Perry Thomas

Thomas Perry je autorem více než dvaceti knih. Debutoval v roce 1982 právě Řezníkovým učněm (The Butcher´s Boy), za nějž obdržel Cenu Edgar a který je dnes považován za ikonickou knihu, protože má jako jeden z prvních počinů krimižánru namísto hrdiny antihrdinu, jemuž čtenář fandí, i když ví, že by neměl. Napínavý příběh má pokračování Sleeping Dogs (1992) a The Informant (2011), kde se autor k postavě svého chladnokrevného zabijáka vrátil.

Nestydím se poslouchat lidi

Vaši čtenáři si nemohou nevšimnout, že i na zločincích hledáte dobré stránky a že se je snažíte trochu polidštit.

Díky za kompliment. Ano, myslím, že každý spisovatel chce vědět, jaká je duše jeho hrdinů. Také si myslím, že psaní realistické beletrie vyžaduje, abychom viděli dobré chlapce a padouchy poměrně komplikovaně. Někdy je nejlepší postavit proti sobě dva lidi, mající každý jiný názor na to, co je dobré nebo spravedlivé nebo žádoucí. Jinak kniha vyžaduje, abychom v ní dali najevo i vlastní měřítko hodnot: tento čin je obdivuhodný, tento méně a toto je zlo. V kriminální fikci se příběh pokouší odpovědět na otázky. Co víme o špatném činu, vraždě, pachateli, jak se na něho díváte.

Na vašich knihách je vidět, že jejich napsání předcházela dobrá příprava. Co všechno děláte, než začnete psát nový román?

Studium podkladů se liší v závislosti na tématu. Když jsem psal knihy s Jane Whitefieldovou, studoval jsem především historii. Dále se soustavně informuji o odvětvích, která jsou důležitá v mých knihách. Například střelné zbraně a všechny možné formy násilí. jiné způsoby násilí nebo domácí cestování. Ale já si obvykle nic neplánuji. Sednu si a začínám psát. Když narazím na něco, o čem chci vědět víc, považuji to za signál, že můj čtenář bude také toužit se o tom více dozvědět a začnu se pídit po nějakém vhodném studijním materiálu.

Než jste nastoupil dráhu spisovatele, zastával jste nejrůznější zaměstnání. Udělaly z vás získané zkušenosti lepšího vypravěče? Pomohly vám najít osobitý styl?

V průběhu let jsem jsem vykonával hodně povolání. A určitě mi to pomohlo. Když si spisovatel osvojí některou profesi nebo velmi dobře pozná určité odvětví, obohatí tím smyšlený svět, který popisuje. Teď, když už nechodím do zaměstnání, tak se často přistihnu, že kdykoli se procházím venku, jsem největší posluchač světa. Nestydím se poslouchat lidi na ulici, v restauracích, na letištích, v obchodech.

Která je vaše oblíbená část tvorby?

Miluji psaní i proto, že mně umožňuje uživit se jenom perem a kusem papíru. Takže má oblíbená část tvorby začíná první větou a končí tou poslední.

Kterou nejlepší radu jste kdy dostal?

Jaká je nejlepší rada, kterou mi někdo dal? Wow. Nejsem si jistý. Předpokládám, že to byla pravděpodobně rada mých rodičů, abych se snažil dělat to, co v životě chci, bez ohledu na to, jak zprvu se může jevit málo pravděpodobný úspěch.

Který literární žánr máte nejraději?Vlastně všechny. Většinu knih, které jsem přečetl, byly ty, které se nějak týkaly mé práce a které jsem momentálně považoval za zajímavé. Musely mně ovšem přinést potěšení z četby. Snažím se vyhýbat knihám stejného žánru, v němž píšu. Ale občas podlehnu a čtu zvlášť oblíbené autory jako jsou Lawrence Block, Donald Westlake nebo Joe Gores. Obvykle, když jsem odhodlaný číst jen tak pro zábavu, vyberu něco z hromady knih mé ženy.

Ze všech knih, které jste napsal, máte některou zvlášť oblíbenou?

