Wilbur Smith, který se proslavil ságou Řeka bohů či knihou  Kopí osudu, se narodil 9. ledna 1933 v Severní Rhodesii (dnešní Zambie) britským rodičům. Když byl v osmnácti měsících postižen mozkovou malárií, doktoři mu dávali mizivou naději – pokud nezemře, může mít poškozený mozek. Naštěstí chlapec nemoc zdárně překonal. Wilbur dospíval a jeho přáním bylo stát se novinářem. S pochopením se však u svého přísného viktoriánského otce, který nikdy ve svém životě nepřečetl knihu, nesetkal. Měl o budoucnosti svého syna jinou představu, a tak Wilbur ve dne pracoval jako účetní a teprve v noci se věnoval milovanému psaní. Když roku 1964 vyšel jeho první román Na život a na smrt, stal se slavným a mohl se dát na dráhu profesionálního spisovatele.

Žiji v zemi, kterou mám rád

Vašich knih se v mnoha zemích prodalo 130 milionů výtisků. Z čeho si myslíte, že tento obrovský zájem vyplývá?

Věřím, že každý dobrodružný román musí líčit příběhy z reálného života, a přidat tomu něco navíc, myslím napětí a krásu v koncentrované podobě. Píšu tak o mužích, kteří jsou mnohem mužnější a ženách, které jsou opravdu krásnější než ty, s nimiž se běžně setkáváme.

Jaké to bylo psát první knihu faktu po více než čtyřiceti románech?

V roce 2011 jsem byl pozván na festival Massenzio v Římě. Organizátoři mě požádali, abych ve stínu Kolosea vystoupil před tisíci italských čtenářů. Vyprávěl jsem o otci, jak zachránil rodinu a ostatní lidi před násilníky, co jedné noci napadli náš tábor. Můj otec mě hodně naučil o životě, o všech živých tvorech, a to nejen o zvířatech,
ptácích, ale i o vegetaci a vůbec přírodě. To, co jsem se od otce dozvěděl, se stalo základem mých dobrodružství. Na závěr svého vystoupení jsem řekl: „Jednoho dne o svém otci napíšu.“ A teď jsem svůj slib splnil. Otec hraje významnou roli v mé autobiografii.

Jak vztah s otcem ovlivnil vaše psaní?  

Mám vybledlou fotografii pořízenou fotoaparátem mé matky Box Brownie ráno poté, co otec ochránil náš tábor před lupiči. Klečíme na ní vedle sebe, každý drží hlavu mrtvého lva. V pozadí stojí záchranný kamion Chevy. Otec je zraněný v obličeji, já  mám na hlavě jeho klobouk a napodobuji po něm smutný a hrdinný výraz. To je scéna, kterou jsem v románech popsal mnoha různými způsoby. Jak vidíte z této drobné vzpomínky, měl na mě a mou tvorbu obrovský vliv. 

V autobiografii popisujete spoustu dobrodružství. Je nějaké, které se lidem mimořádně líbilo a proč?

Vztahuje se k lovu modrého marlína v Queenslandu v Austrálii. Jde o velkou rybu, která dominuje i v Hemingwayově novele Stařec a moře. Dosahuje délky až pět metrů a může vážit přes 800 kilogramů. Už to zní dostatečně dobrodružně. Další epizoda je z mého dětství, jak mě napadla černá mamba, což je největší africký
jedovatý had. Na to bych chtěl zapomenout!

Co čtenáři na vašich knihách nejvíce oceňují?

V současných bouřlivých časech je důležité udělat krok zpět a uniknout mobilům a všemožným sociálním sítím a vrátit se ke studiu historie. Pokud chcete vědět, kam jdeme, musíte se podívat na minulost. Afrika je kolébkou civilizace a my všichni z tohoto kontinentu ať tak či onak pocházíme.

Počet knih, které jste napsal, je úctyhodný. Mohl byste prozradit, jak píšete? Jak někdy spolupracujete se spoluautory? Které části románů píšete nejraději? Máte nějaké tipy pro své kolegy?

