Lapena Shari (1960), kanadská autorka žijící v Torontu, pracovala jako právnička a učitelka angličtiny a nyní je spisovatelkou na plný úvazek. Debutovala v roce 2016 titulem Manželé odvedle, který se stal nejprodávanějším románem roku 2017 ve Velké Británii. Psychothriller vydaný ve 35 zemích zaujal dramatickou zápletkou, výtečným stupňováním napětí a především nečekanými zvraty, a to až do poslední stránky. V příbězích z na povrch klidných amerických předměstí, kde se navenek všichni mají rádi, ale ve skrytu mezi nimi žije a sem tam vyvře zločin, je Shari podle všeho jako doma – dokázala to dalším thrillerem Někdo cizí v domě (2017). V krimirománu Nevítaný host (2018) se nechala inspirovat klasickými detektivkami a připravila čtenářům takřka hororové vyústění. Thrillerem Jeden z nás znovu nahlédla pod idylickou pokličku rodinných a sousedských vztahů.

Záhady se skládají jako puzzle

Co vás bezprostředně inspirovalo k napsání románu Jeden z nás?

Jednoho dne jsem brouzdala po internetu a zaujal mě tam článek o chlapci, který se uprostřed noci vloupal do sousedního domu, aby využil jejich Wi-Fi, protože jeho doma bylo vypnuto. Přivedlo mě to k přemýšlení o tom, jaké potíže musel dospívající chlapec překonat a jaké to mohlo mít pro něho důsledky. Představovala jsem si, jak se počítačem posedlý chlapec vloupal do sousedních domů, aby pronikl do jejich počítačů a co v nich mohl objevit. A pak jsem se na chvíli vcítila do role jeho matky, když se zjistí, co její syn udělal a vymýšlela, jak bych asi reagovala. Rozhodla jsem se, že pošle anonymní omluvné dopisy, čímž vyvolá obavy všech, jaká jejich tajemství budou odhalena a jak to ovlivní jejich chování. A tady už se začíná odvíjet můj románový příběh se spoustou událostí, které mají katastrofální důsledky pro sousedské vztahy.

Příběh přibližujete čtenářům z několika hledisek, ale také jste ho napsala v přítomném čase, což u vás dosud nebylo zcela běžné. Měla jste to v úmyslu od počátku?

Ano, bylo to vědomé rozhodnutí. Umožnilo mi to rychle příběh rozvíjet, protože se odehrává v poměrně krátké době a já chtěla zdůraznit pocit bezprostřednosti a naléhavosti.

Pracovala jste jako právnička, učitelka angličtiny a řídila jste  i školu. Co vás vedlo k tomu, že jste se vydala na dráhu spisovatelky?

Stát se spisovatelkou byl můj sen, ale cesta k jeho naplnění nebyla jednoduchá. Mnoho let jsem pracovala na plný úvazek a potom jsem měla dítě a chtěla s ním zůstat doma. Zdálo se mi, že konečně mám čas na psaní. Sedla si k počítači a bez jakéhokoli plánu napsala svou prvotinu. Dělala jsem to všechno v tajnosti, věděl o tom jenom můj manžel. To byl počátek mé cesty, z níž jsem už nesešla. Ale mé knihy se moc dobře neprodávaly. Dokud autor nezíská opravdu mimořádné postavení a jeho jméno nevstoupí do povědomí čtenářů, uplatňuje se v Kanadě dost těžko.

Proč jste se rozhodla právě pro thrillery?

