radost, že se jim mohu podepsat do knih. Dnes je to zase, když se ptáte, a já odpovídám.

Píšete podle nějakého pevného plánu?

Dřív jsem psal vždycky, když jsem mohl a kdekoli to šlo. V noci, o víkendech, před úsvitem, během oběda v nějaké kanceláři. Pracoval jsem dokud, mě únava nezmohla. Teď mám rodinu a všichni jsme si zvykli, že psaní je mým povoláním. Začínám, když děti odejdou do školy, a přestanu, když se vrátí domů. Nepracuji v noci, pokud mě netíží nějaký termín.

Jak trávíte volný čas?

Většinou se svou rodinou a velmi malým počtem blízkých přátel.

Co byste rád vzkázal svým čtenářům?

Myslím, že udělám to, co jsem nikdy nedokázal. Totiž poděkovat všem, kteří si našli mé knihy a přečetli je. Udělalo mi to velkou radost.

(Ze zahraničních pramenů)

Hodně času trávím čtením

Román Starý muž tvoří příběh Dana Chaseho, šedesátiletého vdovce, který žije ve Vermontu a rád chodí venčit své dva velké psy. Zdánlivě vede život spořádaného člověka, ale Dan není  přesně tím, kým se zdá... Co skrývá jeho minulost?

Jako mladý vojenský zpravodajský důstojník Chase učinil před 35 lety špatně rozhodnutí sice motivované ušlechtilým smyslem pro povinnost. Poté, co poskytl dolary na pomoc libyjským povstalcům, se dověděl, že je zprostředkovatel neodevzdal, a nechal si je pro svou potřebu. Nadřízení ho vinili ze smrti rebelů, k nimž se pomoc nedostala, a Dan uprchl. Později se oženil, a ovdověl, vychoval dceru, která se stala lékařkou, a žil dobrý život. Ale teď za ním někdo přišel – ne, aby ho zatkl, ale aby ho zabil. Jeho další život určuje jediná motivace – přežít!

Děj románu jste umístil do Vermontu, Chicaga, hor nad Los Angeles, Toronta a jiných míst v Kanadě a do Libye. Proč tolik prostředí, má to nějaký formální účel?

Jsou místa, v nichž člověk jako Chase přemýšlí, zda by v nich mohl žít. To pravé nemůže najít, a tak využívá falešné identity, o níž soudí, že je neomylná. Tvrdí, že bydlí v Los Angeles a trávil čas na dalších místech jako jsou Chicago, Vermont a Toronto. Libye zůstává v jeho představách.

Danovi je šedesát, a přesto se dokáže bránit přesile útočníků, a to většinou o hodně mladších. Někteří by mohli být i jeho dětmi. Jak bylo pro vás jako autora obtížné i takovéto násilné scény věrohodně zpodobnit?

Chase je dobře trénovaný, a protože věděl, že může být kdykoli napaden, udržoval si svoji kondici i ve věku veterána. A to jsem věděl, pro něho nebude velký problém. Chase je vycvičen tak, že je stále připraven čelit útoku, udeří jako první a udělá se soupeřem vše, v co doufá, že bude stačit k jeho potlačení.

V průběhu děje spáchá Dan mnoho násilných činů a manipuluje s emocemi ostatních. Zároveň projevuje velkou lásku a loajalitu k těm, kteří jsou na něho milí. Jak jste dokázal v protagonistovi kombinovat tyto protichůdné charakteristiky?

Myslím si, že takové kontrastní vlastnosti má většina lidí, jen u některých jsou výraznější. Před nedávnem jsem na festivalu Las Vegas Book Festival vyslechl přednášku nositele Kongresové medaile cti, o tom, jak jeho jednotka překonala obléhání základny  v  Afghánistánu, což se jevilo jako neuskutečnitelné.                                      Líčil nejen násilí, ale hovořil s láskou o svých druzích, manželce a dětech. Na publikum to velmi silně zapůsobilo a já takovou emoci chtěl částečně dát i Chaseovi. Chase má na mysli základní právo člověka – pokud se vás někdo snaží zabít, padají všechna pravidla. Také ví, že často nejlepším způsobem, jak se chránit před nebezpečím, je manipulovat s ostatními, místo aby s nimi poctivě jednal.