Začnu román, když jsem si jistý, jak bude vypadat úvod. Tomu však předcházejí měsíce a měsíce shromažďování pramenů, abych se zabydlel ve světě, o kterém chci psát. Nikdy si nedělám poznámky. Pokud
něco stojí za zapamatování, nemusíte si to zapisovat. Pak dovolím mé fantazii toulat se v mysli po souostroví příběhu. To je nejlepší část mé práce. Psaní se spoluautory je vzrušující. Mám tolik myšlenek a tolik postav, které čekají na to, aby jim někdo vdechnul život a ony mohly vyprávět svůj příběh. Prostě nemohu psát všechno sám, protože každý román trvá až rok, než je dokončen. Pro mě je vždycky příjemné předat to, co vím o psaní, talentovaným spoluautorům a vtáhnout je do mého fiktivního vesmíru. 

A jak píšete?

Prvních dvacet dva knih jsem napsal perem. Měl jsem pocit, jako bych byl blíž k papíru. A pak jsem se rozhodl vstoupit do dvacátého století a koupil jsem si počítač. Zpočátku jsem s ním moc nekamarádil, ale teď už si rozumíme.

Jaké příběhy vyprávíte? 

Všechny jsou z Afriky. Některé romány jsou historické, jiné ze současnosti. Většinou píšu rodinné ságy. Řekl bych, že jsou to africká dobrodružství.

Kdo jsou vaši čtenáři?

Nedávno jsem dostal dopis od čtrnáctiletého chlapce. Napsal, že všichni v jeho rodině si přečetli některou mou knihu. První byl jeho osmdesátiletý dědeček, pak jeho otec, matka, starší bratři a nakonec on sám. Z toho usuzuji, že mé publikum je ve věku od čtrnácti do osmdesáti let. 

Myslíte, že se kolem populární fikce pohybuje hodně snobů?

Snad bych je ani nenazval „snoby“. Lidé píší z různých důvodů. Hrozím se toho, že bych napsal román se sestupnou trajektorií. Ty všechny skončí v černé díře. Mám rád staromódní příběhy se začátkem, prostředkem a koncem.

Jaká byla vaše největší výzva?

Překonat časné zklamání. Můj první román odmítli někteří významní vydavatelé. Musel jsem najít odvahu začínat znovu.

Co považujete za svůj tvůrčí průlom?

Jednu ze svých prvních povídek. Přijali ji v magazínu Argosy. Bohužel už neexistuje. Byla zařazena mezi práce několika slavných spisovatelů, jako byl třeba Ray Bradbury. Cítil jsem hrdost, že se mohu s nimi srovnávat.

Když nepracujete, co děláte?

Čtu. Cestuji. Hodně času trávím na své jachtě. Lovím ryby.

Co vás zajímá nejvíce?

Afrika, její divoká zvěř a anglická literatura.

A když přijdete do Evropy?

Mám zde mnoho přátel, protože mé knihy vycházejí ve většině evropských zemích. Bydlím v Londýně a hodně chodím do divadel. Rád se sem vracím, protože život je tu jiný.

Máte děti?

Ano. Čtyři. Ale už to jsou dospělé ženy a muži, kteří žijí svůj vlastní život.

Modernizuje se Afrika?

Ano. Ale pořád zůstane svá. Nikdy nebude jako Evropa nebo Amerika. Afričané mají aspirace, které se liší od zájmů Západu.

Jaké jsou jejich touhy?

To je velmi široké téma. Mladí intelektuálové říkají, že Afričané jsou lidé Slunce a Evropané jsou lidé ledu. Jsou radostnější a méně konzumní než lidé na starém kontinentě. Říkají, že Evropané mají příliš mnoho hmotných zájmů a ignorují přírodu. Jinými slovy, v Africe to nefunguje tak, jak jsme zvyklí, ale užijí si mnohem více
zábavy.

Ale oni umírají hladem.

To je pravda. Debata o tom, jak jim pomoci, může pokračovat neustále. Ale to podstatné se nezmění. Vlaky v Africe nikdy nebudou jezdit přesně podle jízdního řádu, její obyvatelstvo nikdy nedosáhne na bohatství běžné v rozvinutých zemích. Vždycky tu budou epidemie a lidé budou umírat hladem a Afrika zůstane Afrikou. V podstatě stejná jako za posledních šest tisíc let.

Co vás vede k tomu, abyste tam žil?

Jsem Afričan. Jsem součástí Afriky a miluji zdejší lidi, přírodu a divokou zvěř.

Ale je to těžký život?

Ne. Žiju v zemi, kterou mám rád, s ženou, kterou miluji, a mám v bance dost peněz, abych mohl dělat to, co chci.

Považujete se za umělce?

Ne. Jsem příběh.
(Ze zahraničních pramenů)

Další tituly na: https://www.alpress.cz/