Lawrence Wright, americký spisovatel, scénárista a novinář píšící pro časopis The New Yorker. Je autorem deseti knih, za The Looming Tower získal Pulitzerovu cenu a časopis Time ji prohlásil za jednu ze stovky nejlepších knih literatury faktu v historii. Je spolupracovníkem Centra pro právo a bezpečnost v New Yorku.

Jaká síla by dokázala svrhnout civilizaci? 

Ke své nové knize Lawrence Wright řekl: „Události zobrazené v románu Na konci října měly sloužit jako určitý apel. Skutečný život však ne vždy čeká na varování.“ Wrightův fiktivní příběh je o tajemném viru, který se zrodí v Asii, putuje napříč kontinenty, ochromuje systém zdravotní péče, ničí ekonomiku a zabíjí lidi. „Ale paralely s tím, co se nyní děje ve skutečném životě, nejsou náhodné,“ dodává. „Zkoumal jsem to velmi pečlivě a mluvil jsem s lidmi, kteří věděli, co se stane. Vysvětlili mi to ... Takže skutečnost, že se to odvíjí tak, jak předpovídali a jak jsem v románu reflektoval, není vůbec žádným překvapením.“

Při pohledu na aspekty vaší fikce je až neuvěřitelné, jak se blíží skutečnosti…

Je to strašidelné. Je to divný. Jsem z těch náhod docela nemocný a doufám, že to nedopadne tak špatně, jak jsem předpovídal v knize. Ale víte, mělo to být jakýmsi varovným výkřikem... Využil jsem některé z nejlepších mozků našeho národa, většina z nich pracuje pro vládu. Jediný rozdíl mezi mnou a lidmi ve správě je v tom, že jsem poslouchal tyto odborníky a román odráží úzkost, kterou přede mnou neskrývali.

Co vás inspirovalo k napsání příběhu o zabijáckém viru?

To vlastně začalo před deseti lety, když mě Ridley Scott požádal, abych napsal scénář. Četl román Cormaca McCarthyho Cesta – tento postapokalyptický příběh otce a syna putujícího ruinami civilizace. Neexistuje však žádné vysvětlení, co se stalo. A právě tak zněla otázka: Co se stalo? Jaká síla nebo událost by byla tak silná, že by svrhla civilizaci? 

Co jste se potřeboval dovědět, než jste začal psát?

Vždycky mě zajímala medicína. Když jsem byl mladý reportér, žil jsem v Atlantě a dělal jsem několik článků z Centra pro kontrolu a prevenci nemocí. Takže mě očarovala epidemiologie a lidé, kteří v této oblasti pracovali. Potřeboval jsem tedy načerpat co nejvíce informací teoretických i praktických.

Srovnejme dění v románu se současností. Je něco, co jste nepředpověděl?

Věc, kterou jsem podcenil, byla solidarita obyčejných lidí. Někdy i proti doporučením vlastní vlády a za velkých osobních nákladů byli ochotni izolovat se. A to ... myslím, že v mnoha ohledech pomohlo udržet počet obětí na nízké úrovni. To jsem v románu opravdu nezohlednil. Na druhou stranu vláda reaguje do značné míry tak, jak jsem očekával – nebo hůř.

Nemáte obavy, zda čtenáři budou chtít číst o smrtelném viru během pandemie?

Bojím se, aby se lidé neděsili toho, co se v románu stane, a obávali se, že to nastane i v reálném životě. Na druhou stranu někteří z mých prvních čtenářů říkají, že je se čtením mé knihy utěšovali, protože jim pomohla pochopit chování viru a co je zapotřebí k boji proti němu. A také doufám, že se projeví můj obdiv k lidem, kteří oblasti veřejného zdraví pracují. Zvláštní cenění si zaslouží za ochotu přinášet oběti, ale také za vynalézavost, s níž překonávají nynější těžké období.

Ovlivnil váš román Na konci října vaše plány na další tvorbu?

Dostávám mnoho návrhů. Ať napíši o změně klimatu nebo o ženě prezidentce nebo tak něco? Lidé věří, že jsem předurčen k tomu, abych dal do hry fakta z reálného světa. Ale já pozoruji, co se kolem mě děje a přemýšlím, kam by to mohlo dospět. A tak geopolitické střety, které jsou zobrazeny v románu, dostávají v konfrontaci s realitou nový význam. Vidíme je pod stresem, stresem pandemie. ...

