Debbie Cenziper je americká investigativní novinářka a autorka knih literatury faktu, která získala Pulitzerovu cenu. Píše pro The Washington Post a je ředitelkou investigativního zpravodajství na Medill School of Journalism na Northwestern University. Je také ředitelkou Medill Investigative Lab.

Občan 865 je příběh o temnotě, ale také o světle.

Psala jste o zkorumpovaných vývojářích cenově dostupného bydlení (tato série získala v roce 2007 Pulitzerovu cenu), nebezpečných poruchách národního systému sledování hurikánů (tato série byla v roce 2006 v užším výběru pro Pulitzerovu cenu) a rovnosti manželství (kniha „Láska vyhrává: Milenci a právníci, kteří bojovali za rovnost manželství,“ vyšla v roce 2016.). Co vás přimělo psát o lovu na Hitlerovy vojáky žijící v USA?

Na silvestrovské párty v Marylandu jsem potkala právníka z ministerstva spravedlnosti. Během dlouhého
rozhovoru mi popsal málo známou jednotku působící hluboko uvnitř zločinecké divize, která se zabývala
více než tři desetiletí lovem nacistických válečných zločinců ve Spojených státech. Ačkoli jsem strávila asi deset let ve vedení The Washington Post, věděla jsem o jednotce nebo její misi velmi málo.
Tu noc jsem opustila večírek zasažena skutečností, že nacističtí pachatelé stále žijí na americké půdě, a to více než sedm desetiletí po skončení války – jak je to vůbec možné?
A chtěla jsem vědět víc o státních zástupcích a historicích uvnitř ministerstva spravedlnosti, kteří strávili roky zkoumáním těch nejtemnějších okamžiků moderní historie. Nešlo jen o rozhovor s přeživšími a svědky, ale také o zabijáky, kteří popsali masové vraždění nejpodrobněji. Nedokázala jsem si představit, jak mohli vyšetřovatelé
DOJ v noci chodit domů, vést běžné životy s manželkami, dětmi, rodiči, sportovat. Velmi jsem chtěla vyprávět jejich příběhy. Země, která se tolik obětovala, aby porazila Hitlera a zachránila evropské Židy, poskytla útočiště
mnoha válečným zločincům.

Jak se to mohlo stát, kdo to dovolil?

Tuto otázku jsem si mnohokrát položila a vedla k této knize. Občan 865 je příběh o masových vraždách v okupovaném Polsku, kde nacisté za méně než dvacet měsíců povraždili 1,7 milionu polských Židů. V malé vesnici Trawniki zřídili SS školu hromadného vraždění a poté rekrutovali a vyzbrojili tisíce vojáků, kteří vykonávali v období holocaustu nejšpinavější práce. Je důležité vědět, že tito muži nebyli členy nacistické strany. Mnozí z nich byli sovětští váleční zajatci, Ukrajinci, Lotyši, Litevci a Poláci. Po válce lhali o tom, kým byli a čím se zabývali. Mnozí říkali, že prchají před komunismem, a to jim otevřelo cestu do Spojených států. Důmyslně se ukrývali i pod falešnou identitou, dokud je historici a federální prokurátoři z amerického ministerstva spravedlnosti nevystopovali a nepostavili před soud. Po celá léta západní badatelé věděli, že se v Trawniki cvičili muži pro strážní službu ve vyhlazovacích táborech SS. Podrobnosti však byly na nacistických seznamech a záznamech uložených v archivech komunistických zemí. Města jako Kyjev, Moskva a Praha neotevřely své archivy západním vyšetřovatelům, dokud se na konci osmdesátých let nezhroutily tamější režimy. A tehdy se do centra pozornosti dostaly Trawniki.

Jak obtížné bylo přesvědčit nežidovské občany, kteří byli posláni do tábora Trawniki, aby se tu cíleně naučili vraždit Židy. Jaký druh vymývání mozků to vyžadovalo, aby se stali, jak jim říkáte, pěšáky konečného řešení?

Nemyslím si, že by šlo jen o vymývání mozků. Tábor Trawniki se nacházel ve východní Evropě, kde měl antisemitismus dlouhou historii. Nacisté verbovali i mezi zajatými sovětskými vojáky, kteří dosud trpěli hladem, nemocemi a pohybovali se blízko smrti. Jakmile byli najati SS, dostali jídlo, mzdu a lékařskou péči. Jakob Reimer – jeden z nekrutějších vojáků, který prošel Trawniki, objevený na americké půdě – získal na konci války placenou dovolenou, čtyři medaile a příslib občanství. Podle válečných standardů neměl špatný život. Někteří muži Trawniki opustili, ale Reimer a mnoho dalších věrně sloužili říši až do samého konce. Možná tu nevedli život, který by si vybrali, ale umožnilo jim to přežít válku a ještě z ní mít osobní prospěch.