Thrillery jsem chtěla psát vždycky. Vlastně jsem na nich vyrůstala, protože je miluji od dětství. Je to můj žánr, ale dlouho jsem si nemyslela, že v něm dokážu něco napsat a že to bude někdo číst. Nedokázala jsem totiž nic vymyslet dopředu. Mluvila jsem s několika už známými autory thrillerů a zjistila, že hodně z nich je na tom podobně jako já. Podle nějakého plánu stále nepracuji. Nejsem zkrátka typ člověka, který si může sednout k počítači a mít v hlavě děj celé knihy včetně postav. Ale cesta k thrilleru nebyla přímočará. Asi tři roky jsem zkoušela humoristickou prózu. Ale nikam to nevedlo. Agent ode mě rukopisy nekupoval, bylo mu jasné, že je v žádném nakladatelství neudá. Rozhodla jsem se tedy zkusit thriller. Ale nikomu jsem to neřekla. Především jsem chtěla zkusit, jestli to dokážu. Bez jakéhokoli plánování jsem skončila za šest měsíců práci na rukopise mé prvotiny Manželé odvedle (česky Knižní klub 2017; https://www.knizniklub.cz/knihy/208755-manzele-odvedle.html ). Od té doby jsem nikdy tak snadno žádnou knihu nenapsala.

Postupovala jste stejně i při psaní románu Někdo cizí v domě?

U románu Někdo cizí v domě to bylo trochu jiné. (česky: Knižní klub, 1918; https://www.knizniklub.cz/knihy/208757-nekdo-cizi-v-dome.html ). Mé okolí mě pozorně sledovalo a od nakladatele jsem měla i smlouvu, v níž jsem se zavázala, že za rok rukopis odevzdám. Nebyla jsem ani zvyklá pracovat se spoustou editorů. Chvíli mi trvalo, než jsem to zvládla. Ale pak jsem dokázala pracovat bez plánu a směrovat děj, kam jsem potřebovala. Nové bylo to, že jsem se musela vrátit a přepracovat začátek. Líbil se mi nápad, že někdo někoho zabil, ale nevěděla, kdo za tím stojí. Neměla jsem příběh. Všechno se mi utvářelo během psaní.

A Nevítaný host?

To zas bylo trochu jiné. Inspirovala jsem se Agathaou Christie, kterou miluji. Vycházela jsem ze skutečnosti, v níž lidé začínají padat jako mouchy a vy nevíte, kdo bude další.
Záhady se skládají jako puzzle, což je velmi obtížné popsat. Musíte si určitý koncept vytvořit v hlavě a určit si, kdo je kdo. Chtěla jsem vytvořit více postav a do příběhu výrazněji zapojit prostředí. Hodil se mi pěkný starý hotel, v němž hrdinové zůstanou odříznuti od okolního světa, což se může stát jen v zimě. Nevím, jak byste mohli lidi izolovat, pokud venku nezuří sněhová bouře.
Ale zjistila jsem, že ani s tím si nevystačím. Zhruba v polovině práce jsem ji musela přerušit a znovu přemýšlet o tom, jaké jsou další možnosti vývoje děje. Vyžádalo si to spoustu úprav. Bylo to opravdu komplikované a nemyslím si, že takto budu hned pokračovat. Spíš se vrátím ke svému starému stylu, kdy si vystačím jen s hrubým obrysem, kdy nemám tušení o podezřelých a děj vytvořím během psaní.

V jednom rozhovoru jste prozradila, že spolu s manželem obnovujete viktoriánský statek, a to i se zadním schodištěm. Byla to inspirace pro Mitchell's Inn, kde se příběh odehrává?

Trochu. Když jsme ten dům viděli poprvé, byla to ruina. Ale zaujalo mě zadní obrovské schodiště. Ne tak velké jako to v knize, ale utkvělo mi v hlavě a myslela jsem na něj i při popisu interiéru hotelu. Bez zadního schodiště by se hodně dějových zápletek nemohlo odehrát, proto pro mě bylo důležité.

A co Candice, spisovatelka, která ve vašem románu Nevítaný host pracuje na románu, z něhož je nadšená. Myslela jste trochu i na sebe, když jste ji tvořila?

Bavila jsem se s ní, připadalo mi, že je jako já. Když se jí někdo zeptá, na čem pracuje, řekne: „Ach, já o tom nerada mluvím. Jen to ze mě vysává veškerou energii.“ Cítím to stejně. Raději pracuji bez plánu
a nerada o tom mluvím. Myslím, že jsme podobně založené a když mi vstoupila do děje, bavilo mě hrát si na spisovatele.

