James Shapiro (* 1955) je světově uznávaný americký akademik a autor, kterému se zcela výjimečným způsobem daří spojovat odbornou erudici s poutavým stylem přístupným širší čtenářské veřejnosti. Narodil se a vystudoval v New Yorku, kde také od roku 1985 působí jako profesor anglické a srovnávací literatury na Columbia University. Zabývá se literaturou v období raného novověku, zejména pak alžbětinskou dobou a dílem Williama Shakespeara. Mezi jeho publikace patří např. Rival Playwrights: Marlowe, Jonson, Shakespeare (Dramatici rivalové: Marlowe, Jonson, Shakespeare, 1991), Shakespeare and the Jews (Shakespeare a židé, 1996), 1599: Rok v životě Williama Shakespeara (1599: A Year in the Life of William Shakespeare, 2005) nebo The Year of Lear: Shakespeare in 1606 (Rok Leara: Shakespeare v r. 1606, 2015). Je členem představenstva britské Královské shakespearovské společnosti (Royal Shakespeare Company) i americké Folger Shakespeare Library.

James Shapiro odkrývá Shakespearův život

Ve své knize 1599 se zaměřujete na jeden rok v životě Williama Shakespeara, ve kterém napsal čtyři hry. Jak si vysvětlujete, že Shakespeare, sám herec, našel čas a energii psát taková mistrovská díla?

Shakespearovi se podařilo v tom roce dokončit Jindřicha V. a v rychlém sledu napsat hry Jak se vám líbí, Julius Caesar a také Hamleta. Byl pod velkým tlakem diváků nového divadla společnosti, The Globe, kteří toužili vidět stále něco nového. Ale nebyl sám takto plodný. Třeba Thomas Dekker v tom roce sám napsal nebo spolupracoval na deseti hrách. Jak to dokázali alžbětinští dramatici bez kofeinu – v Anglii nebyla dostupná káva ani čaj – je mi záhadou.

Mohl jste pracovat s poměrně málo informacemi. Přesto jste dokázal velmi plasticky zobrazit Shakespearův život. Co bylo pro vás nejdůležitější?

Především čas a trpělivost. Na knize 1599 jsem začal pracovat v roce 1988 a vyšla až v roce 2005. Postupoval jsem pomalu, spoustu údajů jsem musel ověřovat z různých zdrojů, až se mi začaly mnohé, do té doby záhady, odhalovat a spojovat do zřetelného obrazu. Je to často frustrující, a když pracuji na několika projektech najednou, stává se, že nejsem spokojen ani s jedním.

V několika rozhovorech jste naznačil, že životopisci Shakespeara musí pracovat hodně s fikcí. Jaké množství fantasie je ještě únosné? Kudy vede hranice?

Bez fantazie se spisovatel neobejde. Musí  jí vyplnit všechna hluchá místa, kde chybějí fakta z autentických pramenů. Ale bez pokory a uměřenosti to nejde. Domýšlet lze především vnitřní život hrdiny, ale musí to být v souladu s jeho doložitelným konáním a potvrzenými charakterovými vlastnostmi.

Někde jste se zmínil, že na střední škole jste Shakespeara neměl moc rád. Kdy jste na něho změnil názor?

Strávil jsem spoustu času v Anglii, kde jsem během deseti let viděl mimořádné Shakespearovy inscenace. Byla jich snad stovka. Stal jsem se na něm doslova závislý. Mnoho z toho, co o Shakespearovi vím, pochází z těchto formujících zážitků. Také jsem věnoval spoustu času spolupráci s divadelními společnostmi a pomáhám i učitelům s výukou.
(Ze zahraničních pramenů)