Britsko-francouzský právník a spisovatel Philippe Sands (1960), je specialistou na mezinárodní právo a prezidentem anglického PEN klubu. Přispívá do deníků Financial Times a The Guardian London Review of Books či Vanity Fair. Sands často komentuje otázky mezinárodního práva a přispívá do programů BBC, Sky News, CNN, Al Jazeera a národních rozhlasových a televizních stanic po celém světě. Ve svých odborných i populárně naučných knihách zkoumá veřejný a historický dopad mezinárodního práva. Kromě mnoha dalších ocenění získal v roce 2016 Baillie Gifford Prize za historický memoár a mezinárodní bestseller East West Street.

Musíme naslouchat lidem...

Advokát a spisovatel hovoří o své poutavé knize o poválečných letech nacisty Otto von Wächtera na útěku a všudypřítomné hrozbě antisemitismu.

Philippe Sands,  je profesorem práva na University College London a advokátem. Pravidelně vystupuje před mezinárodními soudy: účastnil se například jednání o stíhání v případě genocidy Rohingyů v Barmě před mezinárodním tribunálem v Haagu. Jeho monografie East West Street (O počátcích genocidy a zločinech proti lidskosti) získala v roce 2016 cenu Baillie Giffordové. 

Sandsova kniha The Ratline – Krysí stezka – pojednává o rakouském nacistovi Otto von Wächterovi a jeho manželce Charlotte, která mu pomohla vyhnout se spravedlnosti, když před ní v roce 1945 prchal.

Jak je Krysí stezka propojena s East West Street? 

V roce 2010 jsem odjel na přednášku do Lvova na Ukrajině. A to byl počátek knihy East West Street a objevení pravdy o mé rodině.   Odjížděl jsem s neurčitým vědomím, že se tam narodil můj dědeček Leon Buchholz. Byl jsem zvědavý, protože jsem mu byl najednou velmi blízko. Nebyl to vzdělaný muž, ale mimořádný člověk s velkou důstojností a chtěl jsem o něm dovědět co nejvíc. Objevil jsem zde také úžasnou skutečnost, že dva z norimberských právníků, Horst Lauterpacht a Rafael Lemkin - kteří vymysleli dnes známé pojmy „zločiny proti lidskosti“ a „genocida“, studovali ve Lvově na právnické fakultě, která mě pozvala. Další úžasnou shodou okolností bylo to, že právo na univerzitě v Cambridge, kde jsem studoval, přednášel Lauterpachův syn Elih. Známe se více než 30 let a když jsme se blíže poznali, zjistili jsme, že nás spojuje stejné město a dokonce tatáž ulice. Myslím si, že to už byla víc než náhoda. 

Nápad knihu o Lauterpachtu a Lemkinovi přišel vzápětí. Příběh Leona a jeho rodiny zůstal okrajový, dokud jsem nezačal číst o Hansovi Frankovi, sedmém nacistickém obžalovaném v Norimberku, který byl později shledán vinným a popraven. Frank, bývalý Hitlerův osobní právník, byl jmenován generálním guvernérem nacistických okupovaných polských území, která – po napadení Sovětského svazu nacisty v roce 1941 – zahrnovala i Lvov. Dohlížel na odvlečení Židů do ghett a po zavedení programu konečného řešení organizoval jejich masové vraždění. Frank je naprosto fascinující postava, protože byl tak zlý, slabý a hrozný. Je také jakýmsi spojovacím článkem mezi mým dědečkem a Lauterpachtem s Lemkinem. Když soud začal, tito dva židovští právníci si neuvědomili, že Frank je muž, který zabil celé jejich rodiny.

Výzkum mě přivedl k synovi Hanse Franka Niklasovi, který napsal knihu o svém notoricky známém otci. (česky: Můj otec, Academia 2010 https://www.academia.cz/muj-otec-uctovani--frank-niklas--academia--2010).  S Niklasem a Horstem von Wächterem, synem dalšího nacistického válečného zločince, jsem inicioval film s názvem „My Nazi Legacy“ (režie David Evanse), ve kterém jsem vrátil oba syny na scénu zločinů jejich otců, abych dokumentoval jejich dramaticky kontrastní reakce. Připravil jsem také divadelní představení s názvem „Píseň dobra a zla“, které vypráví příběhy Lauterpachta, Lemkina a Franka. Představení se konala ve Velké Británii v severním londýnském uměleckém areálu Kings Place a v několika dalších zemích.

Musím říci, že jsem nečekal, že se stanu přítelem Niklase,  syna Hanse Franka. Když jsem ho poprvé potkal, byl jsem velmi nervózní, ale Niklas se do své bolestivé minulosti zapojil velmi čestně; To jsem obdivoval. Ottův syn Horst si naproti tomu stále myslí, že jeho otec byl skvělý muž. Nesouhlasím! 