Jaké typy knih čtete, když píšete?

Mám docela široký výběr. Čtu literaturu faktu, ráda mám také memoáry. Vyhledávám i romány o nefunkčních rodinách a o psychopatech. Baví mě také historické romány a vůbec knihy o historii, zejména ruské. Nepohrdnu ani literární fikci a bez povšimnutí mě nemine žádný thriller.
Právě teď se dívám na hromadu knih na mém nočním stolku. V příštích třech nebo čtyřech týdnech si přečtu Lauru Lippmanovou, Lesleyho Kary nebo Sarah Pekkanen. Všechny knihy dostávám zdarma. Je to jedna z nejlepších výhod spisovatele.

Jste bývalá učitelka angličtiny, jak jste motivovala studenty ke čtení?

Vždycky říkám, a jsem o tom pevně přesvědčená, že děti by si měly přečíst, co se jim líbí. Dokonce i moje děti, které jsou dobrými čtenáři, si stěžují na to, že jim profesoři doporučují tituly, které je nezajímají. Jsou to ty samé, jako před čtyřiceti lety. Není na nich nic špatného, ale bylo by hezké, kdyby se současným dětem nabídlo něco aktuálnějšího.
Můj syn má rád Ricky Riordana a dcera zase Margaret Atwoodovou. Hodně dětí se naučí číst na Harry Potterovi. Tak zrovna knihy s ním bych doporučila.

Kdo jsou vaši literární hrdinové?

Vyrůstala jsem na knihách Agathy Christie, Josephine Tey, Daphne Du Maurier, Patricia Highsmith. Miluji dobrý příběh s psychologickým napětím.

Říkala jste, že jste si nemyslela, že dokážete napsat thriller. Co pro vás bylo nejdůležitější, abyste se pro to odhodlala?

Trvalo mi roky, než jsem získala sebevědomí a troufla si na thriller. Nevěřila jsem, že to dokážu, proto jsem ho psala v tajnosti. Bála jsem se, že ho nedokončím nebo že to bude propadák.
Neřekla jsem vám, že jsem to už jednou zkoušela. Bylo to o ženě na výletě na kole. Zmizela a netušila jsem, co se jí stalo. [Směje se] Tenhle rukopis skončil v šuplíku a už jsem ho nikdy neviděla.
Samozřejmě nemůžu nikomu radit. Snad jen to, napište, co vás nadchne, i když budete mít spousty pochybností, zda to dokážete. Jednou se to podaří. Rozhodně nepište knihu, o které si myslíte, že by se na jí na trhu dařilo, protože nikdo nemůže předvídat, co čtenáře zaujme. Pokud děj pro vás není vzrušující, nebude vzrušující ani pro nikoho jiného. Naučte se riskovat a hledat osobitý styl, nové nápady se už najít nedají. Všechno bylo vymyšleno. To, co dělá knihu originální, je hlas, jímž příběh vyprávíte. Pokud si ho dokážete osvojit, budete natolik jedineční, že čtenáře určitě najdete.

Kterou největší překážku při psaní jste musela dosud překonat?

Myslím, že se přede mě postavila, když jsem musela napsat knihu
A Stranger in the House (česky Někdo cizí v domě). Následovala po úspěšné The Couple Next Door (česky Manželé odvedle). Šlo o první titul, na který jsem podepsala smlouvu a i nakladatel mi věnoval pro mě do té doby nezvyklou pozornost. Prvotinu jsem psala tajně a nikomu jsem o tom neřekla, dokud nebyla hotová. Lidé mluví o „obtížné druhé knize“ a myslím si, že je to pravda. Ale jakmile Někdo cizí v domě vyšel. Cítila jsem velmi šťastná. Teď si zvykám vydat jednu knihu za rok.

(Ze zahraničních pramenů)