Judith Kerrová (* 1923), britská spisovatelka s německými kořeny (její otec Alfred Kerr patřil do nástupu fašismu k nejvlivnějším německým divadelním kritikům a novinářům), se řadí po bok velkých autorů dětské literatury 20. století. Její knihy, přeložené do bezpočtu jazyků, se staly oceňovanou klasikou. České děti se s její tvorbou mohly setkat zatím jen díky mimořádně milé ilustrované knize Na svačinu přišel tygr. Kerrovou proslavila především volná trilogie o jejím alter egu, holčice, později dívce a ženě Anně. V prvním dílu Jak Hitler ukradl růžového králíčka zpracovala z perspektivy devítileté hrdinky vlastní zážitky dítěte, které muselo s rodiči a bratrem uprchnout z fašistického Německa.

Pokud život není takový, jaký by člověk chtěl, nemá smysl žít

Judith Kerr napsala a ilustrovala 33 knih, kterých se prodalo 10 milionů výtisků. Narodila se v roce 1923 do buržoazní židovské rodiny v Berlíně. Její otec Alfred byl slavný divadelní kritik a esejista, matka žena v domácnosti, vynikala hudebním talentem. Alfred se netajil svým odporem k nacistům a v lednu 1933, kdy se Hitler stal kancléřem, po anonymním varování z Německa uprchl.. Devítiletá Judith a její starší bratr Michael s matkou ho o něco později následovali. 

Co bylo nejhorší na cestě do Francie a poté do Anglie, když jste opustili Německo?

Byla jsem ještě dost malá, tak si nevzpomínám, že bych měla strach. Bratr chápal víc, tak to také hůř prožíval. Děti žijí hlavně tím, čím zrovna žijí. Pro mě to tedy byla taková docela dobrodružná cesta, něco nového, nepoznaného.

Jaké to bylo vyrůstat v Německu, kde se k moci drali nacisté. Cítili jste nebezpečí?

Až do posledního roku, kdy jsme tam byli, jsme nebezpečí necítili. Ale zase mluvím jenom za sebe. Bratr byl o dva a půl roku starší a mnohem víc v kontaktu s okolním světem. Já se hlavně toulala a kreslila obrázky. Samozřejmě se kolem mě děly strašné věci, ale já o nich nevěděla. Rodiče o tom v naší přítomnosti nemluvili. Odjeli jsme z  Německa v noci před volbami, v nichž nacistická strana zvítězila. Maminka mi později řekla, že několik dní po našem odjezdu nám policisté přišli zabavit pasy. Unikli jsme tedy na poslední chvíli. 

Jaké máte vzpomínky na exil?

Po několika měsících ve Švýcarsku jsme dorazili do Paříže jako bezmocní uprchlíci. Životy rodičů byly zničeny, ale já s bratrem jsme si uvědomovali, že dětství, které jsme prožívali, bylo nekonečně lepší, než kdybychom zůstali v hitlerovském Německu. Milovali jsme změnu, poznávání nových míst a učení se jazykům. Fascinovala mě  stručnost francouzštiny po nekonečných větách v němčině. Život uprchlíka však nebyl tak zábavný jen proto, že
nás rodiče chránili před jakýmikoli útrapami. Muselo to pro ně být nekonečně těžké. Už jako dospělá jsem našla v Paříži dopis od otce, v němž se zmiňoval, že se matka pokusila o sebevraždu. Neměla deprese, ale psala něco jako, že pokud život není takový, jak by to chtěla, nemá smysl žít. Podívala jsem se na datum dopisu a uvědomila si, že je z doby, kdy jsem se cítila zvlášť šťastná, protože jsem se naučila dobře mluvit francouzsky. Můj bratr si musel
všimnout, že se v rodině něco děje, protože byl o dva roky starší, a myslím, že byl i více vnímavý. Já chtěla hlavně kreslit, toulat se a nevidět, co se děje kolem. Bratr vystudoval práva, stal skvělým právníkem a jako Sir Michael Kerr v roce 2002 zemřel. Mezi korespondencí jsem našla i dopisy otce s Albertem Einsteinem, s nímž se v Berlíně přátelil. Někdy v letech 1934, 1935 mu psal do Ameriky, že je zoufalý: „Bude válka, musím své děti zachránit. Mohl byste využít svůj vliv a pomoci nám odjet za oceán…“ Ale Einstein odpověděl, že nedokázal nic udělat. Před nacisty jsme pak z Francie prchli do Anglie.

