Sinclair David

David Sinclair profesor genetiky na Harvardské lékařské fakultě a člen správní rady Americké federace pro výzkum stárnutí. Za svůj výzkum a významné vědecké průlomy získal více než třicet pět ocenění. Podle časopisu Time patří mezi 100 nejvlivnějších lidí na světě a TOP 50 ve zdravotnictví. Jeho práce byly představeny v magazínech Today, The Wall Street Journal, New York Times, Fortune a Newsweek. S manželkou a třemi dětmi žije v Bostonu, rád se věnuje pěší turistice a jízdě na kajaku.

Stárnutí je ztrátou informací

Co kdyby vám někdo řekl, že můžete žít dalších 100 let ... a přitom zůstat fyzicky zdráv a duševně svěží? Pravděpodobně byste to považovali za sci-fi. Ukázalo se však, že to nemusí být příliš vzdálené od skutečnosti.
Přinejmenším, pokud má k tomu co říci David Sinclair, PhD, který je autorem bestselleru New York Times Konec stárnutí. V knize tvrdí, že na rozdíl od vědeckého dogmatu není stárnutí nevyhnutelné – a vysvětluje, proč tomu tak je.

Ve své knize uvádíte, že neexistuje žádný biologický zákon, z něhož by vyplývalo, že musíme stárnout. To je vzrušující zpráva pro většinu z nás. Jak jste to myslel? 

No, jsme biologičtí, a proto přijímáme energii jako potravu a můžeme ji použít k opravě našich těl a uchování informací [na buněčné úrovni]. Neexistuje žádný fyzikální zákon, který by říkal, že nelze žít mnohem déle. Víme, že někteří savci se dožívají věku více než 200 let a život mnohých lidí končí mezi 100 až 120 lety věku. Máme tu tedy rezervu alespoň 40 let – a možná i víc.

Lidé mají sklon myslet na stárnutí jako na něco, co je nevyhnutelné. Co to je, existuje pro to nějaká definice?

Jako vědeckou definici navrhuji, aby stárnutí bylo ztrátou informací – informací, které udržují naše buňky zdravé, informací, které sdělují buňkám, které geny mají číst po celý život. A stárnutí je projevem toho, že buňky ztrácejí schopnost číst správné geny ve správný čas, což vede k tomu, že buňky ztrácejí svoji identitu a tkáně selhávají.

Ale takto se stárnutí z regulačního hlediska nedefinuje, že?

Regulační definice v současné době zní, že stárnutí je něco jiného než nemoc. Důvodem je to, že i když splňuje kritéria nemoci – což je snížení funkce orgánů v průběhu času, vedoucí až k smrti. Ke stárnutí dochází u více než 50% populace. Proto si myslím, že ho klidně můžeme považovat i za nemoc. Je tedy mimořádně důležité proti němu bojovat. Stárnutí je nyní hlavní příčinou všech hlavních  onemocnění ve společnosti.

Mnoho lidí se obává, že prodloužení života populace bude mít neblahý vliv na existenci celé planety. Není tedy kontraproduktivní bojovat se stárnutím jako nemocí a pomáhat lidem žít déle?

Vypočítal jsem, co se stane, když nebudeme úspěšní v úsilí pomáhat lidem žít zdravěji a prodloužit jim život. A naopak, pokud se nám to povede a populace bude zdravá i nad 80 let věku. Svět to v mnohém obohatí. Peníze na boj proti změně klimatu půjde více využít na vzdělání, na platby sociálního zabezpečení a spoustu dalších věcí. Pro mě to znamená řešení našich problémů, není to jejich příčina.

Takže nám nehrozí „přelidnění“ planety ...

Lidská populace se vyrovnává. To, co opravdu chceme, je spousta zdravých starších lidí, kteří jsou moudří a produktivní, a ne populaci lidí, které musíte krmit lžící a svěřovat do péče lékařů. 

Ve své knize představujete vzrušující novou informační teorii stárnutí. Dá se jednoduše vysvětlit?

Nová myšlenka spočívá v tom, že v těle máme uloženy dva hlavní typy informací: jeden je digitální a druhý analogový. Digitální informace je náš genom, který překvapivě vydrží déle než 80 let (to je nový objev), ale ze problém považuji analogickou informaci. Analogová informace je epigenom – struktury uvnitř buňky, (epigenetika popisuje buněčné procesy, které určují, zda se bude příslušný gen přepisovat a překládat do odpovídajícího proteinu), které umožňují čtení některých genů, zatímco ostatní mlčí. Protože je velmi těžké uchovat analogové informace, je to první, kde dochází k selhání. A to podle mého názoru stojí za stárnutím.

Mohou lidé tuto „ztrátu informací“ řešit jednoduchými zásahy, jako je úprava stravy a životního stylu?

Nejdůležitější je jíst méně často. Nemyslím na podvýživu; ani vědomé hladovění. Nechci, aby se to stalo argumentem teenagerů pro odmítání stravy. Ale většina dospělých jí příliš mnoho a příliš často. A na základě některých nedávných výsledků pokusů u myší, a také u lidí, to vypadá, že je stejně důležité, když jíte, jako to, co jíte – a možná ještě důležitější. Existují různé druhy půstu, jímž si můžete projít, což je podle mého názoru potenciálně užitečné.  Nevíme, který z nich je nejlepší, ale já třeba nesnídám, snad až na pár lžiček jogurtu, a pak nejím až do pozdního odpoledne, někdy až večeřím.

