Bylo by hezké, kdyby mě Bůh rád viděl

Svou knihu jste pojmenoval: „A Bůh pravil: Musíme si promluvit.“ Jak jste přišel na myšlenku psát o Bohu? Jak jste přišel na myšlenku psát o Bohu?

Mohl bych nyní říci, že to bylo boží vnuknutí, ale to bych se ale nemohl přiznat k tomu, že mě kdysi v restauraci Kreuzberg napadl titul „Bůh na gauči“. A přiznávám, že tuto myšlenku podpořilo i pár deci červeného vína. Verze A Bůh pravil.... se však ukázala jako zajímavá a životaschopná i během příštích několika dnů a týdnů, a to i ve stavu střízlivém. 

Kolik je „božského“ ve vás?

Mé romány obsahují nezanedbatelnou autobiografickou část. Skoro bych řekl, že jsem zažil polovinu nebo všechny popsané události podobným způsobem. Ale teď nedokážu odpovědět na to, kolik je ve mně Boha, bylo by to také hodně neskromné se o to pokoušet. Studoval jsem filozofii a psychologii a to mě samozřejmě ovlivnilo.

Jak vám studium pomohlo při psaní knihy?

Na univerzitě jsem se nedostal k základním otázkám: odkud pocházíme? Kam jdeme? Co bychom měli dělat? A stále mě velmi vzrušuje, když na to dnes myslím a rád bych o tom také hovořil.

Jakob Jakobi se setká s Bohem. Chtěli byste se s ním také potkat?

Ano, ale ne tak brzy. Stačí, když se postavím Bohu tváří v tvář na konci dlouhého a šťastného života. Bylo by hezké, kdyby mě rád viděl. 

Jak by takové setkání asi vypadalo?

Nejprve bych se ho pokusil u dobrého jídla a skvělého vína přesvědčit, aby souhlasil s dalšími schůzkami. Pak bych udělal vše pro to, aby se Bůh rozpovídal. Důsledky takového dialogu by byly nesmírné.

Jaké byly reakce na vaši knihu A Bůh pravil: Musíme si promluvit?

Zjistil jsem, že existuje velká potřeba spirituality. Lidé také touží po svobodě a šíři myšlení. Mnoha čtenářům se pak zvláště líbila hravost a lehkost románu. 

Co vás vedlo k tomu, psát humorně o tak velkých otázkách, jako je víra a náboženství?

Protože od mládí mám zájem o takové věci, studoval jsem filozofii. Od té doby vím, že velká témata také mají velký komediální potenciál. Není náhodou, že mnoho slavných filozofů mělo smysl pro humor.

Psaní jako tvůrčí proces začíná jako každá jiná práce ráno  a pokračuje podle plánu, který si určíte. Je pak je důležité chovat se disciplinovaně?

Určitě to je důležité. Cesta a cíl jsou nastaveny, ale přesto si musíte ponechat prostor pro spontánní myšlenky. A zůstat pokorný v úsudku o svém díle. Když dopíšete určitou část, můžete být unešeni tím, jak jsou texty skvělé, ale příští ráno se nepřestáváte divit, proč jste na papír dali takové kecy. Mimochodem i proto mě psát baví. Stále se překvapuji. V dobrém,i v tom horším smyslu. Takže pokud chcete psát, měli byste to udělat a očekávat co nejmenší slávu a peníze. To šetří zklamání.

Kde nejraději tvoříte?

Píši hodně doma, ale rád také chodím do kavárny, která je v prostorách bývalé továrny Od běžné kavárny se liší tím, že na stolky je zaveden ultrarychlý přístup k internetu a napájecí zdroje. Lidé sem chodí hlavně pracovat, tak je tu ve srovnání s běžnými kavárnami mnohem tišší atmosféra. Neurčuji si, kolik hodin denně budu psát, ale připravím si třeba měsíční plán. Je to proto, abych dokázal dodržet termín odevzdání rukopisu nakladateli. Někdy – bohužel spíše vzácné – mohu strávit několik hodin i jinou činností.

Kterou knihu zrovna čtete?

Existuje spousta knih, které si chci přečíst. Ukládám je na polici, aby se mi nehromadily na stole. V současné době mám rozečtený román „Mohamed“ od Hameda Abdel-Samáda, s nímž se znám.
(Ze zahraničních pramenů)

Svět potřebuje nové superhrdiny...

Než se dostaneme k závěrečnému titulu vaší „božské trilogie“, řekněte nám něco o sobě. Prý vaše jméno Rath je pseudonym? 

Ano, jmenuji Hans Raeth, což se stejně vyslovuje „Rath“, tak jsem se nakonec rozhodl prostě vynechat „e“. Je pravda, že se mě na to lidé hodně ptají a často to musím vysvětlovat. Studoval jsem filozofii, němčinu a psychologii v Bonnu, a pracoval jako sezónní obsluha čerpací stanice, stavební dělník a jevištní technik. Pak jsem začal psát divadelní kritiky a pracoval v mezinárodním vydavatelství novin. Když jsem oslavil čtyřicáté  narozeniny, vydal jsem se na dráhu spisovatele na volné noze. Žiji v Berlíně, mojí ženou je herečka Michaela Wiebuschová a spolu máme syna.

