Kit de Waalová (* 1960 v Birminghamu). Věnovala se trestnímu a rodinnému právu, působila jako smírčí soudce, sepsala instruktážní božurky o náhradním rodičovství a adopci. Vedle těchto profesních zkušeností se v jejím románu projevilo i to, že její matka byla profesionální opatrovnice dětí. Po románu Jmenuju se Leon otiskla de Waalová několik povídek.

Inspirují mě obyčejní lidé...

Váš román Jmenuje se Leon je ověnčen vynikajícími recenzemi. Je to příběh o lásce, zlomeném srdci, nalezení vaší identity. Prostupuje ho nostalgie osmdesátých let, v níž dominuje snaha překonat nesnesitelnou ztrátu. Které události z vašeho života vás inspirovaly
a proč je Leon tak roztomilá a zranitelná povaha, o kterou se všichni strachují v momentě, jak se začtou do vaší knihy.

Řadu let jsem se zabývala adopcemi a také trestním právem. Zblízka jsem tak viděla škodlivé účinky systému péče o dítě, jak to může ovlivnit lidi na celý život. Také jsem viděla, jak dobří lidé - pěstouni a sociální pracovníci - bojovali, aby to fungovalo především pro děti, ale systém byl často proti nim. Leon se nejprve objevil jako starší postavička v thrilleru, který jsem psala, ale nechtěl mě opustit, dokud jsem nevypověděla příběh o tom, jak žil jako chlapec. Na vlastní oči jsem viděla účinky tvrdého života nebo zneužívání, jak se podepsaly na charakteru lidí, takže postavy v románu Jmenuje se Leon odrážejí mé přesvědčení, že i dobří lidé mohou dělat špatné věci, že ve většině lidí je přirozené dobro a že se vždy snaží najít mír a štěstí.

U kterých autorů nacházíte inspiraci?

Několik let jsem četla jen klasiky, protože jsem se k nim v mládí nedostala. Takže mám rád Grahama Greena, Guy de Maupassanta, Isaaca Bashavise Singera, Arnolda Bennetta a Patricka Hamiltona. Ze spisovatelek se mi líbí Annie Proulxová, Zadie Smithová a Jane Gardemová.

Jak jste sbírala materiál pro svůj román. Co jste musela udělat, abyste se vžila do reality a atmosféry osmdesátých let minulého století?

Leónův svět velmi dobře znám. Takže šlo spíš o to dobře volit scény a prostředí. Chtěla jsem především napsat o tom, co je mi vlastní a o době, kterou si pamatuji.

Proč píšete? Jaké důvody byly rozhodující pro vaše rozhodnutí stát se spisovatelkou?

Inspirují mě obyčejní lidé. Ale uvědomuji si, že ve skutečnosti obyčejní lidé neexistují. Absolutně každý má v sobě něco jedinečného, nějakou srdeční záležitost, tajemství, zvláštní dovednost, touhu, velkou radost, zoufalství. Často sleduji, jak lidé procházejí minulostí, a přemýšlím o tom, kam se vydali a co si myslí. Co se s nimi stalo minulý týden, že to možná změnilo jejich života. Co se stane zítra? Dostala jsem se k paní později . Když jsem v životě došla do bodu, kdy jsem chtěla vyzkoušet něco nového. Nikdy jsem nebyla ambiciózní, ale jakmile jsem začala psát, uvědomila jsem si, že jsem našla to, co jsem chtěla dělat po zbytek svého života.

Co vás motivuje k vytváření fikcí? Netrpíte tvůrčí krizí?

Myslím, že mám štěstí, že se mi krize vyhýbají. S fantazií problém nemám. Spíš hledám čas na soustavnou práci.

Jak trávíte svůj volný čas?

Ráda pletu a chodím na golf. Pomáhá mi to se uvolnit. Baví mě také zahrát si tenis.

Jakou radu byste dala vašemu mladšímu já?

Neboj se, všechno to bude fungovat. Víc si to užij!

Řekněte nám něco o vašich nadcházejících projektech.

Po Leonovi jsem skoro dokončila svůj druhý román. Plánuji také psaní sbírky povídek a novely ... Pak další román ... Mám tolik plánů a tak málo času!

Jakou zkušenost byste předala svým mladším kolegům?

Za každou hodinu, kterou píšete, si dopřejte dvě hodiny čtení.
(Ze zahraničních pramenů)