Elijah Wald je americký bluesový kytarista a hudební novinář. Vedl několik vlastních kapel a hrál na albech Davea Van Ronka či Erika Von Schmidta. Napsal knihy o mexické hudbě, Robertu Johnsonovi, s Daveem Van Ronkem spolupracoval na jeho pamětech. Napsal též alternativní historii americké populární hudby How the Beatles Destroyed Rock 'n' Roll.

Hledal jsem Dylana

Co vás vedlo k napsání této knihy?

V roce 2009 mně v nakladatelství Oxford University Press  vyšla kniha How the Beatles Destroyed Rock 'n' Roll: An Alternative History of American Popular Music a náhodou jsem se stal účastníkem hádky o tom, zda Boba Dylana v Newportu skutečně vypískali. Tato epizodka mě přivedla na myšlenku napsat o Dylenovi knihu a vydat ji k jeho narozeninám. (Dylan Goes Electric! Newport, Seeger, Dylan, and the Night That Split the Sixties,^[112015).  

Mým problémem je, že většina mých zájmů není komerčně příliš lákavá. Ať už je to bachata (taneční a hudební žánr pocházející z Dominikánské republiky. Objevil se v městských okrajích a barech v Sant Domingu během 60. a začátkem 70. let minulého století. Bachata byla tzv. „hudba chudých“, jejíž koncept se odkazoval na stav melancholie, zlomených srdcí a starostí, nebo hudba z Nového Mexika, dvojjazyčný mexický rap a další žánry všeho druhu, které není snadné prodat. Myšlenka, že bych mohl napsat popovou knihu mě velmi lákala.

Vyrostl jsem na folkové scéně v levicovém prostředí. Můj otec byl hlavní postavou protiválečného hnutí. Takže Dylenův svět mně nebyl úplně neznámý. Jakmile jsem se začal vracet k primárním zdrojům, všechno mi znělo jinak, než jsem čekal. Najednou jsem musel vysvětlit všechny ty věci, které jsem nečekal, například že budu muset objasňovat názor, že mostem od Dylana z R & B do lidové hudby byli černošští lidoví zpěváci. Ale skutečnost, že se Dylan dostává k Woodymu Guthriemu přes Odettu, Harry Belafonte a Leon Bibb ... je nesporná.

Významné datum pro mě bylo 25. července 2015, kdy uplynulo padesát let Dylanova vystoupení na Newport Folk Festival. V paměti je uchován jako fenomén,  který otřásl nejen festivalem, ale i tehdejší americkou folkovou scénou.

Co vás přimělo, abyste se toho tématu ujal, přestože jste o něm věděl jen málo….

A to mě vlastně fascinovalo. Jsem spisovatel na volné noze – rád prodávám knihy – takže to byla opravdu pobídka zpracovat lákavé téma. Jakmile jsem začal studovat prameny, čím dál více jsem se do Dylenova příběhu ponořoval. Ani ne tak do té jeho osudové noci, ale spíše proto, že jsem úplně nechápal způsob, jakým se celý příběh vyvinul.

V knize z Dylana děláte bluesového zpěváka a zařazujete ho k mladým  vesnickým hudebníkům, začínajícím koncem padesátých let, kteří se nebránili hrát ani středověké balady, které upravovali pro svůj styl...

No, je to tak, ale také o něm lidé mluvili jako o mladém bělochovi, který bluesoval svým originálním hlasem, který měl znít hodně černošsky. A spousta lidí to považovala za velmi vzrušující. Abych byl spravedlivý, myslím, že toho hodně získal od Ramblin 'Jack Elliotta, který kryl Raye Charlese. Ale skutečně přišel s nepředvídatelným a zajímavým novým způsobem, jak dělat blues. Uchyluje se k vlastním veršům a nesnaží se znít jako kdokoli jiný.

Což je další bláznivá věc. Peter Stampfel, americký hudebník, houslista a písničkář, . řekl: „Když jsem Dylana poprvé slyšel, byl to první týden, co dorazil do vesnice, změnil mi život. Miloval jsem soul a miloval jsem i country hudbu, myslel jsem si, že jsou to dva oddělené světy. A když jsem slyšel Dylana, uvědomil jsem si, že se mohou sloučit do jediného.

Při shromažďování pramenů jste určitě musel prostudovat spoustu archivních materiálů…

Věděl jsem, že pokud chci slyšet každou notu, kterou kdy člověk zpíval od chvíle, kdy opustil svou kolébku, s magnetofonem do vzdálenosti 50 mil, stačilo mi jen poslat e-mail několika přátelům a podívat se na internet a mohl jsem si vše stáhnout. Všechno bylo zachováno; všechno bylo sdíleno. V podstatě jsem za 48 hodin mohl sestavit celou knihovnu nevydaného Boba Dylana, včetně osobních pásků, chatování s přáteli ze střední školy – cokoli .To byla obrovská výhoda.

Další obrovskou výhodou bylo, že Bruce Jackson, který byl strážcem kompletních nahraných archivů Newport Folk Festivalu, je všechny předal Kongresové knihovně.

Jak dlouho jste studoval v Kongresové knihovně?

Myslím, že jsem tam strávil jen pět dní.

„Pouze“ pět dní?

