Ursula Kroeber Le Guinová (* 21. října 1929, Berkeley, Kalifornie), je americká spisovatelka. I když píše romány, poezii, knížky pro děti a eseje, nejznámější jsou její romány a povídky z oblasti science fiction a fantasy. V češtině je nejoblíbenější její cyklus příběhů ze Zeměmoří, nejuznávanějším dílem však je román Levá ruka tmy. Je považována za jednoho z nejlepších spisovatelů fantastických žánrů. Obdržela několik cen, kromě cen Hugo a Nebula také Gandalf Grand Master v 1979 a Damon Knight Memorial Grand Master Award v roce 2003. Známá je propracovaností svých děl a svými sondami do oblastí taoismu, anarchismu, feminismu, psychologie a sociologie.

Zvu čtenáře do svého světa

 S více než 3 miliony výtisků svých knih je Ursula Le Guin je nejen jednou z nejvíce čtených spisovatelek v Severní Americe, ale také jednou z nejvíce plodných. Jen v letech 1966 až 1974 vydala sedm sci-fi románů, devět básnických sbírek, tři fantasy romány, šestnáct povídek, pět knižních recenzí a šestnáct esejů. Získala řadu ocenění, včetně Boston Globe-Horn Book Award v roce 1969 za svůj první fantasy román Čaroděj Zeměmoří...

Když spisovatel vytváří imaginární svět, vtahuje čtenáře do své fantazie, nebo mu jde hlavně o to, aby aktivoval jejich vlastní představivost?

Stává se obojí, a to zejména u dětí, proto je tak důležité, aby četly krásnou literaturu. Jako spisovatelka zvu čtenáře do svého světa a sděluji jim, co jsem viděla a objevila. Zároveň ale zjišťuji, že čtenáři mají svůj vlastní svět a že je někdy docela odlišný od toho, co si představuji já. Konkrétně se mi to potvrzuje velmi jasně, když pracuji s ilustrátory, a řeknu: „Ne, ne, takhle drak nevypadá!“ A slyším překvapený hlas: „To má být drak?“ Pak hledáme kompromis.

Myslím, že jste kdysi řekla, že fantasy zobrazuje vnitřní život a sci-fi vnější život...

Ano, fantasy má tendenci vznikat z poněkud neprozkoumaných zdrojů uvnitř. Sci-fi závisí na tom, co je známo ve vědě, technologiích a jiných odvětvích. Science fiction je dítě realismu, ne fantazie. Mnoho sci-fi příběhů je o světech, které neexistují, ale mohou existovat v budoucnosti. Realismus a science fiction se zabývají příběhy, které by mohly být pravda. Fantasy vypráví příběh, který pravda být nemůže. S fantazií je potřeba se prostě dohodnout, aby sledovala příběh, bez ohledu na to, jak nepravděpodobný může být.

A je vám jasné, do které kategorie se vaše knihy zařadí?

To ne. Mé první tři romány jsou více sci-fi s mytologickými prvky. Třeba Rocannonův svět (1966). Ale hned od počátku jsem se bránila zaškatulkování jen mezi sci-fi spisovatele. I proto jsem možná hledala skutečný rozdíl mezi těmito dvěma žánry. Až jsem napsala román Čaroděj Zeměmoří (1968) a od té doby se pohybuji minimálně po dvou cestách.

Za výrazného představitele sci-fi žánru lze považovat Arthura C. Clarka a další, jejichž tvorba je často přímo spojena s konkrétním vědeckým oborem. Ve vašich knihách jsou přírodní vědy možná méně důležité než filozofie či náboženství nebo společenské vědy...

Nejčtenější autoři fantastické literatury se perfektně pohybují ve fyzice, astronomii a možná chemii. Biologie, sociologie, antropologie, to už tak není věda pro ně. Ale já čerpám i z oblasti společenských věd. Nacházím zde hodně inspirace, a to zejména v antropologii. Když tvořím jinou planetu, jiný svět, snažím se popsat složitost společnosti, kterou jím zabydluji.

Možná, i to bude důvod, proč vaši fantasy obdivují i v takzvaných literárních kruzích. Že je více v interakci s lidskou složitostí a psychikou?

Přiblížilo to mé práce i lidem, kteří sci-fi třeba běžně nevyhledávají. Ale předsudky vůči žánru byly silné až do nedávné doby. Teď se to všechno mění, což je úžasné.

Vyrůstala jste jako dítě významného antropologa. Jak to ovlivnilo vaši pozdější dráhu spisovatelky?

Ptají se mě na to často, ale je opravdu těžké odpovědět. Je zřejmé, že profesní zájem mého otce a jeho temperament mi nastavil vysoká kritéria a probudil zájem o vzdělání. Jeho vědní obor, v jehož centru stojí člověk, představuje pro romanopisce mimořádné štěstí. Strávili jsme každé léto na ranči, který koupil v Napa Valley. Za rodiči sem jezdila spousta hostů a otec vedl dlouhé debaty se svými kolegy akademiky. Bylo to ve druhé polovině třicátých let, takže se mezi nimi vyskytovalo hodně uprchlíků z celého světa. I několik Indů. Jen být nablízku těmto lidem z opravdu jiné kultury, byl obrovský dar.

V jakém slova smyslu?

Třeba ve mně probudili zájem o taoismus a buddhismus. Mohla byste říci něco víc o tom, co vám taoismus a buddhismus daly? Taoismus byl pro mě v době dospívání jakýmsi návodem, jak se dívat na život a jak ho vést, jak porozumět světu, aniž by do toho musel zasáhnout Bůh. Moje znalosti buddhismu jsou novější, ale jsou nepostradatelné v tom, jak užitečně využívat meditaci. Navíc je pro mě buddhismus jakýmsi morálním kompasem.

Jak se měnila vaše tvorba v průběhu let?

No, mám velmi dlouhou kariéru. Jsem si vědoma toho, že jsem polevila pokud jde o formu prózy. V poslední době se mi líbí používat více hovorový jazyk.

(Ze zahraničních pramenů)