Hilly Martinek se narodila v Cuxhavenu v roce 1977. V roce 2002 začala se svým manželem Krystianem psát scénáře pro televizi (např. Seriál "Dream Hotel"). S Tilem Schweigerem napsala scénář k filmu „Honey in the Head“ (2014), který vidělo několik milionů diváků. Med v hlavě, marmeláda v srdci je její první román. Hilly Martinek žije se svou rodinou v Hamburku.

Nejlepší prevence – aktivní životní styl

V roce 2018 přišel do kin film „Honey in the Head“, který režíroval Til Schweiger.  Šlo o americký remake stejnojmenného německého filmu z roku 2014 , který Schweiger také režíroval a na scénáři spolupracoval  s Hilly Martinkem. Martinek nyní vydala svou první knihu, která jakoby navazovala na film

Ve vaší nové knize se opět setkáváme s mnoha postavami z „Honey in the head“. Je kniha pokračováním filmu?

 Ne, perspektiva je velmi odlišná. Film je většinou vyprávěn z pohledu malé Tildy, která popisuje své zkušenosti s Amandem, jejím dědečkem, který má Alzheimerovu chorobu. Kdybych teď přejala tuto formu, šlo by o dětskou knihu.

V knize Med v hlavě, marmeláda v srdci je Tilda dospělá žena, která se s dědečkem ohlédne za minulostí a zároveň se bojí, že její otec Niko může mít také Alzheimerovu chorobu.

V knize není zcela jasné, zda má Niko, který vykazuje první známky zapomínání, Alzheimerovu chorobu. Ale při čtení má člověk pocit, že se nad ním vznáší Damoklův meč.

To je pravda. Existuje scéna, ve které Niko nemůže najít svou bundu. Později objeví lístek z čistírny a uvědomí si, že tam bundu nechal. Tuto scénu lze interpretovat dvěma způsoby: jde o důsledek běžného zapomínání ve stáří nebo počínající Alzheimerovu chorobu. Záměrně jsem to nechala otevřené.

Máte vlastní zkušenost. Alzheimerova choroba se u vašeho otce začala rozvíjet už v jeho padesáti letech. Zahrnula jste ji do filmu i do knihy. Byla diagnóza jasná od začátku?

Ne, nemoc se začínala projevovat velice pozvolna. Nejprve šlo o několik malých mezer v paměti a hledání do té doby běžných slov. Diagnóza přišla o několik let později. Bylo mi dvacet let, když otec onemocněl a nejprve nechtěl připustit, že by mohl mít Alzheimerovu chorobu. Nakonec jsem ho donutila, aby šel k lékaři a nechal se vyšetřit. Otec zpočátku udělal na doktora dobrý dojem a chvíli dokonce předstíral, že je vše v pořádku. Po podrobnějších vyšetřeních však byla diagnóza jasná. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem se to dověděla, bylo to hrozné. Otec seděl vedle mě a matky a řekl nám to. S touto chorobou žil ještě deset let, zemřel v roce 2012.

Jak se s touto situací vypořádala vaše matka?

Byla velmi silná a starala se o něj až do konce. Ale to vyžadovalo hodně síly, prakticky čtyřiadvacetihodinovou práci. V noci stále vstával, oblékl se a zase svlékl. V poslední fázi nemoci se někdy stal agresivním. Samozřejmě z toho byla maminka někdy nervózní a frustrovaná.

Mohla jste své matce nějak pomoci?

Jednou musela jít do nemocnice a já jsem se měla o otce postarat. Pomáhaly mi děti, které šly k dědovi na noc. A on byl najednou mnohem aktivnější. Dokonce připravil snídani a uvařil kávu, kterou pak sice rozlil, ale alespoň to zkusil. Dříve nic takového nedělal, protože matka vše obstarala.

Jak se s nemocí vyrovnával otec?

Samozřejmě pro něj bylo velmi stresující si uvědomit, že už mnoho věcí není schopen dělat. Vždycky byl velmi přitažlivý a jeho hlavní náplní bylo budovat si kariéru. Ale zůstával velmi vtipným společníkem. Patřil k těm, kdo potlačuje obavy a strach humorem. Dokonce ani během nemoci neztrácel smysl pro legraci…

... a usnadňoval rodině trápení...

