Eileen Cook je autorkou řady románů, které byly přeloženy do osmi jazyků. Většinu svého dospívání si přála být někým jiným a žít někde jinde, což je skvělá škola pro spisovatele.Eileen žije ve Vancouveru se svým manželem a dvěma psy a už nechce být nikým jiným. 

Většina zná své hranice...

Jaké poznatky si musíte osvojit, než usednete ke psaní?

Neexistuje žádný „správný“ způsob, jak napsat knihu. Když jsem poprvé začínala, byla jsem si jistá, že existuje nějaké tajemství, které musím odhalit, abych se stala „skutečnou“ spisovatelkou. Přemýšlela jsem, jak načrtnout děj, nebo si stanovit podobu kompozice. Až jsem pochopila, že spisovatelé mají různé přístupy. Někteří si promyslí obrysy příběhu, jiní to považují za zbytečné. Někdo si určí kompozici a té se pak drží. Někteří lidé začínají popisem finální scény a jiní píší od začátku do konce. Nezáleží na tom, jak píšete knihu, důležité je samotné psaní.

Jill a Simone mají složitý vztah – vypadá to na hluboké přátelství, ale pravda není tak jednoduchá. Co vás inspirovalo k tomu, abyste své hrdinky obdarovala takovým vztahem?

Mám štěstí, že můj život obohacují dlouhodobá přá telství. Přátelé patří k nejdůležitějším lidem v mém životě. Přátelský vztah se mění a vyvíjí, a tento proces není vždy snadný. Každý máme svou roli, já mám rád humor, vy jste zase vážnější typ. Problém může nastat, když lidé své role opustí. Chtěla jsem zachytit okamžik, kdy se Jill a Simone stávají odlišnými lidmi, a vydávají se různými směry. Pro obě je to traumatizující a přestávají být k sobě upřímné. Přátelství může být tím nejlepším ve vašem životě – ale může být také temné a nebezpečné. Mohu říci, že jsem nikdy takové přátelství nepoznala (ani to nechci!). Ale bylo velmi zajímavé ho popsat.

Proč Jill nehodu přežila a Simone takové štěstí neměla?

To je jedna z klíčových otázek, kterou jsem chtěla v knize zkoumat. Většina z nás zná své hranice. Klidně zalžeme šéfovi, proč jsem zadaný úkol splnila pozdě. Ale nikdy bychom neoklamali přítele. Jedna z věcí v knize, které Jill musí vyřešit, je, zda je schopna toho, z čeho ji lidé obviňují. Jill je zničena, když se doví, že její nejlepší kamarádka při nehodě zemřela a zděšení se násobí, když jí policie sdělí své pochybnosti o nehodě a obviní ji z vraždy Simone. Jill musí zaplnit chybějící čas a rozpomenout se, zda svědectví ostatních účastníků výletu o tom, co se stalo, jsou pravdivá. Je nucena přitom i zpochybňovat své přátelství. Kdyby Simone nehodu přežila, změnil by se zřejmě i pohled na nehodu. Takhle je to skutečně případ života a smrti. Co mi pomohlo při psaní bylo, že se mi opravdu líbila jak Jill, tak Simone. Jsou to komplikované ženy s nádhernými rysy a také s obrovskými nedostatky. Nevidí se navzájem jasně, a stejně tak ani sebe samé.

Jak tvoříte? Máte určený čas, kdy píšete, nebo čekáte na inspiraci?

Hodně času věnuji přípravě. Někdy to zahrnuje zápis deníkových záznamů, vytváření časových horizontů a nekonečných seznamů. Kdysi jsem běžela k počítači, jakmile jsem dostala nápad. Až později mně došlo, že je lepší nechat nějakou myšlenku po určitou dobu zrát. Stejně jako víno. Obvykle vstávám brzy, a chodím se psy nebo jedu do tělocvičny. Pak se usadím s šálkem čaje a dám se do práce. Obvykle píšu tři nebo čtyři hodiny, než můj mozek začne stávkovat. Zbytek dne strávím vyřizováním obchodních záležitostí, věnuji se marketingu, studiu. Také surfuji po internetu, nebo křičím na psy na dvoře, aby přestali štěkat...

(Ze zahraničních pramenů)