Liv Constantine je pseudonym sester Lynne Constantine a Valerie Constantine. Odděleny hranicemi tří států, tráví hodiny u Skype nebo si vyměňují e-maily. Spojují je nejen rodinné vztahy, ale i schopnost vytvářet dramatické příběhové linie. Poslední paní Parrishová je jejich debutový thriller.

Společné psaní nás baví...

Někde jste zmínily řeckou babičku a její poutavé vyprávění. Byly to jediné základy, které jste získaly v rodině pro svou spisovatelskou dráhu?

Ano babička byla skvělá vypravěčka. Její příhody jsme přímo hltaly a vůbec jsme nepřemýšlely o tom, zda je skutečně prožila nebo si je vymýšlí. Kromě toho jsme vyrůstaly obklopeny knihami. Naše matka nás každý týden vodila do knihovny. Četly jsme postupně stejnou knihu a pak si o ní povídaly. Později jsme se začaly bavit i o psaní a jak moc by se nám líbilo stát se spisovatelkami. Koupily jsme si knihu o tom, jak napsat román a podle ní í začaly psát. Jednou týdně jsme si vzájemně přečetly jednu kapitolu. Při této rychlosti to trvalo rok, než jsme se dostaly zhruba do poloviny chystaného románu. Ale to už jsme si osvojily určitý pracovní rytmus a psaly denně od devíti hodin do tří odpoledne. A tak jsme dokončily první verzi knihy.

Zkusily jste také něco napsat samy?

„Ano, ale zjistily jsme, že společná práce nás baví víc,“ říká Valerie. „Spolupráce je neocenitelná. Příběh je mnohem bohatší, když o něm hodně diskutujeme, týká se to i charakterů postav, zápletek děje. Spisovatelé si také mnohdy stěžují, že se při práci cítí osamělí, což my ne. Někdy máme se sestrou na některé věci odlišný názor, ale to jsou jen detaily. Rozhodně má naše společné psaní víc výhod než nevýhod.“ 

Jak jste si zorganizovaly práci?

Rozdělily jsme si ji. Valerie napsala většinu zápletek kolem Amber Pattersonové a Lynne vše, co se týká Daphne Parrishové. „Postupujeme dost spontánně. Když objevíme některé nesrovnalosti, opravíme to později," říká Lynne. „Nedržíme se důsledně osnovy knihy, svazovalo by nás to,“ poznamenává Valerie. „Ale už dopředu jsme dohodnuté na příběhu a postavách, jejich zázemí, minulosti, kde žily. Když v něčem spolu nesouhlasíme, tak o tom přemýšlíme a nakonec použijeme řešení, které je pro příběh vhodnější. Bydlíme od sebe daleko, proto si denně voláme a konzultujeme, co jsme napsaly. Když se sejdeme osobně, třeba na rodinné dovolené, knihu uspořádáme a doladíme detaily.

Máte některé autorské vzory?

VALERIE: Agatha Christie. Byla brilantní a neskutečně plodná.
LYNNE: Stephen King – když jsem se vyrovnávala ze zklamání po odmítnutí mých prvních rukopisů, byl to jeho příběh, který mi dal naději. Kdesi jsem se dočetla, že svou pracovnu oblepil odmítavými dopisy, které od nakladatelů obdržel v průběhu let.

Kde rády čtete?

VALERIE: V pohodlné židli v mé zimní zahradě. Ze dvou prosklených stěn vidím na stromy a slunečnou oblohu. Je to dokonalá místnost.
LYNNE: V pokoji s krbem ve velkém červeném křeslem ve společnosti mého psa. V létě čtu hlavně na pláži .

Kdy jste se rozhodla stát se spisovatelkou?

VALERIE: Když jsem si přečetla román Penmarric od Susan Howatch.
LYNNE: Nedokážu určit jediný okamžik, ale vždy jsem ráda četla a ve škole mě bavila angličtina. Přišlo to postupně, až mně bylo jasné, že jiná cesta pro mě není.

Jakou knihu preferujete – vázanou, brožovanou nebo audioknihu?

VALERIE: Vázanou, ale příležitostně si ráda poslechnu i audioknihu.
LYNNE: Rozhodně vázanou.

Jak píšete?

VALERIE: Na počítači. Neumím si představit, že bych myšlenky dokázala tak rychle zaznamenat perem na papír.
LYNNE: Na počítači.

Čím byste byla, kdybyste se nestala spisovatelkou?

VALERIE: Zpěvačkou.
LYNNE: Herečkou.

Které místo byste nejraději navštívila?

VALERIE: Jsou dvě. Zanzibar a národní park Serengeti v Tanzánii.
LYNNE: Vídeň.
(Ze zahraničních pramenů)