Spisovatelka, esejistka a přírodovědkyně Diane Ackermanová        (7. října 1948 ve Waukegan, Illinois, USA) je autorkou dvou desítek vysoce uznávaných děl přeložených do mnoha jazyků. Za své náměty si často bere děje odehrávající se v přírodě, které dokáže velice působivě popsat.
Její kniha Úkryt v ZOO byla zfilmována. Film přišel do našich kin na jaře 2017.

Při psaní této knihy jsem si také vytvořila představu o tom, kdo je hrdina. Máme tendenci si myslet, že hrdinové vzejdou jen z násilných bojů, ať už je to proti nepřátelům nebo přírodním katastrofám. Ale lidské bytosti mohou své hrdinství ta-ké prokázat projevením soucitu a porozumění.

Co vás inspirovalo ke psaní?

Začala jsem psát už jako malá, v deseti jsem vydala první číslo svých novin, ale protože jsem každou  kopii přepisovala tužkou, přišlo mi povolání reportéra nebo nakladatele příliš namáhavé, tak jsem v tom nepokračovala. Ve dvanácti jsem se pustila do románu o koni a dívce, která ho miluje, a ve třinácti mě zlákal špionážní román. Když mně bylo jasné, že musí obsahovat i sex a násilí, o čemž jsem toho tehdy moc nevěděla, tak jsem toho nechala. Ale psát jsem nepřestala. Psaní se mi postupně stalo něčím slavnostním, ale je to také způsob, jak informovat o světě. Knihy pomohou poznat srdce a duši národa. Knihy prozkoumávají a oslavují vše, co znamená být člověkem. Strávit čas s knihou a jejím autorem, je jako prožít ho s přítelem. 

Která postava, s níž jste se při své práci setkala nebo se o ní dověděla v pramenech, vás nejvíce fascinovala?

Antonina Żabińska. Je to manželka ředitele zoologické zahrady ve Varšavě, která během druhé světové války zorganizuje úkryt pro 300 lidí z varšavského ghetta ve zničené zoologické zahradě. Je to fascinující a inspirující žena. Ve filmu ji hraje Jessica Chastain, z níž také úžasně vyzařuje obrovská síla lidství, kterým oplývala Antonina. Obdivuji také režisérku Niki Caro, která dokázala převést předlohu do ještě vyšší mravní roviny.

Úkryt v zoo lze žánrově zařadit do literatury faktu. Bylo pro vás těžké vyrovnat se se skutečností a držet se důsledně pravdy? 

Každá paměť je pravdou jen do okamžiku jejího potvrzení nebo vyvrácení. Historie je takovou dohodnutou pravdou. Snažím se, aby i dialogy vycházely z toho, co jsem si přečetla v denících nebo načerpala ze svědectví jiných lidí, kteří byli určité události přítomni. Nevymýšlím si, i chování zvířat jsem pečlivě odpozorovala. Vím detailně, jak vypadala varšavská zoologická zahrada v roce 1939 i v dalších letech, hovořila jsem s pamětníky a od nich se dozvěděla důležité detaily každodenního života. Psát literaturu faktu vyžaduje obrovské množství výzkumu, ale naštěstí – ráda se učím a poznávám nové. 

Vaše líčení je vyčerpávající, inspirující a až překvapivě detailní. Jak jste shromažďovala materiál, psala jste si poznámky? Jak se vám podařilo vcítit se do atmosféry, v níž se děj odehrává? 

Emoce přicházely samy. Jsem velmi senzibilní. Poznámky jsem si zapisovala do notebooků nebo na útržky papíru a podívala se na ně později.

Jak jste pak materiál zpracovávala? Slučovala jste scény do větších celků nebo měnila časovou posloupnost, abyste zvýšila dramatický efekt?

Když píšu literaturu faktu, scény nespojuji, ani neměním časové posloupnosti. Upravuji jen některé detaily, abych
chránila identitu postav, ale to je běžná praxe. 

Publishers Weekly napsal, že „...jde o napínavý, krásně vytvořený příběh, který si zaslouží širokou čtenářskou obec.“ Vy jste se někde zmínila, že vás fascinují především příroda a lidská přirozenost. V Úkrytu v zoo jste to dokonale potvrdila.

Ano, setkávala jsem se s neuvěřitelnými věcmi. Například jako milovník přírody jsem byla zděšena nacistickým
plánem určovat genetický osud planety. Chtěli změnit světové ekosystémy a tím vlastně zničit původní druhy rostlin a živočichů, včetně lidských bytostí a nahradit je vlastními verzemi. A přitom jsem se dověděla, že
nacisti milovali zvířata a ctili přírodu. Tento paradox, že na jedné straně může být tolik dobrého a na druhé tolik zla v jedné osobnosti, pro mě byl šokující a názornou lekcí, že nic není jen černobílé. Při psaní této knihy jsem si také vytvořila představu o tom, kdo je hrdina. Máme tendenci si myslet, že hrdinové vzejdou jen z násilných bojů,
ať už je to proti nepřátelům nebo přírodním katastrofám. Ale lidské bytosti mohou své hrdinství také prokázat projevením soucitu a porozumění. Z nějakého důvodu dáváme přednost vyzdvihování jen toho nejhoršího v lidské přirozenosti. V této době, kdy se opět na mnoha místech světa odehrávají válečné konflikty a při útocích teroristů umírají nevinní lidé, je velmi důležité připomínat humanitární úsilí a věnovat mu minimálně stejnou pozornost, jaké se dostává všem krutostem. Především to je důvod, proč si myslím, že příběh Antoniny je příběhem hrdinného soucitu, a že by měl být příkladem.

Kniha je napsána téměř jako román. Proč jste se tak pevně držela žánru literatury faktu?

Bylo by pro mě určitě lehčí napsat to jako historický román, ale kdybych to udělala, lidé by neměli možnost zjistit, co je pravda a co fikce. Proto jsem se držela co nejpečlivěji faktů.

Kdo měl na vás největší literární vliv?

Začínala jsem jako básnířka, a já se za ni stále považuji. I když píšu prózu, tak je to s citem básníka. Silně mě ovlivnili Wallace Stevens, Dylan Thomas, Virginie Woolfová. Pablo Neruda – ty jeho milostné básně – jsou doutnající, plné metafor, prostě úžasné na sto způsobů. 

Kde žijete?

Bydlím v Ithace, v městě se 17 000 obyvateli. Je to novodobé centrum hippie komunity, které se skládá téměř výhradně z terapeutů a umělců.
(Ze zahraničních pramenů)