Bernhard Schlink se narodil roku 1944 u Bielefeldu v Severním Porýní-Vestfálsku. Vystudoval práva, žije a pracuje jako právník v Berlíně a v New Yorku.
V osmdesátých letech vstoupil do literatury cyklem detektivních románů, z nichž česky vyšla Spravedlnost podle Selba (PROSTOR 2009). Představil v nich stárnoucího soukromého detektiva Selba, který se potýká s nacionálněsocialistickou minulostí své země i svou vlastní. Ke kriminálnímu žánru se vrátil ještě v roce 2001 románem Selbs Mord.
Světového úspěchu dosáhl románem Předčítač (1995, česky poprvé PROSTOR 1998), zfilmovaným v oscarovém snímku z roku 2009. Milostná témata zpracoval Bernhard Schlink v souboru povídek Útěky z lásky (PROSTOR 2001). Ve své další knize Návrat (PROSTOR 2007) spojil napínavý, takřka detektivní příběh s motivem objevování a vyrovnávání se s nacistickou minulostí. V románu Víkend (PROSTOR 2011) se zabýval otázkou terorismu, respektive střetu svobody individua a svobody společnosti. Roku 2011 vydal esejistickou knihu Gedanken über das Schreiben, v níž se zamýšlí nad tématem psaní. Soubor povídek Letní lži vyšel roku 2010 a s úspěchem byl přeložen do angličtiny, o čtyři roky později napsal román Die Frau auf der Treppe. Je držitelem mnoha literárních ocenění.

Musíme umět odpouštět...

Letní lži je sbírka sedmi povídek, odkud jste čerpal náměty?

Dalo by se říci, že všechno, co jsem napsal, je autobiografické. To, co vidím, co si myslím a cítím vkládám do svých příběhů. Postavy zobrazuji v každodenních situacích. Vystupují tam lidé, kteří se odcizili svým rodinám, vyprávějí své životní příběhy spolucestujícím v letadle. Jde mi o pravdu, která může být velmi bolestivá. Proto může vyvolávat i strach, a tak mnoho lidí je nešťastných, setrvávají v zaměstnání, které je nenaplňuje, neoprostí se ani od špatných partnerů. Povídky tak nejsou skutečným letním čtením, jak by si třeba někdo mohl myslet, ale zahrnuje témata, která jsou jiná, než snadná.

Kniha byla několik týdnů na předních místech na žebříčcích německých bestsellerů. Čtenáři ocenili zřejmě její autentičnost. Kdy jste se vydal na literární dráhu?

Básně a povídky jsem psal už jako dítě. Nyní mohu říci, že málokdy jsem byl tak šťastný, než když jsem usedl ke psaní. Když se mi v hlavě rodí příběh, je to jako bych se vydával do jakýchsi paralelních světů, v nichž jsem rád. Takže ve zkratce: pro mě je psaní, a platí to i o vědeckých pracech, vždy radost. Nikdy ne bolest, jak to mají třeba někteří jiní autoři. Cítím se dobře i při psaní nákupního seznamu...

Proslavil jste se bestsellerem Předčítač, který byl přeložen do mnoha jazyků. Spolu s oskarovým filmem s Kate Winsletovou jste tak přispěl k tomu, že holocaust jako důrazné varování zůstal v současném vnímání. Jak Předčítač změnil váš život?

Když kniha vyšla, byl jsem už dost starý, aby to mohlo můj život radikálně změnit. Své místo na světě jsem už měl. Zůstal jsem stále právníkem, profesorem na univerzitě a občasným konzultantem. Úspěch jako autora mě překvapil. Následovaly pozvání na autorská čtení, setkání se čtenáři, knihkupci, spisovateli, umělci, herci, režiséry a producenty – to všechno bylo skvělé a beru to jako příjemný doplněk k mému dosavadnímu životu.

Nenapadlo vás, že byste se mohl stát „obětí“ svého úspěchu jako třeba Patrick Süskind po svém „Parfému?“

Ne, vůbec to ve mně nevyvolalo pochybnosti o tom, zda psát dál, a to i za cenu, že by má další kniha už nebyla tak úspěšná.

Co bylo impulzem k Předčítači?

Východní Berlín. Nastoupil jsem v lednu 1990 jako hostující profesor na Humboldtovu univerzitu a pobyl tam několik týdnů. Tehdy to byl ještě svět bez barev a zvuků, kulisa šedivých domů, špatné silnice, malý provoz na nich, dřevěný rozpadající se plot. To vyvolalo vzpomínky na dětství v padesátých letech tak živě, že už stačilo jen sednout a psát.

Tento moment náhody rozhodl, že jste chtěl poznat nacistického zločince?

V hrdince jsem objevil zárodky lásky, které však udusila zločinná nenávist. Tématem knihy je jednání s pocitem viny v historickém kontextu, otázka pochopení a odsouzení. Abychom pochopili, musíme umět odpouštět.

Učíte právo a právní filozofii na různých univerzitách v USA a Německu. Jak se to doplňuje s vaší literární tvorbou?

Právo bylo pro mě vždy důležité a výuka je dobrý způsob, jak se vypořádávat s právními předpisy. Mohu si vybrat studijní látku a zabývat se tak otázkami, které mě obzvlášť zajímají. Jde o problém základních lidských práv, otázky ústavního práva, ale také spravedlnosti a vztahu práva a morálky.

A to už jsme vlastně blízko vašemu životnímu tématu, kterým je otázka německé historické viny...

O problematiku morálky a spravedlnosti, viny a odpuštění se zajímala matka. Mluvila s námi dětmi a předkládala nám inspirativní knihy. Můj dědeček, matčin otec, který sám nemohl studovat, protože rodina byla příliš chudá, se celý svůj život zabýval historií. O prázdninách jsem s ním chodil na dlouhé procházky on mi vyprávěl o událostech hlavně ze švýcarské a německé historie ... Nosil v hlavě bitevní plány, které mi kreslil. Postavení Prusů a Francouzů se šipkami k útoku a ústupu. Byly to vzrušující procházky. Děda byl skvělý a miloval jsem ho. Nicméně, jeho vyprávění skončilo první světovou válkou, ale semínko bylo zaseto a já se čtením posunul do dalšího období...

(Ze zahraničních pramenů)