Je to ta, na níž zrovna pracuji. Částečně proto, že jsem jí zahlcen a přemýšlím o tématu, a pak i proto, že mě ještě nezklamala. Je chybou si myslet, že každý spisovatel má jasnou a realistickou představu, co ten den bude dělat. Většina z nás sedí každé ráno před prázdným papírem a doufá, že se na něm objeví text Tolstého nebo Joyce. V mém případě se tak zatím nestalo.

V kterém okamžiku jste si uvědomil, že psaní je ta správná „věc pro vás”?

Píšu už od už od dětství. Ale nikdy jsem si nemyslel, že bych se tím mohl živit. Až se mi podařilo vymyslet postavu, o níž jsem si myslel, že by mohla být pro čtenáře zajímavá. Byl to nevlastní syn řezníka. Román Řezníkův učeň vyšel v roce 1980. V psaní románů jsem pokračoval až do roku 1991 nebo 1992, aniž bych opustil stálé zaměstnání. Kde všude jste pracoval? Vystřídal jsem dost pracovních pozic. Pracoval jsem v továrně, která vyráběla brusné kotouče, nebo plechovky pro Pepsi Colu, byl dělníkem v národním parku, kde jsem se staral o zeleň na golfovém hřišti, vyráběl štětce i čistil záchody. Vyzkoušel jsem si povolání komerčního rybáře na Santa Barbaře, byl univerzitní správce, scenárista a producent televizních seriálů. Snad jsem na něco nezapomněl.

Jakou radu byste dal někomu, kdo by se chtěl stát spisovatelem?

Pravděpodobně nejlepší radou by bylo, abyste žádné rady neposlouchali. Nikdo neoplývá opakovatelnými zkušenostmi a hodnota spisovatele je přímo úměrná jeho jedinečnosti, čím se liší od ostatních autorů. Ale ani toto mé doporučení neberte absolutně. Pokud vám někdo bude dávat rady a vy ucítíte, že si z nich něco můžete vzít, poslouchejte. Pokud tomu tak není, neztrácejte čas.

Je někdo, kdo vás mimořádně ovlivnil?

Získal jsem doktorát v oboru anglického jazyka, abych mohl trávit víc času čtením anglické a americké literatury. Myslím, že největší vliv na mě měl pravděpodobně William Faulkner (předmět mé doktorské disertace), Joseph Conrad a James Joyce.

Čtete recenze svých knih?

Ano, čtu. Domnívám se, že hlavní odpovědností spisovatele vůči sobě, čtenářům i vydavateli je snažit se psát co nejlépe a neustále se zlepšovat. Kritika může být velmi nepříjemná, ale někdy se díky ní můžete dozvědět, co funguje a na co by bylo nejlepší zapomenout.

Co si myslíte, že je dosud vrcholem vaší kariéry?

Schopnost psát romány je výjimečná výsada. Pokaždé, když si to připomínám, cítím se dobře. Ty vrcholy přicházejí každý den. Třeba včera v noci to byla autogramiáda v knihkupectví. Cítil jsem, že mě lidi rádi vidí a mně dělalo radost, že se jim mohu podepsat do knih. Dnes je to zase, když se ptáte, a já odpovídám.

Píšete podle nějakého pevného plánu?

Dřív jsem psal vždycky, když jsem mohl a kdekoli to šlo. V noci, o víkendech, před úsvitem, během oběda v nějaké kanceláři. Pracoval jsem dokud, mě únava nezmohla. Teď mám rodinu a všichni jsme si zvykli, že psaní je mým povoláním. Začínám, když děti odejdou do školy, a přestanu, když se vrátí domů. Nepracuji v noci, pokud mě netíží nějaký termín.

Jak trávíte volný čas?

Většinou se svou rodinou a velmi malým počtem blízkých přátel.

Co byste rád vzkázal svým čtenářům?

Myslím, že udělám to, co jsem nikdy nedokázal. Totiž poděkovat všem, kteří si našli mé knihy a přečetli je. Udělalo mi to velkou radost.

(Ze zahraničních pramenů)

VYDANÉ TITULY


Reklama

[bc_random_banner category=550 slider=no autoplay=true delay=3000 loop=false dots=false]