Kdo další je ve Starém chlapovi vaší oblíbenou postavou a proč?

Jsou dvě. Líbí se mi James Harriman. Podobá se Chasemu, když mu bylo dvacet let. Jsou to vlastenci, oba vyškolila stejná organizace k podpoře amerických zájmů v zahraničí, a kvůli tomu potřebovali být násilníky. Oba se ze zkušenosti poučili, že se o ně systém nestará. Jejich společná loajalita vůči zemi je spjata se smyslem pro spravedlnost. Také se mi líbí Zoe, žena, kterou Chase využívá a chrání. Jde o ženu středního věku, jejíž život se neodehrává v růžové zahradě. Nevydařené manželství, jedno dítě, které je zklamáním, a jedno, které bude pravděpodobně vždy daleko a příliš staré na to, aby se věnovalo svému hudebnímu talentu.

Napsal jste a produkoval televizní pořady. Jaké jsou rozdíly v psaní televizního scénáře a románu? A pomáhá vám zkušenost ze zábavního průmyslu v psaní knih? 

Jakýkoli zážitek z psaní je dobrý, což je pravděpodobně důvod, proč tolik reportérů, právníků a reklamních redaktorů píše dobré knihy. Psaní pro TV je dobrý způsob, jak se naučit spoustu věcí. Třeba osvojit si disciplínou ohraničenou kalendářem. Když je uzávěrka, neexistuje neodevzdat práci. Je také důležité být jedním ze skupiny profesionálních spisovatelů, kteří se snaží být kritičtí a nápomocní. Je také dobré přemýšlet o tom, jak udržet pozornost publika. Pomáhá spisovateli řešit problémy se stimulací, určením délky monologu a scény. Když si můžete dialog poslechnout, ihned se vám odhalí jeho nedostatky. Pompézní formulace, falešné tóny, klišé. Negativem je, že psaní pro televizi může být vyčerpávající.

Kdo patří k vašim oblíbeným spisovatelům?

V raném věku jsem trávil hodně času čtením. Mám tedy z čeho vybírat. Rád se vracím ke knihám Josepha Conrada, Williama Faulknera, Jane Austenové, Charlese Dickense, Nathaniela Hawthorne, Hermana Melvilla, EM Forstera a dalších. Snažím se číst co nejvíce nových autorů a rád bych zmínil alespoň pár nejzajímavějších: Every Man a Menace od Patricka Hoffmana, The Coaster od Ericha Wurstera, Prometheus Man od Scotta Reardona.

Ve Starém chlapovi píšete také mimo jiné o fungování střelných zbraní, o metodě lokalizace uprchlíků, o libyjské kmenové struktuře a o způsobech, jak může osoba skrýt svou identitu. Jak sháníte podklady pro takové údaje?

Často jsem říkal, že výzkum je to, co děláte, když nemáte chuť psát, ale chcete zachovat iluzi pokroku. Většinou
shromažďuji podklady těmito způsoby: čtením, poslechem, pozorováním a shromažďováním zajímavých nápadů nebo jdu po konkrétní informaci, kterou potřebuji, dokud nenajdu vše, co je o ní známo. Také se odebírám časopisy různého zaměření a z jednoho jsem čerpal vše o novinkách ve střelných zbraních.

Jak píšete? Začínáte osnovou nebo je vaše práce spontánní, máte pro práci pevně vyhrazený čas?

Můj proces psaní se vyvinul se změnami v mém životě. Když byly naše děti malé, vypravil jsem je do školy a vracel se domů pracovat. Odpoledne je moje žena vyzvedla. Snažil jsem se jim být k dispozici vždy, když byly doma, což je asi přesvědčilo, že jsem nikdy nedělal žádnou pořádnou práci. Píšu na obyčejný papír, a teprve když mám velký kus příběhu, napíšu druhý koncept do notebooku.
(Ze zahraničních pramenů)