Elif Shafak je oceňovaná britsko–turecká spisovatelka. Píše v turečtině i angličtině a vydala osmnáct knih, z toho jedenáct románů. Byla přeloženy do 54 jazyků. Nejnovější román 10 minut 38 vteřin se dostal do užšího výběru pro cenu Booker Prize a RSL Ondaatje Prize. Autorčin předchozí román Čtyřicet pravidel lásky si BBC vybrala mezi 100 románů, které výrazně formovaly náš svět. Shafak je držitelkou titulu PhD v oboru politologie a vyučovala na různých univerzitách v Turecku, USA a Velké Británii, včetně College St Anne na Oxfordské univerzitě, kde je čestnou profesorkou.

Když píšu, cítím se svobodná...

Nejnovější autorčin román 10 minut 38 sekund je postaven na umírajících myšlenkách Leily, sexuální pracovnice, v době, kdy jí přestalo bít srdce, ale její smyslová paměť zůstává. Každá kapitola začíná nějakou chutí – cukr, citron, káva z kardamonu, meloun, kořeněný kozí guláš – která Leilu vrací zpět do určitého okamžiku jejího života a začíná objasňovat brutální způsob, jakým končí. Dohromady tyto vzpomínky vykouzlí město, Istanbul, ve všech jeho kontrastních příchutích.

Pokud by město bylo člověkem, jak byste popsala Istanbul?

Istanbul je aktivním hráčem. Je to město konfliktů a odporu. Ničí ho chamtivost – kamkoli jdete, uvidíte gentrifikaci, jev, kdy bohatší lidé nakupují nemovitosti k bydlení v dosud méně prosperujících společenstvích. Děje se tak bez plánování nebo bez ohledu na nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva, což může vést až k jejich vytlačení z celých oblastí a uvržení do ještě větší bídy.

Váš román The Bastard of Istanbul vás přivedl až k tureckému soudu. Jak k tomu došlo?

Istanbul je místem kolektivní amnézie. Naše historie je plná roztržek a každá nová vláda, která se dostane k moci, začíná tím, že se snaží vymazat z povědomí odkaz předchozí garnitury. Píšu o menšinách a chtěla jsem se zabývat nevýslovnými tragédiemi minulosti, mluvit o arménské genocidě, sdílet smutek, pokusit se stavět mosty. Román získal značnou publicitu, lidé ho vyhledávali, aby si ho mohli přečíst. Ale napadla mě nacionalistická média a úřady mě postavily podle článku 305 před soud. Tento paragraf má chránit turečtinu před urážkami, ale je tak vágní, že nikdo neví, co znamená. Proces trval více než rok. V ulicích byly skupiny, které pálily vlajky EU a plivaly na mé obrázky. Byla jsem osvobozena, ale prožila si bouřlivou dobu. Musela jsem žít s bodyguardem, což bylo neskutečné. Ještě surrealističtější však bylo to, že poprvé v Turecku bylo trestnímu řízení podrobena literární fikce. Můj turecký právník musel v soudní síni bránit mé fiktivní arménské postavy. Obžaloba argumentovala například vytržením jedné věty nebo výroku postavy a považovala to za škodlivý názor spisovatele, kterého je třeba za něj potrestat. Když jste žena, útoky jsou mnohem závažnější, jde o to dostat vás do vězení, prý v zájmu veřejnosti… Naučila jsem se věnovat pozornost čtenářům, a ne šílenství ve společnosti. Být spisovatelem v Turecku je trochu jako být políbena na jednu tvář a na druhou snášet facky. Ještě hůř než spisovatelé jsou na tom novináři. Víc by o tom mohl vyprávět můj manžel Eyüp Can.

Kvůli vašemu psaní jste považována za velmi odvážnou ženu. Chápete to také tak?

Ne, jsem velmi úzkostlivá osoba, plná paniky. Ale když píšu román, cítím se svobodná.

