Spisy Ludvíka Vaculíka pokračují románem Morčata, který autor dokončil v roce 1970. V Československu však knížka mohla oficiálně vyjít až v roce 1991 v Čs. spisovateli, s úvodním dopisem redakce: „(...) konečně můžeme nabídnout jednu z nejzajímavějších próz novodobé české literatury Morčata, která rovných dvacet let odpočívala v temnotách našeho archívu. (...)“ V jednom rozhovoru autor řekl: „Mně se líbil můj stav, v němž jsem psal Morčata. To si hraji se sebou a s lidmi a vyvádím jim žerty a špásy.“ Hrdinovo vyprávění o rodinném životě a práci v bance se však proměňuje: „Začal jsem tuto knihu psát ve své osobě, protože jsem myslel, že to bude kniha o tom, jak máme morčata, jak je pozorujeme a bavíme se jimi. Nikdo o vánocích netušil, kam to dospěje...“

Rušný dům vyšel poprvé v roce 1963 v nakladatelství Čs. spisovatel v edici Život kolem nás. Do druhého vydání Ludvík Vaculík zařadil na začátek dopis, který mu k Rušnému domu poslal 3. 7. 1962 Ivan Klíma, tehdejší redaktor nakladatelství Čs. spisovatel. Na konci svazku jsou s úvodní poznámkou Ludvíka Vaculíka otištěny dobové recenze, které vyšly v dubnu a květnu 1963; jejich autory jsou Milan Jungmann, Václav Běhounek, Jan Binder, Miloš Pohorský a Irena Zítková. Pozvali mě do nakladatelství na druhou hodinu. Měl jsem se dovědět, proč můj rukopis nevydají. Ale něco se tam stalo, neměli na mne čas, měl jsem počkat. Každou chvíli kolem mne někdo přeběhl a omluvil se, mám počkat. Až běžela soudružka Neumannová. Pozvala mě k sobě, aby mi předběžně řekla, co se mám potom dovědět podrobněji. Můj rukopis popírá stranickou politiku na úseku výchovy a hájí jakési jen osobní ideje. Seděl jsem dál na chodbě, a šel kolem Adolf Branald, ale nevěděl jsem ještě, že je to on. Ptal se, zda se mnou už někdo mluvil. Řekl jsem, že jen soudružka Neumannová. "Co ti řekla?" - "Řekla, že popírám stranickou politiku ve výchově... ale to byl můj úmysl," dodal jsem zlostně. Zamyslel se, pak řekl: "To je téma! Ale to bys to musel dobře napsat..." Zeptal se, kde pracuju a zda si můžu vzít na půl roku dovolenou. Literární fond by mi dal stipendium. To se stalo. Co jsem potom napsal a odevzdal, také neprošlo hladce. O tom mluví dopis Ivana Klímy. Když jsem tuto knihu četl teď, snad poprvé od jejího vydání, šla na mne úzkost a vracela se ta hrůza, která je za tím textem a nemohla se otevřeně projevit. Paní Vaculíková, ta to vůbec nemůže číst, jak ji ta doba dusí. A přece byla kniha kritikou přijata dobře: jako znamení, že se cosi obrací. Myslím si, že na rozdíl od děl, jež o té době psala zvenčí, toto je psáno zevnitř.

O Ludvíku Vaculíkovi (1926) je známo, že rád a dobře zpívá. Zpěv patří k jeho životu, s pěsničkami se potkával od dětství na Valašsku (učil se hrát na housle), jako disident ve Zlíně, kam jezdil za přáteli kromě jiného si také zazpívat, později se s pěsničkami setkával u cimbálu Jana Rokyty, nazpíval s jeho kapelou dokonce kazetu, a dodnes zpívá s přáteli. Shromáždil rovněž mnoho zpěvníků, v nichž stále hledá a čerpá z nich. Je proslulý i tím, že pěsničky „polepšuje“, píše jim nové sloky, podle nálady a potřeby či politické situace. Jako disident takto po příkladu Karla Havlíčka Borovského psal na melodie lidových písní satirické politické texty, které v roce 1988 sám vydal. Dodnes se prý lidé po tom útlém samizdatovém zpěvníčku (v této knize třetí oddíl) shánějí. Nedávno ho napadlo, že by mohl o zpěvu napsat knihu; o tom, jaký význam má v životě člověka: že mu otevírá jiná poznání, přináší jiné vztahy a události. A taky o tom, co přinesl zpěv do jeho vlastního života. A napsal knihu zvláštní, nevídanou, knihu-hru, kterou můžete číst od začátku do konce anebo v ní listovat z jednoho oddílu do druhého, vracet se v textu, srovnávat, ověřovat si, knihu, s níž si můžete zpívat, vzpomínat, dovídat se. Pěsničky také souvisejí s příběhy a osudy lidí: přátel i neznámých, muzikantů, spisovatelů, a vůbec umělců, stejně jako rodiny, a Ludvík Vaculík o nich i o sobě podle „své chuti“ píše a psané ilustruje fotografiemi, notami, texty pěsniček původními i polepšenými…

Druhé vydání knihy fejetonů, které už od dob samizdatu vycházejí každé úterý v Lidových novinách. Kniha vyšla poprvé v roce 2002 a je dávno beznadějně vyprodaná. Před nedávnem vyšlo její pokračování, fejetony z let 2002?2008 s názvem Dřevěná mysl. "S citlivostí, jíž bývá obdařena jen mimořádná osobnost, stručně, vtipně a zajímavě Vaculík ve svých fejetonech nachází a pojmenovává příčiny chorob, jež rozežírají tělo i duši naší společnosti, brilantním literárním stylem, který u nás od dob K. Čapka nemá obdoby, vede zápas o normálního člověka a jeho důstojný, smysluplný život," napsal kdysi výstižně Ivan Klíma a platí to dodnes. Čteme-li Vaculíkovy fejetony zpětně v celku, zjistíme, že jsou nejen stále živé, třebaže se týkají věcí již minulých, ale zřetelněji také pocítíme především onu pro Vaculíka příslovečnou nekonvenčnost, originalitu myšlení.