PAULA HAWKINS se narodila a vyrůstala v Zimbabwe, než se v roce 1989 přestěhovala do Londýna, kde žije dodnes. Patnáct let se věnovala novinařině, posléze pracovala na volné noze pro různá nakladatelství. Její prvotina Dívka ve vlaku (The Girl on the Train) z roku 2015 se stala doslova literární senzací, když ji kritika přirovnávala ke Zmizelé či dílům Alfreda Hitchcocka. Ve Velké Británii se román ihned po vydání vyhoupl na 1. místo v žebříčku bestsellerů (v kategorii „hardcover“), aby se zde udržel následujících 20 týdnů, což se doposud žádné jiné knize nepovedlo, a stal se nejrychleji se prodávajícím debutem v Británii všech dob. V USA, kde deník USA Today román vyhlásil za „Nejočekávanější knihu roku 2015“, se situace opakovala, když Dívka ve vlaku strávila na 1. místě nejprestižnějšího žebříčku The New York Times Bestsellers následujících 13 týdnů (celkově se pak v žebříčku držel rekordních 79 týdnů) a je také nejrychleji se prodávajícím románem pro dospělé v historii. Do dnešního dne se knihy prodalo po celém světě na 20 milionů výtisků ve více než 40 jazycích a loni byl podle románu navíc do kin uveden znamenitě obsazený film s Emily Blunt v hlavní roli.

Knihy plné záhad

Jak byste charakterizovala román Do vody?

Do vody je psychologický napínavý román zaměřen na vztahy dvou sester, Nel a Jules. Když Nel nečekaně zemře, Jules se snaží zjistit nejen to, co se stalo s její starší sestrou, ale i proč ony dvě se tak odcizily. Je to kniha mnoha záhad. Je o hledání odpovědí na spoustu otázek.

Fanoušky Dívky ve vlaku bude zajímat, čím si jsou oba vaše romány podobné a čím se liší...

Oba romány charakterizuje psychologické napětí, oba jsou zaměřeny především na ženy, jejich vzájemné vztahy k sobě a ke společnosti kolem nich. V obou knihách hraje roli také vrtkavost paměti, i když se to projevuje velmi odlišně, více v románu Do vody. Opět platí, že příběh je vyprávěn z různých úhlů pohledu. Ale všichni ve větší či menší míře lžou, přehánějí, zamlžují...

Paměť je jednoznačně věc, která vás evidentně zajímá. Proč tomu tak je?

Věříme našim vzpomínkám. Umožňují nám vnímat svět kolem nás. Díky tomu, že jsme schopni si je uchovat v paměti, můžeme pochopit, kdo jsme a jak se chováme k ostatním lidem. A přesto, že nejsou stoprocentně důvěryhodné, každý z nás je schopen si pamatovat zážitky z dětství i z pozdějšího života a měnit je, když je vyprávíme.

Děj románu Do vody se odehrává v malém venkovském městečku – velmi odlišném od prostředí příměstského Londýna v Dívce ve vlaku. Co vás inspirovalo k vytvoření imaginárního města Beckford?

Ano, Beckford neexistuje, jde o zcela fiktivní město. Chtěla jsem psát o omezené komunitě, protože mě zajímalo, jak se žije v malém městě, co to s lidmi udělá, jak to může podporovat jejich smysl pro solidaritu, ale také, proč může být poměrně stresující žít někde, kde každý zná každého.

Necítila jste po úspěchu románu Dívka ve vlaku, příliš velký tlak z enormní pozornosti, jaké bude vaše další dílo?

Do vody jsem začala psát předtím, než vyšla Dívka ve vlaku. Byla jsem tedy úplně volná. Ale úspěch Dívky ve vlaku mnoho změnil. Najednou jsem byla neuvěřitelně zaneprázdněná, hodně jsem cestovala. Takže jsem neměla tolik času na psaní. Samozřejmě jsem pak cítila i podobné tlaky, o nichž jste se zmínil. Ale psala jsem stále stejně upřímně a se stejným nasazením, jako svůj předchozí román.

Bylo obtížné při absolvování všech akcí po vydání románu Dívka ve vlaku vracet se ke psaní?

Bylo. Ponořila jsem se do osudů Rachel a Megan a vzápětí musela přepnout do myšlení svých nových postav. Vždy to vyžadovalo nějaký čas, než se mi to podařilo.

Umíte si představit Paulu Hawkins za 30 let?

Pane Bože! To tedy neumím. Dokážu myslet maximálně na svou další knihu. Nejsem z těch lidí, kteří dovedou dlouhodobě plánovat.

(Ze zahraničních pramenů)