Jaké bylo vaše dětství? Četli vám rodiče a jaký byl váš oblíbený příběh?

Rodiče mi nečetli. Otec nám však rád vyprávěl příběhy ze Starého zákona. Ale moc úspěšný při tom nebyl. Adam
a Eva – to jsme si poslechli rádi. Když se však dostal k Abrahámovi a Isaakovi, měl z toho můj bratr noční můry, probudil se a křičel: „Nebudu se obětovat!“ Tak to matka zarazila. Vyprávěl nám pak děje různých oper, a to jsme milovali. 

Myslíte si, že vaše dětství bylo komplikované?

Nemyslím, že jsem měla těžké dětství. Traumatu, daného dobou, jsem si ani nevšimla. Rodiče byli strašně dobří a chtěli, aby každý den byl pro nás dobrodružstvím. Byli hrozně rozumní. Po dvou letech života ve Francii jsme se naučili dobře jazyk. Myslím si, že taková věc výborně stimuluje mozek. Kdybychom nemuseli utéct z Německa
před Hitlerem, asi bych psala méně. Vydala jsem tři romány inspirované mým životem. Cítila jsem to jako  povinnost předat své zkušenosti. Zjistila jsem, že nejsem schopná napsat něco jiného. Zkusila jsem fikci, nad rukopisem strávila osmnáct měsíců. Několikrát začínala znovu, psala jsem v první osobě, pak ve třetí a všechno se to ukázalo naprosto špatně. Vzdala jsem se a uvědomila si, že musím psát a ilustrovat knihy pro děti! 

Četla jste Deník Anny Frankové?

Samozřejmě, že ano. To mělo na mě obrovský vliv. Je stoprocentně odlišný od mé knihy Jak Hitler ukradl  oranžového králíčka. Anne Franková byla neuvěřitelná... Je velmi smutné přemýšlet, co by dělala, kdyby mohla vyrůst do dospělosti ..., to byl holocaust. Nejsem jeho součástí, protože jsem mu unikla.

Proč jste začala psát pro děti?

Když jsem měla vlastní děti, uvědomila jsem si, že se v nich vyvíjejí stejné emoce jako u dospělých: láska, náklonnost, žárlivost, radost, strach. Ale chybí příběhy, které by si mohly přečíst a rozuměly jim. Byly knihy, které učí poznávat krávu, nebo přispívají k obohacení slovní zásoby, ale ne příběhy. Vzpomínám si, že mému synovi Mattovi takové knihy připadaly nudné. Proto jsem začala psát pro děti. Věděla jsem, co jim chybí a co potřebují.

Odkud čerpáte inspiraci pro své knihy, které jsou tematicky velmi rozmanité a pro různé věkové skupiny?

Má první obrázková kniha byla Na svačinu přišel tygr. Byl to příběh, který jsem poprvé vyprávěla své dceři, když jí byly téměř tři roky, ale nezačala jsem ji psát a ilustrovat, dokud ona a její mladší bratr nezačali chodit do školy a já měla dost času na práci. 

A pak přišel seriál o kočce, která má různé podoby: je strašná, úzkostlivá, veselá nebo smutná. Jmenuje se Mog. Vymyslela jste její charakteristiku dopředu nebo se její emoce měnily s přibýváním titulů této série?

To je velmi zábavná otázka, děkuji. Neplánovala jsem to, ale samozřejmě každý příběh má tendenci řešit nějaký problém, a to se musí projevit i na Mogově tváři. První kočka, kterou jsem měla, se jmenovala právě Mog, a já na ní odpozorovala všechny ty podivné věci, které dělala, a pak je jenom popsala. Vždycky jsem chtěla kočku, a když se mi to splnilo, byla jsem jí fascinována, protože jsem si do té doby neuvědomovala, co všechno kočky umějí. Seriál o Mogovi jsem neplánovala, přišlo to jaksi samo sebou. Třeba tomu přispělo i to, když jsme dětem splnili přání a koupili jim kotě, které bylo šílené zase jiným způsobem. Bálo se výšek, vyděsil je vánoční stromek. Chtěla jsem o tom také psát, ale už tu byl Mog a nová rodina s novou kočkou by už byla navíc. Takže příběhy kotěte jsem přisoudila Mogovi. Postupně koček u nás přibývalo a každá z nich dělala jiné podivné věci. Takže jsem měla dostatek námětů pro novou knihu o Mogovi. Nyní mám devět koček, Katinka je poslední.
(Volně podle zahraničních pramenů)