Sarah Perryová se narodila v r. 1979 v anglickém hrabství Essex a byla vychovávána v přísném duchu baptismu. Na univerzitě vystudovala angličtinu a tvůrčí psaní. První román After Me Comes the Flood jí vyšel v r. 2014 a získal si jak nominace na několik literárních cen, tak mezinárodní uznání. Tento úspěch byl ještě umocněn dalším románem Nestvůra z Essexu (The Essex Serpent, 2016), který se stal bestsellerem a knihou roku největší anglické sítě knihkupectví Waterstones. Navíc byl nominován na literární ceny Costa Award, Baileys Women's Prize, International Dylan Thomas Prize a další. Vyšel v 11 jazycích a na rozhlasové stanici BBC jej vysílali jako četbu na pokračování. Sarah Perry žije v Norwichi a pracuje na svém třetím románu. 

Většina z nás je zasažena okolím...

S jakými pocity jste začínala psát román Po mně potopa?

Byla jsem mladší a připadala se bezmocná. Neměla jsem žádnou zkušenost podívat se sama na sebe, což byl problém, protože jsem si myslela, že spisovatelé nemohou psát nic jiného než autobiografii. Ale pak jsem si uvědomila, že kniha nemusí mít nic společného se mnou, protože jsem dosud vedla velmi nudný život a více se zajímala o jiné než o sebe. Tak jsem se musela spolehnout jen na svou představivost.

Po mně potopa je vaše prvotina a vy jste román obhajovala v rámci doktorského studijního programu…

Při obhajobě se mě zkoušející zeptali, proč jsem to napsala. Uvědomila jsem si, že se o mě nikdo předtím takto nezajímal. Nebo: „Kde získáváte nápady?“ O tom jsem také nepřemýšlela. Příběh jsem nepovažovala za nic jiného, než produkt mé představivosti, kterou jsem si kultivovala.

Co mělo největší vliv na vývoj vaší představivosti?

Některé vlivy jsou zcela zřejmé. Vyrůstala jsem v náboženská rodině a má výchova se odehrávala v duchu baptismu. Provázely mě starodávné písně, recitace z Bible a dlouhá kázání v chladné kapli s vysokými klenbami. To mělo větší vliv na rozvoj mé fantazie než cokoli jiného. Písně, které si nejvíc pamatuji, byly o lásce. V řeckém Novém zákoně se o lásce hodně mluví. Byla agape, dobrotivá, duchovní láska; eros, láska touhy nebo intimity; philia, svazky lásky mezi přáteli; a storge, pro přirozenou náklonnost. Byla jsem zvědavá na projevy lásky. Jako by byla součástí transakce a měřítkem, proti němuž je měřeno. Přemýšlela jsem, jak bychom asi mysleli a cítili, kdyby bylo legitimní mnoho dalších druhů lásky: když se říká „já po tobě toužím“ nebo „jsi můj přítel“ je stejně krásné a stejně obsažné jako „Miluji tě“. Když jsem psala Po mně potopa, pomyslela jsem si (možná krutě), jestli by bylo zábavné vzít člověka, který nikdy nemiloval – na místo, kde je možné se setkat s každým druhem lásky. Poškozené a škodlivé, čisté a nelegální, tělesné a přátelské, intimní a odcizené. A já vím, že bych to neudělala, protože jsem stále měla v hlavě kázání vážných vousatých mužů. 

Příběh provází záhada. Když poutník přijde k neznámému domu, přivítají ho tam takovým způsobem, jako by ho dlouho čekali. Kde vidíte onu až magickou sílu, v domě nebo jeho obyvatelích?