I proto jste román The Bastard of Istanbul napsala v angličtině? Je to proto, že jste si uvědomila, že píšete pro různé publikum nebo jen používáte jiné výrazové prostředky?

Každý jazyk má svá specifika, svůj vlastní rytmus. Jako spisovatele mě fascinovalo, když jsem to objevila. Považovala jsem to za velkou výzvu, nejen jazykovou, ale také existenční. V jiném jazyce musíte znovu objevit svůj literární hlas, začínáte znovu od nuly. Ale i přes potíže, které s tím souvisí, mě baví pohybovat se mezi jazyky, protože mě fascinuje jazyk v tom nejabstraktnějším smyslu. Vidím jazyk ho jako nový kontinent a chci prozkoumat jeho louky, srázy, hory a krajinu. Nový jazyk vám dává novou zónu existence. Při přechodu z jednoho jazyka do druhého se stanete jinou osobou. Vím, že mnoho tureckých žen, které byly vychovávány dvojjazyčně, nemůže v turečtině vyslovit ani relativně vulgární slovo, protože není vhodné, aby ženy v této kultuře používaly tento druh jazyka. Ale když je slyším mluvit anglicky, všimla jsem si, že hovoří svobodně a bez výhrad.
Někdy, když se dívám na to, jak se romány posuzují, zjišťuji, že se nezřídka porovnávají s evropskou klasikou. Ale existují i jiné způsoby vyprávění příběhů, například z Číny a Středního východu. Nemáme univerzální návod, jak napsat román. Je to trochu jako s jídlem, existují různé kuchyně, tradice, ale jsou všechny svým způsobem stejně bohaté a originální.

Narodila jste se ve Štrasburku a svobodomyslně vás vychovávala matka – jak to na vás působilo?

Mělo to obrovský dopad. Otce jsem moc neviděla. Když jsem poznala své dva nevlastní bratry, musela jsem se vypořádat s faktem, že je pro ně velmi dobrým otcem, ale pro mě nikoli. Trvalo mi dlouho, než jsem přijala, že někdo může uspět v mnoha oblastech a selhat v jedné – v rodině. Když se moje matka vrátila na vysokou školu, vychovávala mě babička. Měla jsem ji za maminku a matku za starší sestru.

A z vaší matky se stala diplomatka ...

Bylo to neobvyklé, ale dosáhla toho tvrdým studiem, byla lingvistkou. Už se nikdy nevdala. Dětství a mládí jsem prožila v různých městech a zemích, včetně Španělska v Madridu. Nechyběl mezi nimi Ammán, Jordánsko a v Německu Kolín nad Rýnem. Ve třiceti letech jsem přišla do Spojených států, nejprve do Bostonu, pak do Michiganu a Arizony. Necítím se však jako imigrant. Spíš jsem takový dojíždějící nomád.

Kdy jste si uvědomila, že se před vámi otevírá dráha spisovatelky?

Začala jsem psát brzy, protože jsem byla osamělé dítě. Můj život byl nudný, svět, který jsem si ve své fantazii vytvořila, byl mnohem barevnější. Stefan Zweig se zmínil o nutkání ustoupit od psaní, když se svět zblázní. Chápu to, ale jsem přesvědčena, že povinností spisovatelů je zbavit se našich zámotků a promluvit.

Váš nový román 10 minut 38 vteřin nyní vychází i v češtině v nakladatelství Odeon. Ani on se nevyhnul kritice, prý jste do něho zahrnula pedofilní prvky. Ale dostal se i do užšího výběru jedné z nejuznávanějších literárních cen na světě, Booker Prize. Jak jste to přijala a jaké byly reakce čtenářů?

Je mi ctí, že jsem byla nominována na tak významné literární ocenění jako turecká spisovatelka. A když vidím, že moji čtenáři mě po vydání této knihy mají rádi, že můj příběh ovlivnil jejich srdce a mysl a oni to tak pociťují... To je pro mě vždy neocenitelné. Od vydání mého prvního románu uplynulo 25 let. Být nominována na Bookerovu cenu v 25. roce mé kariéry je fantastický dárek.