Titulem A Bůh pravil: Musíš mi pomoci vrcholí vaše trilogie, jejíž první dva svazky se jmenují A Bůh pravil: Musíme si pomoci a Ďábel je taky jenom člověk. O co v něm jde?

Bůh nenechává nic náhodě a jde k lidem, aby instruoval své vyvolené pro jistě ne tak malý úkol – spásu lidstva.
Bůh by nebyl Bůh, kdyby si nevyvolil správného člověka pro tento mamutí záměr. Stane se jím Jakob Jakobi, jehož Bůh jednoho dne, těsně před Vánocemi, požádá: „Musíš mi pomoci!“ 

Ale to pro Jakoba není nic nového. Je terapeut a Bůh se mu zjevuje v podobě jeho pacienta Abela Baumanna a zjevně mu ovlivní život…

Ano. Bůh je starý přítel, a tak Jakob přijímá jeho plán, který se zdá být úžasný a přijme roli Mesiáše. Očišťuje lidstvo, aby každý mohl znovu žít v klidu. Ale spasení se nemůže udělat za jeden den. A jedinec na to určitě sám nestačí. Musí najít pomocníky. Nejlépe apoštoly. 

Ale to vypadá jako by se historie opakovala…

Ano, svět potřebuje nové superhrdiny. Ovládají ho totiž nenávist, závist, násilí, vraždy… Svět se zdá být jaksi vyklouben. Bohovi je jasné, že svět není takový, jaký stvořil. Nastal čas zatáhnout za záchrannou brzdu a pokusit se napravit všechny škody. 2000 let po Kristu Země čeká na nového Mesiáše. A to je signál pro Boha, aby znovu konal.

Jaký vývoj má vaše představa Boha v trilogii?

Když se Jakob v první knize seznámil s Abelem, byl asi jediný, kdo si myslel, že se setkal s Bohem. Ve druhé si zažil dlouhé chvíle pochybností a ve třetí už je mu to jasné: Abel je vlastně Bůh. Teď už to Jacob nemůže popřít. Pochopí, že v Božím plánu má hrát důležitou roli: má se stát novým Mesiášem. Mezi lidmi má šířit dobré zprávy a převzít doslova herkulovský úkol: Bude bojovat s hladem ve světě, zastaví všechny války a navede lidstvo na cestu k mírové, spravedlivé a šťastné budoucnosti. Ve světě už nebude chudoba, drogy, korupce, ničení životního prostředí. A neodradí ho ani několik neúspěchů. Ty musí využít k upevnění přesvědčení, že dosáh-nout změny a pomoci nebude vůbec snadné.

S jakými skutky hrdiny se čtenář v knize setká?

Každý „záchranář světa“ začíná drobnými činy. Jakob třeba vyzve skinheady v metru, aby netyranizovali své bezbranné oběti, a oni toho skutečně zanechají. Vysvětlí také, kolik utrpení, bolesti až smrti mohou přinést geneticky upravované potraviny a protěžuje veganskou stravu. Vrací svobodu zvířatům a mohl bych ve výčtu příkladů pokračovat. Nechci však čtenáře připravit o překvapení.

Co jste chtěl knihou sdělit? 

Především zábavným způsobem upozornit na problémy našeho světa a přemýšlet o tom, jak mohou být alespoň částečně řešeny. V žádném případě nechci čtenáře podceňovat. Nezobrazuji Boha jeho dokonalou bytost, ale jako člověka s lidskými nedostatky v každodenním životě. Je jasné, že Jacob nemůže zvládnout svůj monstrózní úkol beze zbytku. Vnímavý čtenář ale může najít určité poselství a snad i naději.

Jak jste přišel na myšlenku psát o Bohu?

Mohl bych nyní říct, že to byl jakýsi návrat k přesvědčení, že jen Bůh může vyléčit nemocnou společnost. Ale pravda je taková, že se nápad zrodil v pozdní hodinu v restauraci v Kreuzbergu. A přiznám se, že ve hře je také trochu červeného vína. Nápad se však v příštích několika dnech a týdnech ukázal být zajímavý a životaschopný.

Vaše knihy se staly bestsellery. Změnilo to nějak váš život? Cítíte se být velkým spisovatelem zásadních témat?

To určitě ne. Nemám ani zájem ocitnout se ve středu pozornosti, i když je docela možné, že bych se tam cítil velmi dobře. Ale za nějaký čas by to bylo určitě únavné.Proto i vážná témata se snažím balit do lehčích obalů. Někteří recenzenti to zaznamenali a našli v mých knihách i humorné stránky.
(Volně podle zahraničních pramenů)