Dům, kam John Cole přijde požádat o pomoc, je postaven s mocí, která vychází z jeho obyvatel. Pokoje a umírající zahrada a skleník působí na Johna vidí obdobnou sílou, která vychází ze všech mužů a žen v jeho zdech. O síle místa jsem také psala v dizertační práci, zvláště o významu gotických staveb (žánr, o kterém se domnívám, že dobře znám, aniž jsem o to chtěla). Beletrie v gotickém dědictví hodně čerpá ze skryté energie interiéru, Většina z nás, myslím, se je hluboce zasažená okolím – v mém případě až absurdně. Když jsem byla dítě, cesta domů ze školy vedla přes špatně zbarvený betonový nadzemní člun, který působil jako produkt ponurého průmysl. Zavřela jsem oči, když jsme se němu blížili. Máma mi měla říct, kdy je bezpečné je znovu otevřít. Nikdy jsem se moc nechtěla vidět. Raději bych se stočila někde na podlaze v tmavém rohu. A tak, když přemýšlím o svém mládí, jsem téměř vždy obklopena čtyřmi stěnami. Vidím gymnázium s parketami na podlaze, vydávám se na cestu na shromáždění, zjevuje se mi kaple s galerií, na níž varhany svým zvukem vyvolají i chvění podlahy. A byly tam také malé bukové lavice, v nichž bys mohl zamknout sám sebe. pryč. A vzpomněla jsem si na Hylands House, velký bílý domov v havarijním stavu, kde jsem jako malá holka vylezla na sochu lva, a z něhož jsem jako mladá nevěsta vyšla k oltáři. Sedím v mé pracovně o několik let později a píši svůj příběh. Nikdy jsem si na tato kázání, ani na všechny záhady domu nevzpomněla. Ne, opravdu. Když jsem řekla, že mé psaní nemá se mnou nic společného, nechtěla jsem lhát. Nikdy jsem si neuvědomila, že to všechno se vstřebalo do mě, vypálilo do v mých neuronů a nahromadilo v krvi a v mém nitru zakódovalo všechny představy, aniž bych si to někdy uvědomovala. A jsem tomu ráda.
(Volně podle zahraničních pramenů)

Ráda jsem se toulala noční Prahou

Představte, prosím, krátce váš román Melmoth.

Výchozím bodem mého románu je to,že se osamělá žena doví o existenci bytosti zvané Melmoth. Byla zatracena a odsouzena k tomu, aby putovala dva tisíce let po Zemi a byla svědkem nejhorších skutků lidstva.  A ona jim řekne: „Vím, jak jste slabí a zbabělí“ a nabídne lidem pomocnou ruku a oni si musí vybrat.  Buď s ní půjdou, protože se už vzdali naděje, nebo ji odmítnou, protože věří, že najdou nějaký druh vykoupení a dosáhnou spokojenosti. Má hrdinka Helena se o této legendě doví…

Jak se liší vaše pojetí Melmoth od předchozích verzí Charlese Maturina z roku 1820 „Melmoth The Wanderer“ nebo Balzacova „Melmoth?

V románě Charlese Maturina z roku 1820, (česky Poutník Melmoth, Odeon 1972) je hlavní postavou poutník Melmoth, který má nadpřirozenou moc zjevovat se v nejrůznějších dobách a místech a za cenu, že si prodlouží život se upsal peklu. Tato démonická postava se postupně stává svědkem hrůzostrašných skutků, a to jak vně, tak i uvnitř člověka.

Honoré de Balzac napsal navazující příběh a jeho román je považovaný za jednu z nejvyšších ikon moderní evropské literatury.

Já vymyslela legendu o ženě která společně s jinými viděla vzkříšení Krista, ale  popřela to, a za to si vysloužila zatracení.  Samozřejmě zásadní rozdíl proti předchozím dvěma románům je to, že má hrdinka je žena.

Helena žije v Praze v celkem nuzných podmínkách. Dovíme se ve vašem románu, proč tomu tak je, co se snaží odčinit?  

Ano. Jedna z věcí, která se mi v románech nejvíc líbí, je druh whodunitu – tedy jakýsi detektivní příběh, v němž se indicie skládají jako puzzle a čtenáře to vede k aktivní účasti na odhalení pachatele, nebo zápletky.  V tomto případě jsem chtěl, aby čtenářům bylo jasná, že se má hrdinka trestá za něco, co udělala, a co to mohlo způsobit a jak může odčinit své hříchy.