Niklas Frank, který mě seznámil s Horstem, synem Otty von Wächtera, svého otce za jeho činy nenávidí,  a netají se s tím. Horst ne. Ten naopak hledá pro svého otce ospravedlnění.

Krysí stezka se čte jako thriller…

Ano. Čiší z ní hodně zla. Horsta mám rád, ale také s ním hluboce nesouhlasím kvůli tomu, jak brání otce. Nechápe, proč se jím zabývám. Pak je tu Charlotte. Je nacistka, a to, co dělá pro Ottu, je neuvěřitelné; je na tom něco téměř krásného, ovšem kdyby se za tím neskrývalo tolik hrůz. Do května 1945 tahá za nitky – pak se jediným lusknutím prstu změní rovnováha sil. Otto ji potřebuje absolutně. Dělal obludné věci, ale byl také otcem, milencem, manželem, vysoce kultivovaným mužem.

Jak Horst reagoval na Krysí stezku?

Ještě to nečetl. Předpokládám, že bude rozrušený. Ozvali se však další von Wächtersové. Jeden mě prosil, abych knihu vůbec nepublikoval; další mě požádal, abych Ottovi odpustil. Mají pocit, že uvedená fakta poškozují jejich pověst, zejména v souvislosti s Rakouskem, které se s válkou úplně nevyrovnalo stejně jako Německo. Myslí si, že o některých věcech je nejlépe nemluvit.

Pozoruhodný je způsob, jakým popisujete Ottův charakter…

Ano. Ale není dobré z něho a jemu podobných dělat nestvůry, i když páchali obludné věci. Zvláště jedna scéna se mě dotkla velmi silně. Je z roku 1942, kdy probíhalo nejhorší zabíjení. V duchu jsem se ptal. Jak to dělali? Lidi shromáždili a zavraždili, pak klidně šli domů a večer věnovali třeba poslechu vážné hudby nebo opery. Co cítili? To je otázka, na kterou neexistuje uspokojivá odpověď.

Pochopil jste při psaní knihy Krysí stezka, odkud pochází antisemitismus?

Držme se Ottova příkladu. Jeho otec byl německý nacionalista a zastával myšlenku, že do Vídně přišli Židé z východu. Charlotte, jeho žena,  pocházela z malého městečka, kde žilo jen 27 Židů. Její rodina byli magnáti, ne utiskovaní. Svou roli hrála také katolická církev a mám podezření, že působil také hluboce zakořeněný strach z bolševismu, který byl považován za židovský projekt.

Je antisemitismus znovu na vzestupu? Je možné najít nějaké paralely?

Nemyslím si, že se historie opakuje, ale ani se z ní lidé dostatečně nepoučili. Panují obavy, že až skončí coronavirová krize, mohl by být  nacionalismus na denním pořádku. 

Jsme alespoň lépe připraveni předcházet zvěrstvům, než tomu bylo ve třicátých letech? 

Myslím, že jsme udělali pokrok: máme standardy, které jsme tehdy neměli. Trump i Johnson by však rádi zrušili mezinárodní pořádek, který byl vytvořen po roce 1945 - Evropskou unii, Evropskou úmluvu o lidských právech, OSN. Otázkou tedy je, zda je náš systém dostatečně silný, aby odolal pokusům o demontáž.  Dnes více než kdy jindy musíme jednat s lidmi, naslouchat jim, porozumět jim a ujistit je, že instituce vytvořené po druhé světové válce jsou důležitými bezpečnostními mechanismy.

Nacisté zavraždili miliony Židů, včetně rodiny vašeho dědečka, ale když se Horst bránil a omlouval svého otce, zůstal jste klidný, jakoby nezaujatý. Jak se vám to podařilo?

Jsem velmi emotivní člověk. Ale své věty jsem emocí zbavil. Stojí za tím třicet let tréninku a právnické praxe, která nedovoluje projevovat své pocity u soudu.

Jaký vliv měla na vás cesta do Lvova?

Ulehčila mi minulost. Válka byla temná díra, o které nikdo nemluvil. Myslím, že to také usnadnilo život mé matce Ruth, kterou odvezli jako dítě do bezpečí z Vídně do Paříže. Identitu toho, kdo se o to zasloužil, se mi podařilo objevit.

Víte, co napíšete dál?

Ano, a nedalo se to vymyslet. V Krysí stezce je postava nacisty, který po válce uprchl do Sýrie a poté do Chile. Pracoval pro vyšetřovací službu generála Pinocheta. Kniha pojednává o souvislostech s událostmi, které později vedly k Pinochetovu zatčení v Londýně. V roce 1998, stále jako vlivný muž v Chile, odcestoval Pinochet do Velké Británie, aby se podrobil léčení. Během jeho pobytu v Anglii na něj byl vydán zatykač španělským soudcem Baltasarem Garzónem. Pinochet byl více než rok držen v domácím vězení a poté propuštěn ze zdravotních důvodů. Jde o případ, kterého jsem se účastnil jako právník.

(Ze zahraničních pramenů)