Zločiny ukrývaných nacistů, Reimera a Johna Demjanjuka, korespondují s podmanivým příběhem židovských teenagerů Lucyny a Felixe, kteří se do sebe zamilují v ghettu v polském Lublinu. Po válce přesídlili do Ameriky, kde založili rodinu. Jak si vysvětlujete, že přežili. Bylo to jen díky pevné vůli?

Do dvou hodin v noci jsem sledovala videozáznamy líčící osudy Felixe a Lucyny. Hltala jsem každé jejich slovo. Felix často opakoval, že on a Lucyna nebyli o nic chytřejší ani silnější, než kdokoli jiný na útěku před nacisty. Během důležitých okamžiků byli právě na správném místě ve správný čas. Měli také rodiče, kteří učinili mnoho strategických, srdcervoucích rozhodnutí, která je udržela naživu. Felix a Lucyna se velmi milovali – myslím, že jim to dalo sílu pokračovat dál poté, co byly zavražděny jejich rodiny. Před několika týdny jsem večeřela s jejich dětmi a vnoučaty. „Kde kdysi nebylo nic,” prý ráda říkala Lucyna, „nyní je jedenáctičlenná rodina.”

Četba o holocaustu je úděsná, rozum nebere, jak mohou lidé zacházet s jinými lidmi s tak strašnou krutostí a degradací. Přiblížila jste se při práci na této knize k pochopení toho, co vedlo nacisty, aby se zapojili do tak vědomého, úmyslného zla?

Přála bych si, abych na to dokázala odpovědět, stejně jako bych si přála, abychom mohli adekvátně pochopit zločiny z nenávisti a násilí, které stále vidíme u nás i v zahraničí. Je to děsivé a nemyslitelné. Historici na ministerstvu spravedlnosti strávili celou svou profesionální kariéru snahou porozumět minulosti a pomoci tak budovat lepší budoucnost. Vzhledem k aktuálním událostem si někdy kladu otázku, zda byli úspěšní.

Měli být nacističtí zločinci zbaveni amerického občanství, deportováni, souzeni a uvězněni?

Historici a státní zástupci na ministerstvu spravedlnosti čelili této otázce rok co rok. Stíhali lidi, kteří vypadali jako obyčejní Američané, muži ve věku 60, 70 a 80 let, kteří se oženili s americkými ženami, chodili do kostela, vydělávali si na důchody a žili klidné životy. V případě Jakoba Reimera soudce vyzval ministerstvo spravedlnosti, aby toho „chudáka staříka“ nechalo na pokoji. Lidé na ministerstvu spravedlnosti se často ptali: Omlouvá uplynulý čas masové vraždění? Kolik let jsme hledali Usámu bin Ládina? Proč by tomu mělo být jinak u těch, kteří vraždili během holocaustu? Muži z Trawniki násilně likvidovali židovská ghetta, účastnili se masových vražd a střežili pracovní tábory, koncentrační tábory, kam dopravovali Židy vlaky, a odtud je hnali přímo na smrt do plynových komor. Po válce tito muži uprchli do Ameriky s vízem, které bylo určeno jen přeživším nacistické vraždění nebo válečným uprchlíkům.

Máte nějaký recept na to, jak napsat literaturu faktu, aby se dala číst jako román?

Stavím na zaznamenání podrobností a dialogu. Vidím své zdroje jako postavy, události jako scény. Sbírám obrovské množství podkladů. Cestovala jsem do čtyř zemí, abych vystopovala kroky Felixe, Lucyny a historiků a státních zástupců, kteří jsou jádrem knihy. Mluvila jsem s polskými historiky o tom, jak se lidé oblékali a stravovali ve 40. letech. Zkontrolovala jsem stovky starých fotografií ve Spojených státech a Polsku, abych získala lepší znalost místa. K autentickému dialogu jsem použila i e-maily, soudní přepisy a videa. Profese novinářky mě naučila psát stručně. Prostor (alespoň v tisku) je omezený – a čtenáři se se chtějí během krátké doby dovědět co nejvíce. Literatura faktu vyžaduje, aby příběh více dýchal, jít více do hloubky. Je to jiný druh psaní a trvalo mi dost dlouho, než jsem si osvojila správný rytmus.

Co jste se během studování pramenů a psaní této knihy dozvěděla o lidské povaze?

Tolik věcí. Při vyprávění příběhu Felixe a Lucyny na mě zvlášť zapůsobila odvaha nežidovských občanů v okupovaném Polsku. Bez nich by Felix a Lucyna válku nepřežili. Přimělo mě to přemýšlet o empatii, soucitu, míře rizika, kterou ještě člověk unese, a obětavosti. V této knize jsem se zaměřila na muže a ženy, kterým se po velkém úsilí podařilo pohnat nacistické vrahy a jejich spolupracovníky k odpovědnosti za jejich zločiny během druhé světové války. Proto také ráda říkám, že Občan 865 je příběh o temnotě, ale také o světle.
(Ze zahraničních pramenů)