Golnaz Hashemzadeh Bonde se narodila v r. 1983 v Íránu a spolu s rodiči uprchla v dětství do Švédska. Ve Stockholmu vystudovala ekonomii a umístila se ve výběru 50 mladých globálních lídrů společnosti Goldman Sachs. Je zakladatelkou a ředitelkou Inkludera Invest, neziskové organizace bojující proti marginalizaci ve společnosti podporou sociálních podnikatelů, kteří přicházejí s pragmatickými řešeními sociálních problémů. Na literární scéně Golnaz Hashemzadeh Bonde debutovala v r. 2012 románem Hon är inte jag (Ona není já) o těžkostech začlenění íránské rodiny do švédské společnosti. Druhý román To jsme byli my (Det var vi) jí vyšel v roce 2017 a okamžitě si získal výjimečnou pozornost jak ve švédských sdělovacích prostředcích, tak na mezinárodní literární scéně, kde se v tuto chvíli překládá už do 24 jazyků. Příběh padesátileté zdravotní sestry Nahid, která se musí vyrovnat s nemilosrdnou diagnózou, vás uchvátí svou autentickou syrovostí. Nahid je trochu smutná a trochu osamělá, ale hlavně naštvaná a s brutální upřímností rozebírá rodinné vztahy i své postavení ve společnosti.

Nevzdávejte se svých snů...

„Přijměte výzvu pokračovat, i když se nestane nic, co by vás k tomu nutilo. Dokonce se v tu chvíli můžete cítit ztracená. Nikdy jsem si nedělala synopse nebo podrobný koncept. Do ničeho se nemůžu nutit, musím dát jen na svou intuici...“

Z vašeho vyjádření by se mohlo zdát, že román To jsme byli my je intuitivní. Ale přesto je jasné, že jste jím chtěla něco vyjádřit?

Ano, samozřejmě. Chtěla jsem napsat román o moudrosti a dědictví žen různých generací, příběh o všech jejich ztrátách, ale i nezdolné vůli najít světlo. Nápad vznikl v New Yorku, kde jsem navštívila komunitní centrum v Brooklynu a pak jela taxíkem na Manhattan. Auto zastavilo na křižovatce vedle židovského školního autobusu a mě bezděky napadlo vzpomenout na lidi, kteří postavili toto město. Tehdy mi přišla první věta: „Nevzdávejte se svých snů, i když jste se teď museli kapitulovat. Pokračujte dál na své cestě.“ To jsem dala jako úkol i perspektivu hlavní postavě Nahidě. Ale není možné čekat na podobné impulzy, když mé psaní obvykle takto funguje. Než usednu k počítači, snažím se být dobře připravená. Hodně mluvím s lidmi a čtu knihy se souvisejícími tématy. Ale v podstatě čekám na první reakce hlavních postav.

Úkolem spisovatele je psát pravdu. A nechci, aby to vyznělo hanlivě, když řeknu, že psaní je egoistickým procesem, něco, co dělá autor pro vlastní potřebu. Ale přesto nemůžete zapomenout na knižní trh, který v sobě nese hodně průmyslových prvků.

To opravdu nemůžu. S talentem pro psaní jsem se narodila, ale prosadit se na knižním trhu se musím stále učit. Nelze podlehnout dalo by se říci módním náladám nebo aktuálním trendům. Na každém semináři, který jsem navštívila na knižních veletrzích, byla hlavním tématem uprchlická krize. Jistě, je to současný tragický jev, ale
není jediný, co hýbá současným světem.Nebezpečí zjednodušení hrozí i knihám o rasismu, násilí... 
Obě mé knihy se týkají iránských rodin a lidé si myslí, že jde o stejnou rodinu. Většinou si nevšimli, že každá je jiná. 

Dají se ve vašich knihách najít i autobiografické prvky?

Ano, občas čerpám ze svých prožitků. Říká nám, že existují části jejích knih, které jsou vyvrženy z vlastních zkušeností. V románu To jsme byli my se zmiňuji i o nehezkém chování otce k mamince. Táta zemřel dřív, než
vyšla kniha, ale části rukopisu jsem mu dala přečíst. Hlavně ty, v nichž se mohl poznat. Pozorovala jsem ho, jak bude reagovat. Po chvíli vzhlédl od textu a řekl: „To je velmi dobré.“ Zeptala jsem se ho, jestli mu to nevadí. Potřásl hlavou a řekl: „Tak to bylo. Pokud si myslíš, že zamlčíš pravdu, nikdy nebudeš spisovatelkou.“

Jak vypadá vaše spolupráce s nakladatelem?

Někdy diskutujeme o tom, jak by se měl děj vyvíjet. Hlavně, zda je třeba až naturalisticky vylíčit všechny hrůzy. Po takových debatách jsem si uvědomila, že se pravdě nezpronevěřím, když neřeknu úplně všechno. Když maminka přečetla scénář, přišla za mnou a řekla, že skutečnost byla stokrát horší. Nakonec nikdo není jen zlý a nikdo není absolutně dobrý. Nějakým způsobem jsem toto projektovala do Nahid.

Máte někoho, na jehož rady dáte?

Mám blízkého přítele, který pracuje jako literární skaut. Když si přečetl rukopis, poradil mi, abych škrtla poslední větu každé kapitoly. Začátečníci často dělají to, že poslední větou je shrnutí toho, co bylo již napsáno.
(Volně ze zahraničních pramenů)