Zana Ramadani, (10. ledna 1984 ve Skopje v Makedonii). Ve věku sedmi let přišla s rodinou do Německa. Studovala práva, sociologii a politické vědy, byla spoluzakladatelkou a předsedkyní spol-ku  Femenu Germany. Je členkou CDU. Od roku 2009 má německé občanství, o nějž požádala hlavně proto, že zastává názor, že migranti se musí jasně přihlásit k nové vlasti a ctít její zákony. V roce 2009 se vdala, nyní se svým manželem žije v odloučení.

Šátek je symbolem apartheidu pohlaví...

Ve své knize se zabýváte závažnými tématy: politikou, feminismem, konzervativním islámem, muslimskými machy a jejich matkami. Nemáte někdy strach a nechtěla jste požádat o policejní ochranu? 

Je to občas hodně těžké. Různé hrozby mi chodí hlavně na sociálních sítích, jsou téměř vždy anonymní, policie s nimi nemůže moc dělat. Proto jsem minulý rok požádala o zbrojní průkaz. Musím se ochránit především sama.

Odkud chodí nejvíce výhrad k vaší knize?

Je asi od feministek. Popírají mé vzdělání, považují mě za izolovaný „případ“ a relativizují vše, co píšu. Naproti tomu jsem nezaznamenala kritiku od konzervativních muslimů. Ti „jen“ vyhrožují. 

Čím?

V podstatě vším nejhorším. Jsem pro ně děvka, vyhrožují, že mě znásilní, zavraždí, a v době, kdy jsem byla těhotná, že mi vyrvou dítě z těla...

Bojíte se?

Bylo by absurdní, kdybych řekla, že ne. Trápí mě to, ano, ale snažím se nedávat to najevo. 

Je pro ně obzvláště nepřijatelné, že vy jako muslimka kritizujete islám?

Kdybych byla Němka, byla bych pro ně nacistickou děvkou a rasistkou, výčitky si najdou vždycky. Být muslimem je však těžší, a proto i horší. Fakt, že kritizuji ženy, je úplně největší zločin. Ale cítím, že se mě také bojí, protože dobře vím, o čem mluvím. Přímé diskusi se mnou se mí odpůrci důsledně vyhýbají.

Co máte proti feministkám? Bývala jste kdysi členkou Femenu?

Jsem jen proti určitému směřování feministek. Proti těm, kteří mluví o solidaritě žen, ale nežijí podle toho. Domnívají se, že jediným zlem je západní bílý muž a že je třeba je kritizovat bez zábran. Neuvědomují si, že tím zároveň podporují rasismus, který je stejně diskriminační vůči mužům i ženám. Feminismus je o lidských právech: můžete kritizovat všechno a všechny, kdo potlačují práva žen, včetně muslimů. Pokud mě feministky nazývají rasistkou, pak mám problém s jejich chápáním feminismu.

Vaše rodina uprchla z Makedonie do Německa, když vám bylo sedm let. Jak se rodiče vyrovnali s novým prostředím?

Měla jsem velké štěstí, že můj otec byl vzdělaný. Pocházel z liberální rodiny, žádná žena u nich nenosila šátek. Když jsme přijeli do Německa, vyhýbal se kontaktu s jinými Albánci, místo toho se aktivně zapojoval do občanského života. Okamžitě se naučil německy a nás k tomu znovu a znovu vybízel. Říkal, jak je důležité znát jazyk naší nové vlasti a ať vynaložíme maximální úsilí k tomu, abychom si ho osvojili.

A vaše matka?

Zůstávala mimo a nenašla si cestu k novému životu. Každý týden několik hodin mluvila se svou rodinou doma, takže se nedokázala odpoutat od tamějších hodnot a morálky, které otec nikdy neměl rád.  Vzhledem k tomu, že Němci jsou považováni za nevěřící a pro německé ženy neznají jiné pojmenování než děvky, udržovala ve mně pocit, že se musím ovládat, abych neposkvrnila rodinnou čest, kvůli čemu by si mě nevzal žádný albánský muž. A ona by za to vinila mě.

Paradoxem je, že ženy pokračují v tom, čím kdysi samy trpěly...

Muslimské ženy jsou nejvíce utlačovanými dcerami. Proto je tak důležité pomoci jim v integraci a ukázat příklady žen, které v západním světě uspěly, osamostatnily se a vynikly v profesním i osobním životě. V tom muslimském by byly zodpovědné za udržení rodinné cti, což se mužů netýká. Synové mohou prodávat drogy, být násilní, to není žádný problém pro matky, protože to nepoškodí rodinnou čest. Ale panenství dcery musí být zachováno za každou cenu. Pokud tomu tak není, matka selhala, přináší hanbu na rodinu. Proto moje matka nakonec zavolala své bratry. V tentýž večer, co přijeli, jsem utekla do útulku pro ženy, protože jsem se bála, že mě převezou zpět do Makedonie a proti mé vůli vdají.

Muslimské matky vyznávají „kult syna“. K čemu to vede?