Hodně z potřebného materiálu bylo vydáno. Měl jsem fantastické štěstí, protože Mary Katherine Alden, dlouholetá kamarádka, pracovala v devadesátých letech pro Welk-Vanguard Records na kompilaci CD Newport v 90. letech a poslechla si všechny dostupné pásky a perfektně je okomentovala. Ráda odpověděla na všechny mé otázky.

Víte, žijeme ve skvělém světě, v němž je spousta možností k získání a studiu pramenů. Facebook, člověče! Pokud chci kompletní program Newport Folk Festivalu z roku 1965, musím jen vědět, že je na Facebooku a někdo, koho znám, ho bude mít,  mi ho přepošle a já ho zítra budu mít v počítači.

Strašně času také trávím v antikvariátech. Za babku jsem tu třeba koupil  program Newport Folk Festival z roku 1965. Dokud jsem se nevrátil ke svému archívu, netušil jsem,, jaké skvosty zde mám ukryté. V mých krabicích je toho tolik. Když mi bylo dvanáct, brnkal jsem na kytaru a zpíval lidové písně. Na jedné z oslav mých rodičů se mě někdo zeptal: „Líbí se ti ty věci?“ Možná ho překvapila má kladná odpověď. Cenný pro mě byl také soubor v e-mailu s kompletním Sing Out!, časopisu ročníků 1960 až 1967. Četl jsem ho už jako kluk a byl z něho nadšený. Náhodou jsem vyrůstal v jakési černé díře, v níž tyto věci skoro nikoho nezajímaly, a moc nás nebylo, kdo by je archivoval.

Dylan se dal na elektriku! se zdá být vyvrcholením vaší tvorby, protože jste do knihy dokázal vnést hodně historické hloubky. Těžil jste i ze zkušeností ze svých předchozích monografií?

Práce na knize o Beatles (How the Beatles Destroyed Rock 'n' Roll …) mně zabrala tři roky. Když jsem psal o Robertovi Johnsonovi, zjistil jsem, že se opakuji a že musím lépe poznat i skvělého blusového zpěváka a skladatele Leroye Carra. A najednou mě zarazilo, že ve skutečnosti analogií Beatles pro 20. léta nebyl Leroy Carr, ale kapelník a skladatel Paul Whiteman, kterého jsem však tehdy zatím  neslyšel. Rozhodl jsem se, že pokud budu trávit zbytek života psaním o americké hudbě, musím přesně vědět, o čem to sakra mluvím. A tak mi hodně času zabralo studium dalších pramenů. To, že jsem tuto knihu mohl napsat za šest měsíců, vychází ze skutečnosti, že už jsem znal trendy a hlavní hráče. Když někdo řekl: „To a to bylo v rádiu,“ už jsem bezpečně věděl, že onu skladbu mám jistě počítači.

Bylo to  poprvé, co jsem úplně přepracoval původní projekt. Ale předcházely tomu hodiny a hodiny poslechu Dylanových písní. Prostě mi to k němu ladilo, je především hudebník, ne básník,  a mě s ním spojuje láska k hudbě, ať už je to country, blues, honky-tonk a jiné styly. Psaní o Dylanovi mě úplně pohltilo. A začalo to už studiem pramenů. Inspirativní pro mě byla zejména publikace Clintona Heylina „Moje cesta do Hibbingu, abych se pokusil najít Dylana“. Čerpal z poznatků z města Hibbing, kde objevoval stopy po Dylanovi. Setkal se mimo jiných s jeho přítelkyní Echo Helstromovou, která Dylana inspiroval k písni Dívka ze severní země

https://www.thetimes.co.uk/article/obituary-echo-helstrom-kqdmkgwxk

V knize zmiňujete propast mezi styly Folk a Pop Rock jako ideologickou spíš než hudební, mohl byste to rozvinout?

První věc, kterou bych řekl, je že vidíme-li nějakou propast mezi žánry, nejde o problém hudební, a to bych opravdu zdůraznil. Ať už myslíte folk versus pop nebo classical vs. pop případně folk vs. rock rozdíly nemusí být zvukové. Máte tendenci mít v každé kategorii skladby, které zní strašně podobně. Rozdíly jsou ve skutečnosti v tom, jak lidé určitý žánr definují a o kdo ho reprezentuje.

Všímáte si i takového detailu jako je šatník Boba Dylana. Co si myslíte, jaký měl jeho výběr dopad na oblečení lidí v roce 1965.

Byl velmi podobný tomu, jak se oblékalo mnoho lidí jeho generace. Byl to svět lidí, kteří nechtěli nosit obleky a kravaty a připouštěli, že to znamená, že se nemohou ucházet o určité druhy zaměstnání, nejsou pro ně určené pokoje ve vybraných hotelech, nebudou vítáni v určitých restauracích. Myslím, že je to v některých ohledech analogické s extrémním piercingem a tetováním, které jsme viděli za posledních patnáct až dvacet let.

Ale názory se pochopitelně liší. Mám afroamerické přátele, kteří byli významní na folkové scéně a dodnes vyjadřují své podráždění nad tím, jak se lidé jako Dylan oblékali. Mají pocit, že pokud jste na pódiu, měli byste se podle toho obléknout – je to vaše práce.

(Ze zahraničních pramenů)