Burhan Sönmez (nar. 1965) je velkým objevem nejnovější turecké literatury. Pochází ze střední Anatolie, vyrůstal v bilingválním kurdsko-tureckém prostředí. Vystudoval práva v Istanbulu, v důsledku zranění způsobeného  brutálním policejním zásahem se léčil ve Velké Británii s podporou Lékařské nadace (Léčba obětí mučení). Od poezie, za niž získal několik ocenění, přešel k románu. Za svůj druhý román Nevinní (Masumlar), který byl publikován v řadě zemí, získal jednu z nejprestižnějších literárních cen. Žije v Cambridgi a v Istanbulu, je členem tureckého a anglického PEN klubu a vyučuje literární teorii a teorii románu na prestižní Středovýchodní technické univerzitě v Ankaře.

Narodil jste se a vyrostl v Anatolii a vaše matka vám vyprávěla pohádky v kurdštině. Jak tyto příběhy a vaše dětství ovlivnilo spisovatele, jakým jste dnes?

Když jsem byl dítě, žijící v malé vesnici, přál jsem si, aby všechno, co jsem slyšel v pohádkách, se stalo skutečností. Snil jsem o tom, že se stane zázrak. Během let jsem si uvědomil, že zázrak je ve slovech, která vyslovila maminka. Seděla v tlumeném světle olejové lampy a vytvořila  pro mě jiný svět. Její slova byla elegantní a měla sílu přeměnit život, jako se to dělo v příbězích, které jsem tak rád poslouchal. Od té doby je víra ve slova ve
mně hluboce zakořeněná. Bez té vzdálené vesnice uprostřed ničeho, s pohádkami dlouhých nocí a magickými slovy, bych nemohl nic napsat. 

Překlad je silným nástrojem pro budování mostů mezi národy a zastánci různých ideologií a náboženství. Které první knihy jste četl v překladu? Byly v turečtině nebo v kurdštině? A kterou překladovou knihu čtete v současné době? 

Už bydlet v mé obci představovalo život v jakémsi překladu. Kurdština byla naším mateřským jazykem, ale oficiálně byla zakázána  ve školách, v institucích, v televizi a v rozhlase. Vedli jsme kurdský život, ale museli jsme komunikovat v turečtině. Museli jsme současně mluvit dvěma jazyky. Jeden z nich byl znevažován, zatímco druhý byl na každé úrovni upřednostňován. První překladová kniha, kterou jsem četl, byla modlitební knížka. Obsahovala některé verše a modlitby v arabštině a turečtině. Bylo mi sedm let. Pak jsem začal číst dobrodružné příběhy. Mezi ty, které si nejvíc pamatuji, jsou romány Julesa Verna. V současné době čtu Hluk: politická ekonomie hudby od francouzského spisovatele Jacquesa Attaliho. Překlady knih umožňují spisovatelům z různých míst na světě, sdílet své nápady a představy o světě. Pro autory pocházející z konfliktních zemí nebo v nichž probíhají politické turbulence, jako  třeba v Turecku, to nemusí být lehké.

Cítil jste někdy, že vás čtenáři a odborná veřejnost stylizují do určité role. Že se od vás očekává, že budete mluvčím celé země nebo regionu?

Máme podobný osud, který popsal ve svých románech Franz Kafka. Můj poslední román, Istanbul Istanbul, vypráví příběh čtyř lidí, kteří jsou mučeni v kobce pod Istanbulem. Sem také zapadají příběhy, které si vyprávějí. Román vyšel ve více než dvaceti zemích po celém  světě a kromě několika výjimek je na obálce knihy fotografie velké mešity. Přitom to zase tolik nesouvisí s obsahem knihy. Spíše to odpovídá tomu, jak jsem chápán já. Lidé mě berou víc jako politického komentátora než spisovatele. Hodně tedy mluvím o politických a společenských otázkách a jsem rád, když se dostanu i k literatuře. Jsem determinován zemí, která hraničí s Evropou a Středním východem ve 21. století. Místo a čas definuje náš osud. Pro mě to samozřejmě platí také.

Do Istanbulu jste přišel studovat práva v sedmnácti letech. Jak tehdy na vás město působilo a jak se změnilo?

Když jsem přišel do Istanbulu jako teenager, bylo to pro mě velké město. Spousta automobilů, vysokých budov a ulice přeplněné lidmi mnoha národností. Staří obyvatelé vzpomínali na zašlé krásné časy. Dnes je to podobné. Věřím, že Istanbul byl krásnější, když jsem ho viděl poprvé. A v budoucnosti si lidé budou pamatovat dnešní Istanbul jako hezčí, než jak ho uvidí oni. Istanbul byl a stále je v rukou špatných politiků a zkorumpovaných správců. Jim nezáleží na kráse; jejich jediným zájmem je finanční prospěch.

Co vás přivedlo k psaní románů?

