Karina Sainz Borgo se narodila (1982) a vyrostla v Caracasu. Svou kariéru zahájila ve Venezuele jako novinářka pro El Nacional . Od emigrace do Španělska psala pro Vozpópuli a spolupracuje s literárním časopisem Zenda. Její román V Caracasu bude nejspíš stále tma (2019) je její první vydanou knihou. Setkala se s obrovským úspěchem a práva byla prodána už do osmnácti zemí.

Viděla jsem umírat zemi...

Váš román V Caracasu bude nejspíš stále tma (La hija de la española), je vynikající. Podle vašich slov je to „nepředvídatelná kniha, něco jako  lesní požár, který se nekontrolovaně šíří“. Podáváte v něm podrobnou zprávu o zážitcích mladé ženy a její matky, učitelky, která zemřela po dlouhé nemoci. Které emoce u hrdinky převažují, když čelí extrémní situaci?

Adelaida Falcónová je prototypem ženy, která chce přežít, ale cítí se provinile, že se jí přežít daří. Tento román jsem psala s hlubokým povědomím o zakořeněném pocitu  chudoby a smrti v zemi, která se ztrácí, protože ji tvoří společnost zvyklá na smrt a zabíjení. Hlavní silou tohoto příběhu jsou ženy. V jejich pojetí je přežití aktem lásky a krutosti. V románu V Caracasu bude nejspíš stále tma je matka symbolem,  představuje vlast, v niž máme právo zemřít. Když Adelaida Falcónová - dcera bez dětí pohřbila svou matku, potvrdí tím ztrátu země, které jsou její mrtví lhostejní. Román je transformací těch, kdo jsou vytrženi z jednoho společenství a vrženi do jiného. Adelaida bude muset používat cizí jméno a žít život někoho jiného.

V románu vystupuje do popředí také problém identity. Z mnoha důvodů musí protagonistka od základu upravit svou životní roli. Je její  jméno stále Adelaida Falcón nebo už Aurora Peralta? Zabili jste ji nebo už byla mrtvá? Prchla nebo kradla?  Melancholie, emocionální selhání, nervy, ekonomické potíže… Je protagonistka jakousi „venezuelskou madam Bovaryovou“, která, jak jednou řekl Mario Vargas Llosa, žije také v propasti mezi iluzí a realitou?

Ne, obávám se, že Adelaida ​​si nemůže vybírat. Je mrtvá, ale snaží se žít. V tomto příběhu není mír, soucit ... neexistuje ani ten nejzákladnější soucit při pohřbívání mrtvých. Nikdo nemůže ovládnout pocit pekla. Adelaida se udržuje při životě jen vzpomínkami. Pokouší se odolat světu, který se rozpadá na kousky. 

Isaiah Berlin, rusko-britský filozof (1909 – 1997), přesně popsal souvislosti mezi svobodou a rovností, které lidstvo hledá po staletí. Podle něj absolutní svoboda pro vlky znamená smrt jehňat; ale absolutní svoboda pro mocné a nadané není slučitelná s právem na slušný život pro slabé a méně nadané. Kdo ve vašem románu představuje vlky? A kdo jehňata? Existuje nepřekonatelný odpor mezi svobodou a rovností?

Vyrostla jsem ve velmi násilné společnosti, v níž život má tak malou hodnotu, že můžete zemřít jen proto, že vám někdo chce vzít něco tak základního jako je třeba pár bot. To byla jedna z věcí, kterou jsem si uvědomila už v deseti letech.  Násilí bylo transformováno na politický nástroj. To ve vás vyvolává pocit, že jste se ocitli uprostřed války, v níž nejsou tanky, ani rakety, ale přesto bojujete o přežití. Smrt se tak pro mě stala velmi přirozenou věcí, která mě fascinuje. Přesto jsem si kladla otázky, jak může smrt ovládat společnost, jak ji může nakonfigurovat? Pak je každý  obětí. Problém, skutečný základní problém, je způsob, jakým tato oběť - sevřená trestem a zoufalstvím – zůstane také dravcem.

O co vám šlo především při psaní knihy?

