Jenny Colganová (*1972) se narodila v Prestwicku ve Skotsku. Po vystudování Edinburské univerzity pracovala šest let ve zdravotních službách, přivydělávala si jako kreslířka komiksových příběhů a vystupováním jako sólová komička. V roce 2010 napsala svou první knihu Amanda’s Wedding a od té doby se věnuje psaní humorných romantických románů, které oslovují zejména současné mladé moderní ženy. V roce 2013 vyhrála svou knihou Welcome to Rosie Hopkin’s Sweet Shop of Dreams cenu za nejlepší romantický román roku udílenou Asociací autorů romantických románů. Věnuje se také tvorbě sci-fi. Je autorkou jedné řady oblíbeného seriálu Dr. Who. Jenny Colganová je vdaná a se svým manželem Andrewem má tři děti. Převážně žije ve Francii, často také navštěvuje Londýn.

Dobře se žije mezi příjemnými lidmi...

Trávíte většinu času ve Francii, kde žijete s manželem a třemi dětmi. Proč jste se přestěhovali?

Skončila jsem v práci mého manžela – je námořní inženýr, a pracoval na jachtě. Nezáleží mi na tom, kde jsem, a tak jsme se rozhodli přestěhovat, a nikdy jsme toho nelitovali.

Ale jednoduché to asi nebylo. Našli jste si opuštěný statek a vrátili ho do jeho bývalé slávy.

Měla jsem z toho trochu obavy. Pocházím z městského prostředí, a netušila jsem, jak se přizpůsobím venkovskému životu. Ale stačí udělat první dávku marmelády, a jste doma. Máme pěkný dům velmi blízko moře, vedle školu a pěšky nadosah všechno ostatní. Nejsem ten, kdo by rád jezdil autem třeba pro mléko. Kdybychom se měli zase stěhovat, muselo by to být někde opravdu úžasné, aby nám to vyhovovalo lépe, než kde jsme teď.

Psala jste také o obtížích dětí v jiné kultuře. Zažila jste něco podobného i sama?

Děti jsou šťastné, což je všechno, na čem opravdu záleží. Opravdu nudné věci jsou nudné kdekoli jinde – papírování, byrokracie, daně, zdravotní pojištění. Jsou to nejdrsnější věci v životě, zhoršují se tím, že komunikujete cizím jazykem.

Cítíte se pohodlně ve vaší nové komunitě, nebo si myslíte, že imigranti jsou vždy tak trochu outsidery?

Snažili jsme se rychle integrovat. Jeden francouzský přítel mi řekl, že jsem se s jazykem vypořádala lépe, než kdokoliv jiný, koho zná. Považovala jsem to za obrovský kompliment. Naši francouzští přátelé jsou skvělí. Miluji zdejší počasí, školní systém a respekt lidí vůči sobě. Mám ráda tradiční večeře, u nichž se scházíme. Připadá mi to jako velmi příjemný obřad.

(Ze zahraničních pramenů)

Vždycky pracuji s tím, co nejlépe funguje...

Měla jste na mysli někoho konkrétního, když jste psala o postavách Flory, Joel a Colton?

Ach ano, dělám to tak vždycky, ale představuji si jen fyzickou podobu. Mám ráda, když si čtenář může hrdiny mých knih snadno vybavit, ale nechci být příliš didaktická. Tak třeba Colton vypadá jako Steve Jobs; ten vysoký typ velmi chytrého člověka, Joel je zase trochu jako americký herec Josh Charles a má vlasy Harryho Stylase…

V Kavárničce na pobřeží získá čtenář o postavách spousty informací v průběhu děje, a ty které mu chybí, dodáte vy prostřednictvím třetího člověka. Je to váš běžný tvůrčí postup? 

Vždycky pracuji s tím, co nejlépe funguje. Mnoho knih jsem napsala v ich formě. Ale někdy je dobré postavit vztahy tak, jako že dotčené postavy o sobě vůbec nepřemýšlejí a přitom jsou v úzkém kontaktu. A tomu je potřeba i přizpůsobit formu.

Jakoby existovaly dvě podoby Jenny Colganové. Jedna je autorka románů romantického komediálního žánru a dětských knih, a pak je tu druhá, která píše sci-fi. Co způsobilo, že tvoříte v různých žánrech, a je to pro vás složité?

Žánr je něco, čím vás označkují jiní lidé. Pro spisovatele je to pořád jen psaní. Mám štěstí, že mohu vyprávět příběhy, které chci a o nichž toho hodně vím, a ty jsou opravdu rozmanité. Třeba o jídle nebo o vzdálených místech či o mimozemšťanech. Čtou je lidé s různým vkusem, ale já jsem pořád stejná. 

Jednou jste dostala otázku, jak dlouhá byla cesta od rozhodnutí psát a vydáním prvního románu? A vy jste měla odpovědět: Psaní jsem nikdy nebrala vážně. Bylo to opravdu tak?

No, asi ano. Absolvovala jsem spoustu kurzů kreativního psaní, takže jsem s literární tvorbou dlouho koketovala, ale nikdy jsem na teorii příliš nemyslela. Vždycky mi šlo o to napsat knihu a bez ohledu na to, jak to dopadne, ji můžu později vždycky vylepšit. Pokud myslíte příliš na formu, může to být pro vás naprosto paralyzující.

Jak se vypořádáte s kritikou? Jaké jsou vaše názory na dobré či špatné recenze?

Recenze nečtu, není to pro mě opravdu dobré. Je zřejmé, že každý je jiný a někteří autoři se z nich učí, nebo jim je jedno, co si o sobě přečtou. Velkou radost mi působí, vidět své knihy, tam kde bych to nečekala. Jsem šťastná, když mi někdo pošle obrázek ze vzdáleného ostrova, kde je na dovolené, a čte si mou knihu. Nebo když se dovím o výtisku v knihkupectví v Laosu nebo tak něco. To je pro mě nesmírně vzrušující a radostné. A samozřejmě, kdybych někomu svým příběhem pomohla překonat náročné období, a on mi to oznámil, zažívám zvláštní pocit štěstí.

Necháváte své rukopisy, jak je napíšete? Nemáte potřebu se k nim po nějaké době vrátit? Dokážete opravit nebo upravovat celou práci nebo máte někoho, kdo to za vás udělá? Kolik konceptů obvykle píšete před odevzdáním do nakladatelství?

Mám editora a redaktora, díky bohu. Napíšu knihu, jednou ji přepíšu a pak odevzdám editorovi. Navrhne změny, já je provedu. A pak ještě schvaluji korektury.

Jak si myslíte, že jste umělecky pokročila od vaší prvotiny? Jakou radu byste dala mladší kolegyni a kde byste se chtěla vidět za pět let?

Myslím, že jsem zvládla hodně rizik a věřím, že dokážu být přesvědčivá. S mladším kolegou nebo kolegyní bych se bavila o všemožných věcech, ale rady bych neudílela. Každý autor musí zůstat svůj, a to je první krůček k úspěchu. Za pět let bych chtěla být lepší spisovatelkou, než jsem teď, oslovovat stále více lidí a doufat, že čtenáři budou šťastní!
(Ze zahraničních pramenů)