Britská spisovatelka Abby Clementsová je oblíbenou autorkou několika ženských románů, z nichž již tři byly přeloženy do češtiny. Abby si v zimních měsících ráda hoví na pohovce, pije čokoládu a jí perníčky. Žije v rodném Londýně se svým manželem a synem.

Jak se vám daří dělat v životě to, co máte ráda?

Jako spisovatelka se mohu vydávat do imaginárního světa a trávit zde čas. Pro mě je tak každý den  dobrodružstvím. Snažím se nebrat psaní příliš vážně, protože hravost je důležitou součástí tvorby. Psaní je to, co jsem vždycky chtěla dělat. Už v dětství jsem čmárala různé klikyháky. Později jsem plnila notebooky příběhy o myších a různých strašidelných bytostech. Takže psaní je první část toho, co mě naplňuje. Další je sdílení mé knihy se čtenáři. Sleduji, jak se příběh odvíjí v hlavách jiných lidí, jaké představy v nich vyvolává. Zpětná vazba od čtenářů je pro mě inspirativní.

Co jste dělala předtím, než jste se stala spisovatelkou na plný úvazek?

Působila jsem jako editor v nakladatelství. Mým úkolem bylo číst a hodnotit nové rukopisy a ty nejlepší  doporučit k vydání. Pak následovala práce s autorem, grafikem a kolegy z marketingu. Ale po osmi letech redigování knihy jiných autorů, jsem si uvědomila, že chci psát sama. Odešla jsem z nakladatelství a odjela do Latinské Ameriky. Zůstala jsem několik měsíců v Buenos Aires, kde jsem se dověděla o fantastickém on-line projektu, který motivoval autory k napsání románu za pouhý jeden měsíc. Mezi tančením tanga a pitím malbecu jsem cosi vytvořila. Byla to úžasná zábava. Výsledek byl sice  poměrně chaotický, ale mně se podařilo nastartovat tvůrčí proces.

Kolik odvahy jste potřebovala, než jste odeslala svůj vůbec první rukopisu? A byl přijat hned?

Věděla jsem, že úroveň publikovaných prací je vysoká, a nebyla jsem si jistá, zda jí má kniha vůbec dosahuje. Ale můj agent mě perfektně podporoval a když jsem podepsala smlouvu, cítila jsem se doslova v sedmém nebi.

Co děláte, když nejste zrovna v tvůrčí pohodě, a blíží se termín odevzdání rukopisu?

Dám si pauzu a vydám se na trh se starožitnostmi. Když jsem psala Zmrzlinové sedmé nebe (Argo, 2014), trápila jsem se s jednou z hlavních postav – Vivien, babičkou, která provozuje prodejnu zmrzliny v Brightonu.
Nebyla jsem stále spokojená s tím, jak se mi vybavovala. Jednou při polední procházce mě zaujaly staré fotografie na stánku v pasáži starožitností Camden a tady jsem ji objevila! Okouzlující starší dáma v sukni a bolerku a s pudlem. V ten moment jsem o ní věděla všechno. Podobných případů bych mohla uvést více. Přeji vám hezké zážitky při čtení mých knih.

(Ze zahraničních pramenů)