Je váš Melmoth monstrum, čarodějnice nebo svědek?

Myslím, že je většinou svědkem. Ale často jí říkám monstrum, což je poněkud nespravedlivé, protože už pro svou osamělost a kletbu byla monstrózní. Ovlivnil mě Frankenstein a skutečnost, že o něm hovoříme jako o monstru. A zapomínáme, že se narodil nevinný a že monstrum z něho udělala až krutost ostatních lidí. Takže mě opravdu zajímá, v jakém okamžiku začneme myslet na lidi, že jsou absolutně monstrózní místo toho, abychom s nimi soucítili a projevili určitý druh lítosti.

Objevuje se Melmoth v tragických okamžicích lidstva, například holocaustu, arménské genocidě a dalších, nevyjímaje ani osobní tragédie. Myslím, že se s nimi můžeme setkávat denně. Stáváme se tak všichni Melmothy?

Myslím, že je to něco, co jsem chtěla, aby kniha u lidí vzbudila. Knihu jsem napsala v době, kdy jsem sotva mohla sledovat zprávy, nechtěla jsem ani otevírat svůj účet na twittru, a zpravodajské internetové servery, protože jsem všude byla konfrontována s batolaty, kteří se utopili ve Středozemního moře, když se svými rodiči unikli před smrtí ve svých domovech. Nechtěla jsem se na to dívat, i když jsem cítila, že máme morální povinnost svědčit. A tak si myslím, že je tu Melmothovo poselství,  které bychom mohli všichni sdílet, a alespoň si uvědomovat, co se děje ve světě kolem nás.

Může Melmoth - vaše postava - být někdy šťastná?

Ne. Myslím, že ne. Myslím, že pokud jste neustále vystavováni tragickým věcem po dobou dvou tisíc let a vidíte jen zoufalství a zlo, je pravděpodobné, že něco jako štěstí je mimo její chápání. Ale možná existují věci, které jsou důležitější než štěstí. A možná, pokud to musíte obětovat, abyste se mohli zabývat tím, co se děje, a žít soucitným životem, možná je to přijatelný obchod. Nevím.

A myslím si, že hlavní úlohou Melmoth je nutit lidi ke konfrontaci se sebou, s tím, co udělali, aby si mohli vybrat a dosáhnout jakési spokojenosti.

Byla jste druhou spisovatelkou, která trávila určitou dobu v Praze v rámci projektu Města literatury koordinovaného UNESCO. Sem jste také zasadila děj románu Melmoth. Co vás hlavně zaujalo a inspirovalo v městě s tak bohatou historií?

Zajímala jsem se o zvláštní gotickou atmosféru, kterou byste ve Velké Británii obvykle nenašli. V Praze jsou budovy spíše tmavší, hustší. Budí dojem  masívních struktur. Také jsem si neuvědomila, dokud jsem se nezavítala do Prahy, že mnoho z nich je zlaceno, což je velmi nepodobné jakémukoli gotickému sochařství nebo stavbám v Anglii. Nasála jsem zdejší atmosféru a má psaní velmi poznamenala. Chtěla jsem se vzdálit od formy mých prvních dvou románů, kterou charakterizovala jakási anglická gotická citlivost a zachytit skutečnost širší a přesunout se na něco širšího a pro mě cizí a neobvyklé. 

Ráda jsem se toulala noční Prahou, přes řeku,  po Karlově mostě. Hodně jsem při tom přemýšlela a obohacovala si svou fantazii, což se pak projevilo na románu. Úžasné bylo i to, že jsem měla bezprostřední přístup historii, která se mi jevila jako velmi oslnivá, což bylo pro mě také nové. 

Lidé se mění - a to je další věc, kterou akcentujete v gotickém románu, a to za různých okolností. Když jsou vystaveni extrémnímu stresu nebo když jsou jejich životy v nebezpečí, chovají se jinak a stávají se někým jiným. 

To máte pravdu a myslím si, že je to zajímavé i v České republice. Člověk by si až myslel, že to charakterizuje zdejší lidi.   (Ze zahraničních pramenů)