10 minut 38 vteřin je víceúrovňová kniha, jde o vyprávění „těch, kteří nikam nepatří“. Co vás přimělo věnovat se právě jim?

Myslím, že menšiny jsou podstatnou součástí mé literatury. A je jedno, jde-li o minority etnické, kulturní nebo sexuální. Po celou dobu mé literární tvorby mě zajímají příběhy odmítnutých a marginalizovaných lidí. V minulosti i dnes. Proto jsem poslouchala své srdce a raději jsem vyprávěla příběh jednotlivců vytažených z příkopů, než těch, jejichž cesta vede pohodlně středem. Můj život má na to primární vliv. Od dětství jsem se mnohokrát ocitla na okraji společnosti! Narodila jsem se v zahraničí. Do Ankary jsem přišla ze Štrasburku. Vychovávaly mě dvě ženy: matka a babička. Běžné rodinné prostředí mně bylo cizí. Otce a nevlastní bratry z jeho druhého manželství jsem poznala příliš pozdě. Bylo mi něco přes dvacet let. Vzdělání jsem získala v zahraničí, mezi studenty jsem byla jediná z Turecka. Cítila jsem se na okraji komunity. Vrátila jsem se, ale stále s pocitem izolovaného cizince. Proto dobře rozumím příběhům ostatních. 

Píšete o Istanbulu prostřednictvím jednoho z jeho zesnulých obyvatel. Jde o ženu, která byla zabita. Pracovala jako prostitutka a je mrtvá – ačkoli, jak dodáváte, ne tak docela. Jde o pouhou fikci?

Ne, to vůbec ne. Zajímají mě lékařské a vědecké studie, které dokazují, že po okamžiku smrti, poté, co srdce  přestane bít, může lidský mozek zůstat ještě několik minut aktivní. V některých případech to může trvat až 10 minut. Pro mě to bylo fascinující. Zajímalo mě, co se přesně děje v našich myslích během toho omezeného času.

Kniha se jmenuje 10 minut a 38 vteřin. Hlavní postava je Leila. Po vraždě jí přestalo bít srdce, ale po dobu 10 minut a 38 vteřin je její mysl bdělá a přemýšlí o svém životě…

Jak už jsem říkala, snažím se objevit příběhy, které byly vymazány, zapomenuty. Ale myslím, že v tomto románu je i osobnější prvek. Napsala jsem ho v době, kdy jsem nemohla cestovat do Istanbulu, a mně se stále vracela otázka, jak to, že stále nosím toto město s sebou, kamkoli jdu?

Proč jste nemohla odcestovat do Istanbulu?

Turecko se stalo velmi obtížným místem, zejména pro lidi, kteří se zabývají slovy, pro novináře, spisovatele, akademiky. Jak víte, země šla pozpátku, nejprve postupně, ale pak s ohromující rychlostí. Zaznamenali jsme tady nárůst populistického autoritářství. Je to tedy velmi obtížné prostředí i pro autory. Lidé chápou, že je těžké zpochybňovat politická tabu, ale možná si neuvědomují, že někdy je stejně náročné psát o sexualitě a zpochybňovat genderové násilí.

Což je něco, co v této knize hodně děláte. Začínáte se ženou, která si, zdá se, připravila špatný osud. A dozvíte se i o zvěrstvech, která se proti ní páchala po celý její život od okamžiku narození. Co se jí dělo?

Vyrůstala v patriarchální společnosti – ve velmi uzavřené konzervativní společnosti – v polygamní rodině se dvěma matkami, aniž by přesně věděla, kdo je její matka biologická. A mnoho vedlejších příběhů, o nichž se v této knize dočtete, bylo ve skutečnosti inspirováno skutečnými událostmi. Takže jsem viděla, znovu a znovu polygamní rodiny. Není to legální, ale stále k tomu dochází. 

