David Satter (1947) je americký novinář a přední odborník na Rusko a bývalý Sovětský svaz. Vystudoval Chicagskou univerzitu a Oxford, kde získal titul z politické filozofie. V roce 1976 se stal moskevským korespondentem pro London Financial Times, později pro Wall Street Journal. V roce 1990 byl jmenován členem Foreign Policy Research Institute, později se stal spolupracovníkem dalších významných organizací, jako je například Hooverův institut. Učí moderní ruskou historii na Univerzitě Johnse Hopkinse. Je autorem několika knih o Rusku: Age of Delirium. The Decline and Fall of the Soviet Union (Věk blouznění. Úpadek a pád Sovětského svazu, 2001), Tma na úsvitu. Nástup ruského zločinného státu (2003, česky 2008) a It Was a Long Time Ago and It Never Happened Anyway. Russia and the Communist Past (Už je to dlouho, a stejně se to nikdy nestalo. Rusko a komunistická minulost, 2011). Na základě jeho první knihy byl natočen dokumentární film. Satter stále přispívá do předních amerických novin, vystupuje v rozhlase i v televizi po celém světě a často je zván na jednání výborů Kongresu, aby hovořil o ruských záležitostech.

Přítomnost nežádoucí...

David Satter, známý kritik porušování občanských práv v Rusku, pobýval v Moskvě jako poradce Radia Free Europe. V roce 2013 byl vyhoštěn. Šlo o jeden z prvních případů od studené války, kdy pro své názory musel zemi nuceně opustit zahraniční novinář. Co považujete za jeden z hlavních problémů Ruska?

Dalo by se říci, že spočívá v islámském povstání. Politika ruského režimu za posledních více než dvacet let nahrávala jeho vzniku. Jádrem problému bylo, že jedna z ruských republik – Čečensko – usilovala o nezávislost. Vzhledem k její kulturní a náboženské odlišnost měla na ni jistě nárok. Rusko však nehodlalo přistoupit na kompromis. Naopak se snažilo tento problém vyřešit silou. Současná islamistická vzpoura, která zahrnuje celý severní Kavkaz, je toho výsledkem. Nyní ruské úřady musí přijímat opatření na ochranu svých obyvatel i cizinců, která jsou vzhledem k situaci jistě opodstatněná. Ale je otázkou, zda se věci musely takto vyhrotit.

Jaké uvedli důvody vašeho vyhoštění?

Rychle jsem pochopil, že ruské úřady považují můj osud za vysokou prioritu. Znepokojující ovšem bylo i zdů- vodnění jejich kroku. V prohlášení, které mi přečetli v Kyjevě, bylo uvedeno: „Příslušné orgány rozhodly, že vaše přítomnost je na území Ruské federace nežádoucí.“ Toto je formulace, která se běžně používá v případech špionáže. Nikdy jsem neslyšel, že by se týkalo novináře nebo spisovatele, a to jsem o Rusku psal téměř čtyřicet let.

Jak jsou ruští politici přístupní diskusi?

Jako příklad uvedu diskusní klub Valdai, do něhož jsou zváni ruští odborníci, kteří stráví víkend v těsné blízkosti ruských vůdců, včetně Putina. Pozvánky na fórum vyhledává mnoho lidí, kteří usilují o to, aby se stali experty na Rusko. Někteří se za ně považují už jenom proto, že se konference účastnili. Když přijede západní novinář nebo akademik, okamžitě se ho zmocní kremelská byrokracie a dá mu najevo, že není žádoucí poškozovat hostitele „nevhodnými“ otázkami. Dokonce i kdyby někdo byl natolik statečný, že by vznesl dotaz, a to je opravdu vzácná událost, neexistuje způsob, jak danou problematiku otevřeně prodiskutovat.

Je to stejné jako v sovětských dobách?

V sovětském Rusku existovalo mnohem méně flexibility ze strany úřadů. Základním tématem je však stále manipulace a zkreslení. A spoléhá se na neupřímnou zdvořilost západního publika, které se zdráhá zpochybňovat zjevné lži a nežádá ani vysvětlení závažných zločinů. To se od sovětské minulosti nezměnilo.

Jak se Rusko změnilo od pádu železné opony?

Nepochybně se změnilo, po Sovětském svazu se stalo kapitalistickou zemí. Je mnohem svobodnější než za Sovětů a i ideologie je jiná. Ale jedna věc zůstává stejná, postoj k jednotlivci. Životy byly obětovány podle přání kohosi mocného, osobnost jednotlivce nebyla brána vážně, slovo jednotlivce nebylo oceňováno a v důsledku toho ani orgány nedrží své slovo. V těchto ohledech zůstala země stejná.

(Ze zahraničních pramenů)