Alice Feeney pracovala v BBC jako reportérka, zprávařka a producentka. Po patnácti letech došla k závěru, že je načase vyměnit prestižní, leč velmi hektickou profesi za něco poklidnějšího. V současné době bydlí v poklidné části hrabství Surrey a věnuje se literární tvorbě. Její debut Občas lžu byl přeložen do více než dvacítky jazyků a natáčí se podle něj televizní seriál.

Nedokážu si představit, že by mi někdy došly nápady!

Co vás vedlo k tomu, že jste opustila profesi novinářky a vydala se na dráhu spisovatelky?

Povolání novinářky jsem milovala, šestnáct let jsem pracovala v redakci zpravodajství BBC, ale mým tajným snem bylo napsat a vydat knihu. Tvořila jsem ji ve svém volnu, někdy ve vlaku cestou do práce nebo o polední přestávce. Když jsem dokončila poslední větu, začala ji nabízet k publikování. Jednoho dne mi agent zavolal, že vydavatele zaujal můj rukopis Občas lžu a že ho chtějí koupit. O tomto okamžiku jsem snila roky a tisková zpráva o mé knize byla velkým překvapením pro mnoho lidí! Myslím, že je to důkaz toho, že se musíte za každou cenu svých snů držet – bez ohledu na to, jak jsou třeba nereálné, cestu k uskutečnění si najdou.

Kdy jste se rozhodla ukončit práci v BBC?

Bylo mi jednadvacet, když jsem v redakci začala pracovat. Kolegové pro mě byli něco jako náhradní rodina, takže rozhodnout se odejít nebylo pro mě vůbec jednoduché. Odhodlala jsem se k tomu několik dní po podepsání smlouvy na knihu a pak, když byla přijata do aukce ve Spojených státech a v Německu. Pro mě to byl skok do neznáma, ale nelituji toho.

Je hodně novinářů, kteří se začali věnovat psaní thrillerů. Proč si myslíte, že to tak je?

Novináři jsou lidé, kteří rádi vyprávějí příběhy, takže mě nikdy nepřekvapí, když se tomu začnou věnovat i jinak než jako publicisté. Jsou denně vystaveni všem hrůzám světa a mají o nich podat svědectví. Má představivost by nikdy nevykouzlila tak strašné věci, které jsem viděla v reálném životě. Je neuvěřitelné, co si lidé dokáží navzájem udělat. Takže v tom si jsou možná publicistika a beletrie podobné – pokoušejí se jen trochu jinými formami odhalit smysl života, který někdy nedává žádný smysl.

Co je náročnější: psát zprávy nebo fikci?

Psaní beletrie je spíše výzvou než zprostředkováním faktů, ale za obě činnosti jste různými způsoby neuvěřitelně odměňováni. Ve zpravodajství naleznete vždy nějaké prvky příběhu, které můžete využít i při komponování prózy. S fikcí však začínáte vždy od nuly. Naštěstí nosím v hlavě spoustu temných a komplikovaných příběhů, takže si nedokážu představit, že by mi někdy došly nápady!

Jak se zrodil námět na knihu Občas lžu?

Ve svých dvaceti letech se mi stala nehoda. Probudila jsem se v nemocnici s vážným zraněním hlavy, a nebyla jsem schopná si vzpomenout, co se stalo. Slyšela jsem lidi a cítila, jak se mě dotýkají, ale nemohla jsem se hýbat ani mluvit. Bylo to děsivé. Paměť hrála velkou roli, ale hlavní myšlenka knihy přišla ke mně ve spánku. Probudila jsem se uprostřed noci a jakoby se mnou byla postava jménem Amber. Do poznámkového bloku u postele jsem napsala tři věci, které jsem o ní věděla. Nikdy jsem je už pak neupravovala a jsou součástí knihy.

Prozraďte nám něco z vaší tvůrčí dílny. Kniha oplývá nečekanými zvraty. Bylo těžké je vymyslet?

Psát Občas lžu bylo pro mě zábavné. Držela jsem se snad nejlepší rady, kterou jsem dostala, abych napsala takovou knihu, kterou bych si sama ráda přečetla. A o to se vždy snažím. Příběh mě úplně pohltil, ale potřebuji mít věci naplánované. Tak jsem o něm dlouho přemýšlela, než jsem napsala první slovo. Neexistuje žádný správný ani špatný způsob, jak psát, ale pro mě by začátek románu bez plánu byl jako jít na velkou túru bez mapy. Celou dobu bych se strachovala, že zabloudím a vůbec si neužila vše úžasné, co mě obklopuje. Knihu jsem napsala za šest měsíců a to co následovalo, byl už jen krásný sen.

Kteří spisovatelé vás ovlivňují a projevilo se to nějak i na románu Občas lžu?

Těch vlivů je příliš mnoho, než aby se to dalo shrnout! Už jako dítě jsem četla knihy Stephena Kinga. Jeho příběhy mi pomohly v některých těžkých dobách a je to můj skutečný hrdina, takže jeho psaní má bezpochyby vliv na mé vlastní. Rovněž Agatha Christie na mě zapůsobila možná víc, než jsem schopna si uvědomit. Mám ráda všechno, co napsal Gillian Flynn. Četla jsem různé žánry, ale miluji psychologické thrillery. Nás spisovatele ovlivňují díla špatná i brilantní. Záleží na nás, jak si to vyhodnotíme. Dá se říci, že jsme to, co čteme.

Co právě čtete a které knihy doporučujete svým přátelům?

Nyní čtu román Někdo cizí v domě (česky: Knižní klub 2018) od skvělé autorky Shari Lapena. Četbu považuji za odměnu, když dokončím nějakou svoji práci. Mám velké štěstí, že dostávám od agentů, vydavatelů a autorů recenzní výtisky. V poslední době mě uchvátily napínavé romány The Woman in the Window (česky Žena v okně, Motto 2017) od A. J. Finna, Let Me Lie (česky Nech mě lhát, Víkend 2018), od Clare Mackintoshové a Our House od skvělé Louise Candlish.

Co vás nejvíce překvapilo, když se román objevil v knihkupectvích?

Nevím, cítila jsem velkou radost a překvapení jsem snad ani nečekala. Vždycky se budu snažit napsat ty nejlepší knihy, které osloví co nejvíce čtenářů. Spisovatelé bez nich nejsou nic a já jsem vděčná každému, kdo si mou knížku přečte. Bydlím ve velmi starém viktoriánském domě, který neustále potřebuje nějakou opravu. Ale miluji zde každou cihlu a jedině tady se cítím doma. A tak, když dostanu honorář za knihu, utratím ho za nutnou rekonstrukci. Teď jsem třeba vyměnila obložení kuchyně, bude potřeba udělat novou střechu… Miluji vařit a v nové kuchyni je to pro mě skutečná rozkoš.

Všechny postavy jsou nesmírně složité a je těžké vědět, kdo říká pravdu. Ani Amber není příliš spolehlivá. Má takovou povahu nebo se stala obětí okolností?

Kdo něco předstírá, může okolí připadat záhadný. Amber není nespolehlivá jen pro čtenáře, ale především pro sebe, a to mě na ní nejvíce fascinovalo. Občas lžu není jen příběh o nepravdách, kterými se běžně zahrnujeme, ale především o lžích, které říkáme sami sobě.

(Ze zahraničních pramenů)