Podle některých výkladů islámu je povoleno, aby si muž vzal více než jednu manželku…

To je pravda. A také tato vláda AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje, v jejímž čele stojí prezident Recep Tayyip Erdogan) nedávno přijala zákon, který dává místním imámům právo provádět svatební obřady. A organizace pro práva žen to odmítají, obávají se, že značně vzroste počet dětských nevěst a také se zvýší počet případů polygamie. To je trend, proti němuž je třeba v Turecku bojovat.

Ve vaší knize jde o mladou ženu, vlastně je to stále dívka. Sexuálně ji zneužívá její strýc a prvořadým zájmem její rodiny, včetně jejího, je zajistit strýcovu ochranu...

Ano. A také je pro ně důležitá jakási abstraktní představa o rodinné cti. A pro ni lze obětovat životy žen. Ale já nechci zůstat jen u takovýchto chmurných skutečností. Má kniha je zároveň povznášejícím příběhem o přátelstvích. Víte, pokud je naše pokrevní rodina – rodina, ve které vyrůstáme – láskyplná, laskavá a něžná, měli bychom to brát jako požehnání. To je úžasné. Ne každý však má takové štěstí. A zejména těm lidem kniha říká, přemýšlejte, jak budete dál žít, jak si uspořádáte rodinu. A v tomto ohledu si myslím, že zejména v zemích, kde dochází ke ztrátě demokracie a kde se veřejný prostor stal velmi netolerantním, je rodina důležitá. Solidarita mezi lidmi, kteří byli vytlačeni na okraj, je ještě důležitější.

Kdo jsou lidé, kteří se stali blízkými přáteli Leily?

Všichni jsou vyvrženci. Bez domova, i po smrti. V Istanbulu takové místo existuje; je to hřbitov, říká se mu Hřbitov bez společníků. Na rozdíl od jiných hřbitovů zde nenajdete žádná jména, neexistují ani náhrobky, na
hrobech nic osobního, jen čísla. Je to místo, kde se lidé mění v čísla. A nikdo tam nechodí. Je to úplně opomíjené místo. Velmi mě přitahovalo. Dělala jsem zde výzkum. Kdo jsou lidé, kteří jsou zde pohřbeni? A když to zjistíte, uvědomíte si, že je tam mnoho vyvrhelů, kterým se jejich rodiny vyhýbaly. Nechtěly jim ani uspořádat pořádný pohřeb. Leží tam také spousta prostitutek a jedinci, kteří zemřeli na AIDS, sebevrazi, uprchlíci. Je to velmi smutné a zvláštní místo. A chtěla jsem jako autorka alespoň vzít jedno z těch čísel, protože v knize je tam pohřben můj hlavní hrdina, a dát mu jméno, příběh, individualitu.

Myslíte si, že je Turecko vstřícné právě k těm druhům „vyvrhelů,“ které jste právě popsala?

Ráda bych vám řekla, že jsme udělali pokrok a stali jsme se mnohem demokratičtější zemí, ale obávám se, že je to právě naopak. V Turecku je stále obtížnější odlišit se. A proto si myslím, že na demokracii záleží. Nejde jen o volby, volební urny, parlament. Je to také veřejný prostor. Je to také o rozmanitosti, oceňování rozmanitosti a soužití. To jsou věci, které jsme v Turecku ztratili.

Už nějakou dobu žijete v Londýně. Zde je váš domov. Ale zároveň trvá vaše připoutanost k Turecku. Na které místo podle vás patříte?

Podle mě mohou lidé patřit na více než jedno místo. Vždy jsem měla námitky proti jediné identitě, zejména v politice, takže mi bylo vyčítáno, že jsem bez kořenů. Moje literatura má pevné spojení s Istanbulem. Literatura může být místní i univerzální. Tomuto principu absolutně věřím. K nacionalismu, tribalismu a kolektivní identitě přistupuji kriticky.
(Ze zahraničních pramenů)