Co současná pandemie potvrdila ve vašem pohledu na politické špičky? 

Naše vláda je chaotická, nekompetentní a chybí jí soucit. Chová se špatně, jak jsem očekával, nebo je to možná ještě o něco horší. 

Změnila něco současná pandemie ve vašem názoru na společnost?

Jsem ohromen solidaritou jednotlivců a ochotou přinést velké osobní oběti – finanční, sociální, emocionální, duchovní, a to vše kvůli ochraně sebe a okolí.

Jaký je nejhorší scénář pro budoucnost?

Covid-19 během léta zmutoval a na podzim se vrací s větší úmrtností – jako španělská chřipka z roku 1918. Říjen 1918 byl měsícem, kdy zemřelo nejvíce lidí v americké historii. Bojím se, aby se to neopakovalo.

Co dobrého může z této pandemie vzejít? Můžeme vůbec v něco takového doufat?

Stejně jako válka nebo ekonomická deprese i pandemie je jakýmsi rentgenem společnosti. Jasně vidíme chyby naší vlády a našich institucí. Dává nám příležitost napravit nedostatky dříve, než přijde ještě náročnější krize.

Může být výsledkem větší globalizace nebo naopak poroste nacionalismus a izolacionismus?

Doufal jsem, že pandemie spojí národy, aby s ní společně bojovaly, ale zdá se, že síly izolace a nacionalismu převažují nad dobrem, které poskytuje globální konsenzus.

Jak lze posuzovat úspěch či neúspěch v boji s pandemií?

Důležité měřítko úspěchu či neúspěchu poskytují statistiky. Kolik lidí onemocnělo? Kolik jich zemřelo? USA mají 4% světové populace, ale blíží se 30% počtu úmrtí ve světě. Kolik lidí přišlo o práci? Kolik z nich se dokázalo vrátit do zaměstnání do jednoho roku? Lidé si to vyhodnotí a v demokratických zemích se vyjádří ve volbách. Tam, kde existují autoritářské režimy, se projeví nespokojenost, což může vést k povstáním a zvýšeným represím. Slabé země budou chaotičtější a náchylnější k terorismu.

Jaký ve váš denní režim během pandemie?

Můj život se změnil méně než většině ostatních lidí. Pracuji doma. Každé ráno se jdu se ženou projít a někdy si také zaběháme. Během dne píšu, jdu si zaplavat do našeho bazénu, cvičím na klavír, pak jíme a díváme se na televizi nebo čteme. Jednou týdně mám virtuální kurz Pilates. O víkendech absolvuji přes FaceTime výuku hry na klavír. 

Na jaké stupnici od 1 do 10 je vaše úroveň obav ze současného stavu světa?

Ach, obávám se příštího vývoje. Ale nechci svou skepsi charakterizovat nějakým číslem. Děsím se množství nefunkčnosti a nekompetentnosti kolem sebe. Hledat vinu mezi národy je nebezpečné. Světové mocnosti promarnily jedinečnou příležitost spojit se v boji proti našemu společnému nepříteli; místo toho pandemie pouze prohloubila nepřátelství. Když se procházím ulicemi našeho města, uklidňuje mě přívětivost, s níž se většinou setkávám. Na světě stále existuje určitá zdvořilost.

Který román jste si vybral pro dobu izolace, sledujete také filmy?

Chystám se už poněkolikáté přečíst Bílou velrybu od Hermana Melvilla. Znovu a znovu budu sledovat jakýkoli film od Nory Ephron. Rád si také poslechnu hudbu Theloniousa Monka.

Které dovednosti bychom se měli všichni během karantény osvojit?

Vezměte si hudební nástroj. Na klavír jsem se začal učit až ve svých 38 ½ letech, abych mohl na čtyřicáté narozeniny zahrát „Great Balls of Fire“. Teď jsem v kapele, nebo budu znovu, pokud budou otevřené kluby.

Jak pandemie změní charakter společenských kontaktů?

Myslel jsem si, že v okamžiku, kdy skončí omezení, nastane třítýdenní sexuální nevázanost, ale lidé jsou k sobě trochu opatrnější, než jsem čekal. Stávají se izolovanější, pracují hodně doma, vyhýbají se davům. Množství sociální interakce se sníží, ale možná bude více ceněné.
(Ze zahraničních pramenů)