Jak půst podporuje dlouhověkost?

Zjistili jsme, že se geny dlouhověkosti zapínají půstem. Děje se tak rovněž při cvičení s vysokou intenzitou. Hluboké dýchání po dobu 10 minut každý den nebo každý druhý den, je spojeno se snížením počtu různých nemocí – určitě srdečních. Chápu, že jsme si dříve mysleli, že musíte být maratónským běžcem, abyste získali všechny výhody cvičení, ale krátké intervalové tréninky s vysokou intenzitou se zdají být téměř stejně užitečné. A nejhorší věcí, kterou můžete [pro stárnutí] udělat, je nikdy se nezadýchat.

Popisujete několik charakteristických znaků stárnutí. O které jde?

Především je to genomická nestabilita. Poškození DNA zrychluje epigenetické stárnutí a ztrátu informací na epigenetické úrovni a na genetické úrovni [způsobuje genomickou nestabilitu]. Víme, že rozbití chromozomu je nejlepší způsob, jak urychlit stárnutí. Udělali jsme to u myší a nebylo to vůbec hezké. Abyste se vyhnuli rozbití DNA, snažte se vyhnout používání mikrovln, pokud možno nepodstupujte zbytečná rentgenová nebo CT vyšetření. Setkal jsem se s pacientem, který si každý rok nechal udělat CT snímky, jen aby věděl, co se děje uvnitř jeho těla. Tak to je zásadně špatně. Deregulované snímání živin: To zahrnuje necitlivost na inzulín, diabetes typu 2 – což je velmi špatné pro stárnutí, pravděpodobně to nejhorší, co známe. Způsob, jak s tím bojovat je: nemějte nadváhu a pravidelně cvičte.
Mitochondriální dysfunkce: Mitochondrie jsou něco jako baterie v buňce; jsou důležité pro spalování tuků. Platí, že čím více cvičíte, tím více mitrochondrií budete mít, omezení kalorií zvyšuje mitochondriální aktivitu. Ztráta proteostázy: Ztráta homeostázy bílkovin v důsledku nesprávně poskládaných proteinů – starých proteinů [na buněčnéúrovni]. Pro zlepšení lidé mohou udělat, že se postí. Malý půst je dobrý, půst po dobu tří dnů je ještě lepší pro zvrácení špatně složených proteinů a indukci autofagie zprostředkované chaperonem [buněčná regenerace], která pomáhá udržovat buněčnou
proteostázu.
Zkrácení telomer: K tomu dojde přirozeně při dělení buněk. Nejsem velkým fanouškem antioxidantů, protože jejich význam se ve studiích přeceňuje. Ale můžete se pokusit posílit přirozenou obranu těla před poškozením DNA, což jsou účinky na hormonální rovnováhu [například nalačno a cvičení s vysokou intenzitou]. 

Měli by lidé začít s těmito anti-stárnoucími zásahy co nejdříve, nebo pro to existuje optimální věk?

Protože ještě nemáme „epigenetické resetovací tlačítko“ pro lidi, musíme pilně pracovat na [stárnoucích zásazích], abychom měli šanci se zlepšit. Začal jsem, když mi bylo 30 let, a vůbec toho nelituji. Dokonce i v mých 20 letech jsem byl docela dobrý pokud jde o stravu. U zvířat jsme viděli, že pokud zasáhnete včas a omezíte příjem kalorií nebo jim dáte dříve molekulu jako rapamycin, funguje to lépe. 

Existuje bod, odkud není návratu, ve kterém je nemožné vrátit hodiny stárnutí zpět?

Ano, velmi stará, morbidní myš nikdy nebude žít déle, ale můžete ji začít léčit, a to docela pozdě rapamycinem – myslím, že je to v 19-20 měsících, což zhruba odpovídá šedesáti letům člověka. Víte, potkal jsem Normana Learyho v 97 letech a ten chlápek si vede skvěle ... S přibývajícím věkem je terapie těžší, takže je lepší zabránit stárnutí, než se ho snažit zvrátit.

Zaznamenal jste některá významná zlepšení u svého otce, který začal pracovat na změnách velmi pozdě, ale nyní, ve věku 80 let, má sílu a duševní výdrž 30letého.

Ano, ale také stojí za zmínku, že většinu času [když pracoval na těchto změnách] neviděl okamžité zlepšení. Je naivní, myslet si, že najednou budeš mladý. Je to investice do budoucnosti. 

A co genderové rozdíly ve stárnutí – měli bychom při zvažování intervencí brát v úvahu pohlaví?

V mnoha studiích objevujeme, že pohlaví je skutečně nositelem rozdílů, zvláště pokud jde o dlouhověkost. Existují léčby, které fungují u samic myší, ale ne u samců, a naopak. To mi tedy říká, že není jen důležité jít k lékaři a získat doporučení založené na „průměrném“ člověku – ale je mnohem důležitější získat cílená doporučení. Lišíme se v našich hormonech, v naší genetice. Ženy mají celý chromozom X navíc. Muži mají chromozom Y. To je velký genetický rozdíl. Ve střevech máme různé bakterie, vedeme různé životy. A proto je budoucnost spojena s individuálními měřeními a přizpůsobením životního stylu.

(Ze zahraničních pramenů)

VYDANÉ TITULY


Reklama

[bc_random_banner category=550 slider=no autoplay=true delay=3000 loop=false dots=false]