Ve svém románu se snažím vyvolat stejný pocit, který ve mně zanechala kniha Esperando a los bárbarosod J. M. Coetzee (česky Čekání na barbary, Jota 2020). Četla jsem ji jako velmi mladá a považuji ji za jedno z nejlepších děl světové literatury. Chtěla jsem napsat dobrý román a cítila jsem, že jsem na to dostatečně zralá. Pokud je román politický, je to proto, že klade zásadní otázku: co se stane s jednotlivcem v totalitní společnosti?  Na dlouhé cestě k tragédii a smrti mě osvítilo jasnovidectví Cormaca McCarthyho v románu The Road (česky Cesta, Argo, 2008). Pochopila jsem ji jako diskusi mezi peklem současnosti a jakési ztracené země, která se snažila o pokrok, a ocitla se uprostřed nicoty, uprostřed úplné destrukce.

Už více než 20 let pracujete jako novinářka a tento román je váš první. Co vás přimělo k přechodu k fikci?

Pracuji jako novinářka dlouhou dobu, to je pravda, ale cítím, že jsem více spřízněna s fikcí než se žurnalistikou. Četla jsem a psala beletrie několik let – V Caracasu bude nejspíš tma je můj první publikovaný román, ale ne první, který jsem napsala. Když píšete, můžete fikci vyjádřit, co se děje uvnitř vás a kolem vás. 

Považujete tedy beletrii jako přirozenější médium pro zachycení venezuelské krize?

Tento román není o současné venezuelské krizi. Děj se sice odehrává ve Venezuele, ale nejmenuji v něm žádného venezuelského politika. Užívám metafory a chci, aby čtenář věděl, že mluvím o něčem univerzálním. Myšlenka, že matka protagonistky Adelaidy Falconové zemře a ona ji musí pohřbít - je politická metafora o smrti mé vlasti. Je to velmi politický román, ale ne přesně venezuelský román. Jde o to, jak totalita ničí jednotlivce. 

Jsou v románu i autobiografické prvky? Kolik příběhu je založeno na skutečných událostech a kolik je vymyšleno?

Ano. Viděla jsem umírat zemi, viděla jsem násilnou zemi, a tak jsem se pokusila použít tento materiál k napsání politického a emocionálního románu. Nemohu popřít skutečnost, že jsem novinářka. Myslím, že hlavně v detailech se má profesní zkušenost nezapře. Příběhy v románu jsou směsicí zkušeností mnoha lidí. Mluvila jsem s lidmi ve vězení, pracovala s nimi a snažila se poukázat na problémy, kterým čelí nevládní organizace a organizace zabývající se lidskými právy.

Bylo pro vás psaní jakýmsi očistným procesem?

Ano, samozřejmě. Když jsem před lety přijela do Španělska, nemohla jsem se o Venezuele ani zmínit. Tolik hořkosti ve mně bylo. Až když jsem začala román psát, konečně jsem si dokázala uspořádat své pocity z rodné země. Zkoušela jsem to už v předchozím románu, ale až V Caracasu bude nejspíš stále tma jsem nabyla přesvědčení, že jsem dost silná na to, abych použila slova, která jsem chtěla použít, a identifikovala pocity, které jsem zažila.

Jak se vám žije tak dlouho mimo Venezuelu, jak se orientujete ve své národní identitě?

Je to velmi složitý problém. Jak stárnu, uvědomuji si, že mám rozdělenou identitu. Jsem dcera politických uprchlíků. Cítím se velmi španělsky, ale také velmi venezuelsky, skvělý mix. V románu upínám pozornost na tři hlavní témata; smrt, vina a paměť. Adelaida opravdu chce přežít, ale když konečně dosáhne tohoto cíle, cítí se provinile. Psala jsem o vlastní bolesti a zjistila, že jde o bolest někoho přede mnou. Opakujeme stejné chyby.

Bude kniha publikována a distribuována ve Venezuele?

Ano. S vydavatelstvím jsme se dohodli na distribuci neziskové edice. Lidé nemají dost peněz na jídlo a nemohou si koupit knihy. Distribuujeme tedy část nákladu zdarma. Chtěli jsme, aby se tam román dostal.

(Ze zahraničních pramenů)