Přesně. Dokonce jsem u něj zaznamenala některé pozitivní změny. Před svou nemocí dodržoval pevná pravidla: od 12:00 do 14:00 hodin je polední přestávka, televizní zprávy jsou v 20:00. Nebo: Nerušte ostatní, mají nějakou práci. Když onemocněl, úplně se to změnilo. S námi se cítil v pohodě, přesná pravidla přestala platit. Zdál se mi srdečnější. Mohla jsem ho častěji obejmout a viděla jsem, že mu to dělá dobře.

Přední světový odborník, neurobiolog Gerald Hüther, píše ve své hodně diskutované knize Raus aus der Demenz Falle (Vypadni z pasti demence!), že aktivní životní styl, je nejlepší prevencí proti nemoci. Do jaké míry jste pracovala s jeho názory?

Při přípravě scénáře filmu jsme hodně detailů s Geraldem Hütherem konzultovali. Hütherovu teorii považuji za velmi věrohodnou, a proto byla začleněna do filmu. Pracovala jsem s ní pochopitelně i při psaní knihy.  

Jak nemoc u vašeho otce probíhala?

Dlouho pracoval jako komunitní ředitel na plný úvazek, takže v naší vesnici představoval určitou autoritu. Po dvou srdečních operacích musel svou práci opustit. Do té doby také dost pil, s tím teď ale  musel skončit.

Potřeboval něco dělat, tak vozil po okolí turisty v kočáře taženým koňmi.  Byla to pro něj zábava, ale určitě ho to nenaplňovalo, a tak se otvírala brána pro nemoc.

Hlavním tématem filmu a knihy je otázka, zda by lidem s demencí nebylo nejlépe v domácím prostředí. Jaký je váš názor?

Ve filmu je důležitá scéna, kde lékař říká, že v podstatě není nic, co byste mohli udělat špatně. Není chyba umístit pacienta v ústavu, a není i špatné ho držet doma. Každý se musí rozhodnout sám za sebe. Matka se chtěla o otce starat a také moje kamarádka žije ve společné domácnosti se svými dementními rodiči. Vysvětlila jsem jí, že nemusí všechno nechat jenom na sobě. Nyní našla dobré řešení s několika sestrami, které k nim docházejí.

Je téma Alzheimerovy choroby stále tabu, protože lidé – často příbuzní – o tom nechtějí otevřeně hovořit?

Rozhodně. Když můj otec onemocněl, navštěvovalo ho stále méně přátel, měli strach z kontaktu s nemocným. V tomto ohledu potřebovala péči i matka, protože i ta najednou pociťovala osamělost..

Myslíte si, že „Med v hlavě, marmeláda v srdci“ nyní může pomoci rozbít tabu?

Doufám. Když přišel do kin film, nemluvila jsem na besedách, ale i při letmých zastaveních na ulicích, o ničem jiném, než o demenci. Lidé mě ubezpečovali v přesvědčení, jak je dobré, že jsme se touto otázkou zabývali tak otevřeně. Každý, s kým jsem mluvila, měl ve své rodině nebo mezi přáteli někoho takto nemocného.

Demence je součástí naší společnosti a stala se trochu normální. Proto musíte být schopni o tom otevřeně mluvit. Mnoho lidí se této choroby bojí, protože postupuje zákeřně, čím dál více ničí mozek. Ale čím více o ní mluvíme, tím se zmenšují naše obavy z ní.

Film má mnoho komediálních prvků, které jsou také součástí knihy. Dokážete léčit nemoc s humorem?

Jasně. Často je zvláštní, co lidé s demencí dělají nebo říkají. Můj otec třeba náhle viděl na stromě koně nebo na dvoře celou armádu. Smáli jsme se tomu, a on s námi. Pro všechny to byla velká úleva, zejména pro mé děti. Jsem ráda, pokud může humor pomoci zmírnit úzkost.

(Ze zahraničních pramenů)