To je pro mě velmi těžká otázka. Stejně jako každý mladý muž jsem chtěl být básníkem. Když jsem studoval na univerzitě, psal jsem poezii, ale pak jsem byl v Británii, kde jsem hodně četl a psal, až jsem ucítil, že bych se mohl pustit do románu. Nevím, co mě přivedlo k tomuto bodu. Jen si pamatuji ten pocit.

Jaký to byl proces?

Velmi dlouhý. Na svém prvním románu jsem pracoval deset let. Když jste mimo domov, v exilu, čas běží trochu jinak. Necítíte to. Na některé věci nespěcháte a jiné běží neskutečně rychle. Pokud jde o psaní, nedával jsem si žádné termíny. Byl jsem daleko od domova a nevěděl, jestli se vůbec do Turecka vrátím. A tak jsem si řekl, nemám kam spěchat a užíval si psaní.

Istanbul Istanbul je naprosto neuvěřitelná kniha. Co vás vedlo k tomu, že jste psal o vězení?

Vlastně jsem to takto vůbec nechtěl pojmout. Záměrem bylo napsat knihu o Istanbulu, o tom, jak vidíme toto město z různých hledisek a z různých úhlů pohledu. Hodně jsem o tom přemýšlel, až mě napadlo, co kdybych o městě napsal jakoby z podzemí? Jak se nám jeví z hloubky? Tedy ne pohledem z východu nebo západu, severu nebo jihu, ale jen vzhůru k nebi. Uvidíme skutečný Istanbul? Proto jsem své postavy umístil do malé kobky tři patra pod zemí. Takže jedině, kam mohou jít, je zdolat tři patra a vystoupat až do Istanbulu. Mluví o tom a zároveň trpí hroznou bolestí.

Děj se neodehrává v určitém čase. Byl to záměr?

Ano.

Chtěl jste podat obraz univerzálního města?

Šlo mi o to vystihnout pocity několika generací Turecka v jediné knize, protože tento druh vězení, nebo bolestný příběh, není v Turecku doménou jen jedné generace. Když se podíváme na generaci z roku 1968, vidíme, že mnohokrát trpěla, generaci 1978, osmdesátá léta a dnešní generaci, pak všichni říkají: „Vy jste mluvil o naší generaci, o našich zkušenostech, o našich pocitech“. Na začátku, když jsem slyšel takovéto reakce, jsem se cítil pyšný. Cítil jsem, že jako spisovatel jsem schopen zaznamenat prožitky různých generací. Na druhou stranu jsem si najednou uvědomil, že to není zas tak velké umění, že je to bolestná realita v Turecku. Protože pokud se zmíníte o určitém traumatu, uvidíte, že jím trpí celé generace.

Turecké dějiny jakoby se točily v kruhu...

Ano. Je to trochu smutné.

Jak jste postupoval při psaní?

Nejprve mám nápad, který v mysli rozvíjím. Způsob, jakým píšu, je, že mám obecný nápad. Začínám si psát poznámky o některých scénách, místech, příbězích a postojích. První stránka v první kapitole mě trvá rok. Protože když píšu první stránku, myslím na rytmus, melodii slov a kombinace sloves a adjektiv a formy vět. Prostřednictvím jedné stránky vidím celou knihu jako v zrcadle. Po dokončení první stránky je snadné napsat zbytek. Když jde o psaní, moje mysl pracuje složitým způsobem. Rád přemýšlím o spoustě malých příběhů současně a snažím se najít propojení mezi nimi. Když jsem psal tuto knihu, nebyl problém se samotnými příběhy, ale s tím, jak je propojit a zredukovat na dvacet, které vytvoří knihu. Chce to čas.

Kniha je o věznění a mučení. Ale vy jste se vyhýbal brutálním scénám. Proč?

Protože mě mučení nezajímalo. Chtěl jsem se podívat do nitra osobnosti, kam se běžně nedohlédne. 

Myslíte si, že Istanbul Istanbul patří do žánru vězeňské  literatury?

Jen částečně. Víte v současné moderní literatuře si obvykle nepůjčujeme určitý žánr. Máme rádi kombinaci různých žánrů. Rád bych viděl tuto knihu jako částečně vězeňskou literaturu a také architektonickou nebo městskou literaturu. 

Někde jste se zmínil, že velký vliv na vás měl Yashar Kemal. Byl ještě někdo další?

V Turecku je tolik spisovatelů. Třeba Sait Faik, Ahmet Hamdi Tanpinar. Jsou to skuteční rytíři slov. Byli velmi odvážní. Velmi silná je turecká poezie dvacátého století. Například Nazim Hikmet, Ahmed Arif, Turgut Uyar, Gülten Akın. Jako teenager jsem hodně četl francouzskou poezii, ruské klasiky, moderní anglické spisovatele. Taková literatura byla vždy součástí mého života.
(Ze zahraničních pramenů)