Lisa Jacksonová nejprve pracovala v bankovnictví a pojišťovnictví. Nezačala psát proto, aby naplnila své literární ambice, ale aby zaplnila smysluplnou činností volné večery.
Během několika let se zařadila mezi nejlepší americké autory, jejichž romány se pravidelně umísťují na předních místech žebříčků nejprodávanějších bestsellerů New York Times, USA Today a Weekly Publishers. Její knihy byly prodány do třiceti zemí.
Lisa Jackson žije v Oregonu.

Za rok vydám dva až tři tituly...

Narodila jste se v Oregonu na severozápadním pobřeží Pacifiku. Co zde máte nejraději a jak vám prostředí tohoto regionu pomáhá v líčení strašidelných příběhů?

Miluji to tady a to nejen kvůli čistému vzduchu, ale i rozmanitosti, s níž se setkáte na každém kroku. Můžete si dát skvělý oběd v horské chatě Timberline Lodge na jižní straně Mount Hood necelých sto kilometrů od Portlandu. V zimě si tu navíc užijete skvělé lyžování, v létě zase turistiku. A stačí vám zhruba tři hodiny, abyste se procházeli po pláži a vychutnali večeři s výhledem na Tichý oceán při západu slunce. Ano, čerpám tu atmosféru pro své příběhy. Na zemi je spousta krásných míst, z nichž každé má své jedinečné kouzlo, ale žádné se nevyrovná tomu, kde jste se narodili.

Jak se dokážete vcítit do největších obav a strachu lidí?

Všichni se něčeho obáváme a z něčeho máme strach. Já se snažím předložit čtenářům nějakou napínavou scénu, nebo v nich vyvolat hněv nad nějakou nespravedlností. Vyvažuji to romantickými popisy. Myslím ale, že je to všechno o představivosti. Sama cítím velkou propast mezi scénou děsivou a krvavou. Snažím se, aby to čtenáři chápali podobně.

Děsí vás vlastní příběhy?

Ano, a těším se na to. Pokud sama nebudu vzrušená, nemohu to očekávat ani u čtenářů. Snažím se poskytnout jim vždy něco dramatického na jejich cestě životem. Je to zábavné, myslím pro obě strany…

Co děláte, když potřebujete děj trochu odlehčit?

Osobně, když je scéna pro mě příliš temná, dokončím ji a vypnu počítač. Jdu se projít, luštím křížovku, hraji si se psem, navštívím kamarády. Zkrátka, oprostím se od toho, co se odehrává v knize. Pak se vrátím k práci a začnu psát jinou scénu, která předchází té, od níž jsem odešla. Teprve pak se rozhodnu, zda případně změním tu „problematickou.“

Jak vypadá spolupráce s vaší sestrou Nancy Bushovou?

Námět vymyslíme společně, respektujeme své názory. Jakmile příběh schválíme, začneme psát. Vytvořím scénu a sestra ji přepíše, a obráceně. Tak pokračujeme, dokud není kniha hotová. 

Kdy jste se rozhodla, že se stanete spisovatelkou? Máte ještě jinou práci kromě psaní?

Mé psaní je práce na plný úvazek. Začala jsem, když si moje sestra přečetla v roce 1981 článek v Time Magazine o mladých matkách, které se živily psaním romantických příběhů. V článku se říkalo, že si maminky po krmení a výměně plenek miminku, sedly k psacímu stroji (připomínám, bylo to v osmdesátých letech minulého století) a napsaly něco romantického. Když měly štěstí, dostaly za to zaplaceno. Věděla jsem, že lidé čtou rádi romantické romány. Tak jsem to také zkusila. Samozřejmě jsem nechtěla, aby se má kariéra ubírala tímto směrem, ale při dvou malých dětech, se mi to jevilo jako nutnost. Nancy jsem ukázala prvních sedm stránek. Sestra mě podržela a vyzvala, abych pokračovala. Rukopis bohužel všude odmítli, ale nás už psaní neopustilo. Začaly jsme vydávat samostatně i společně. Jsme rády, že jsme to po prvním nezdaru nevzdaly. 

Jaká jste čtenářka? Který žánr vás nejvíce baví? 