Kluci jsou vychováváni jako princové. Jsou hýčkaní, zkažení, slouží se jim, a to všechno nakonec vede k jejich selhání. Neuspějí, protože Západ je meritokratický, tedy že lidé jsou oceňováni podle svých schopností. Nevědí, že se po nich chce, aby se snažili, vzdělávali, a že to je jediná cesta k úspěchu.

Zmínila jste se, že se vyhýbáte určitým čtvrtím v Berlíně. Bojíte se tam něčeho, není to zbytečné?

Bohužel není. Neukölln, Wedding a Kreuzberg jsou ulice, po nichž jako žena nemůžete jít. Zcela jistě zde budete obtěžována. Nedávno jsem zaparkovala auto v Neuköllnu a mladý muslim na mě křičel: „Hej, děvko, zmiz odtud, tady budu parkovat já!“ Bezpečně jsem se tam cítila jen jednou, a to když jsem si loni oblékla hidžáb. Poprvé mi muži nevěnovali pozornost.

Proč tak tvrdě bojujete proti šátku?

Šátek je symbolem apartheidu pohlaví. Projevuje se jím politický islám. Šátek původně sloužil k odlišení  slušných žen od otrokyň. A přetrvává to dodnes. Stále se rozlišuje mezi morálními a nemorálními ženami. To je důvod, proč jsou západní ženy považovány za  méněcenné.

Myslíte, že takto smýšlejí i muslimové žijící ve třetí generaci na Západě?

Ach, měli byste je slyšet. To je Pegida naruby... Nicméně: muslimské ženy mají samozřejmě právo nosit šátky, musíme hájit jejich právo na sebeurčení. Ale také je třeba vidět, že miliony žen v muslimských zemích nemají na výběr, zda nosit šátek či nikoli. V Íránu si dokonce kvůli tomu holí vlasy. A tady mluví o svobodě? Byla bych pro zákaz šátku, zejména ve školách, alespoň muslimské dívky by měly být svobodné. Mimochodem mělo by to být zakázáno i neplnoletým. Pokud dáte šátek dvanáctiletým dívkám, sexualizujete je, a jsou to ještě děti! To mě děsí.

Je někdo zodpovědný za popularizaci radikalizovaného islámu?

Ne. Politici se podílejí na růstu konzervativního islámu. Zvou jeho zástupce na každou talk show. Ale nikdy se nehovoří o duchovnosti. Jen o politice. Progresivním muslimům nikdo nenaslouchá, protože nejsou tak hlasití. A nemají tolik peněz. Proto také ti muslimové, kteří sotva kdy navštívili mešitu, mají najednou dojem, že je  Němci nebo Švýcaři chtějí diskriminovat a oni tudíž musí bránit svou muslimskou identitu.

A jdou ještě dál: viní islám z islámství.

Žádné jiné náboženství neprodukuje tolik zabijáků jako islám. Muslimové dávají přednost tomu, že se považují za oběti místo aby se na sebe někdy podívali trochu sebekriticky. Islám je fixován na další, posmrtný život a nikoli na ten na tomto světě. Na položené otázky většinou nedostanete odpověď, a to mluví za všechno.  Například proč je nenávist kázána v mešitě, svatém místě, místě duchovnosti? 

Ale jak lze bojovat s politickým radikálním islámem? 

Efektivně lze bojovat jen zevnitř. V tomto okamžiku by si měl islám vzít příklad z křesťanství. Zde zásadní změnu, myslím, přinesla reformace, k níž došlo také zevnitř, tedy ze strany samotných křesťanů.

Co dělá Německo v tomto boji?

Podporuje nesprávné lidi a sdružení. Například Ditib nebo Centrální radu muslimů. Obě organizace nemají nic společného s duchovním islámem. Stojí za politickým a radikálním islámem. A tak dostali duchovní muslimy pod tlak.

Hodně by mohla vyřešit tolerance...

Smysl pro toleranci je nejvýraznější u mladých Němců. Tvrdí, že člověk musí tolerovat všechno. Zdá se, že Němci stále trpí generačním traumatem. Cítí se odpovědní za všechno, co bylo spácháno během nacistické diktatury.

A jak tolerantní jsou muslimové?

Velmi tolerantní jsou vůči svým bratrům a sestrám. Ale tato tolerance je rychle opustí, pokud jde o křesťany a Židy. Takže pro křesťany není snadné postavit křesťanský chrám v muslimské zemi. Křesťané by měli také žít se svou vírou v muslimské zemi velmi nenápadně.

Myslíte si, že politici udělali během uprchlické krize chybu?

Kancléřka nepřipustila, že udělala velkou chybu, když do Německa pustila mnoho utečenců bez kontroly. Musíme pomoci lidem, kteří pomoc potřebují, ale pachatelé kriminálních zločinů musí okamžitě Německo opustit. Ovšem naši profesionální politici chtějí nejdříve problém vysvětlit, jak tomu bylo vždy.

(Ze zahraničních pramenů)