Už od dětství čtu všechno, co se mi dostane do rukou. Zamilovala jsem si především knihy s Nancy Drewovou, což je smyšlená postava ze série tajemných příběhů, které vytvořil Edward Stratemeyer. Od té doby stále ráda čtu tituly s tajemstvím, v nichž je i trocha hrůzy.

Píšete spontánně nebo si předem vytvoříte koncept knihy? 

Vždycky nejdříve vymyslím synopsi knihy. Je velmi podrobná. Obvykle má padesát až šedesát stran. Je to jakási má cestovní mapa, a mnohem jednodušší fáze tvorby než psaní vlastního příběhu.

Jak vám dlouho trvá celý tvůrčí proces od námětu až po vydání knihy?

To je těžké. Asi dva měsíce příběh do detailu promýšlím. Pak další tři až čtyři, než napíšu celou knihu. Za rok vydám dva až tři tituly.

Kde tvoříte?

Věřte tomu nebo ne, sedím na křesle s notebookem na klíně. Má bolavá záda mi nedovolují sedět delší dobu u stolu. Obklopím se sklenicí vody, šálkem kávy, mobilním telefonem a písemnými podklady. Nastavím si internet, abych si mohla průběžně ověřovat některá fakta. Pracuji v bytě, který je tichý, a záleží jen na mně,
jak využiji čas pro odpočinek a relaxaci.

Z čím musíte při psaní nejvíce bojovat, myslím z technického hlediska? Jak to řešíte?

Nejhorší je, když přestane fungovat internet nebo vůbec počítač. Ale jsem velmi vynalézavá. Zavolám mým synům nebo webmasterovi.

(Ze zahraničních pramenů)

Dělám to, co mám ráda...

Román Lži, samé lži má složitý děj, protože cesta k odhalení zločinu vede do minulosti. Určitě pro vás nebylo jednoduché ho napsat. Stalo se vám, že jste nevěděla jak pokračovat a jak takovou situaci řešíte?

Ano. A nejen u tohoto románu. Obvykle píšu příběh a najednou se zaseknu a nevím, jak dál. Obvykle jde o problém, který musím vyřešit na dřívějších stránkách. Ale než se o to začnu pokoušet, tak se jdu projít, nebo si dám sprchu, někomu zavolám. Pak zase usednu k notebooku a snažím se k problému přistupovat z hlediska jiné postavy. Zpravidla zjistím, že na zádrhel jsem si zadělala už mnohem dříve, než jsem si uvědomila že mi hrozí, a tak přepisuji a přepisuji. Často mnoho scén.

Jste mezinárodně úspěšnou autorkou bestsellerů. Do jaké míry obrovský úspěch změnil váš život?

Když jsem začala psát, byla jsem na tom dost špatně. Hrozila mně i ztráta majetku včetně domu a auta. Naštěstí už tyto starosti nemám. Pracuji 24 hodin denně, ale je to mé vlastní rozhodnutí. Děti vyrostly, už mám  vnoučata, takže mohu zpomalit tempo. Díky úspěchu svých knih jsem viděla velký kus světa. Je úžasné mít fanoušky v tolika zemích. Komunikuji s nimi prostřednictvím svých webových stránek, Facebooku a Twitteru. Jsem opravdu šťastná, že mohu dělat to, co mám ráda, a ještě za to dostat zaplaceno!

V každé práci jsou věci, které se vám opravdu líbí nebo je nemáte ráda. Zažíváte to i ve své práci spisovatele?

Psaní je pro mne především zábava. Ráda rozvíjím příběhy a děje. Nosím v hlavě spoustu nápadů. Je mi jasné, že je všechny nebudu schopná realizovat. Vybírám si tak podle mě ty nejlepší a ty měním v romány.
Nemám ráda termíny. Beru je jako nezbytné zlo. Pocit, že jsem pod stálým tlakem, mi není příjemný. Vím, že psaní je práce na dvacet čtyři hodin, ale snažím se najít správnou rovnováhu, abych měla čas i na odpočinek a na rodinu.

Za posledních dvacet let jste vydala neuvěřitelný počet románů. Je mezi nimi některý, který máte zvlášť ráda?

Samozřejmě, ale dost často se to mění. Byly mezi nimi Nezvaný host, To mi zaplatíš, série Savannah a New Orleans. Vlastně bych mohla vyjmenovat všechny tituly. S každým mě pojí něco hezkého.

(Ze zahraničních pramenů)