Leila Slimaniová (* 1981) se narodila a vyrůstala v marockém Rabatu v zámožné rodině, otec pracoval jako bankéř a matka byla jednou z prvních lékařek v Maroku. Leila po maturitě na Francouzském lyceu v Rabatu odjela studovat do Francie. Vystudovala Institut politologických studií v Paříži, chvíli se pokoušela prosadit i jako herečka. Roku 2008 začala pracovat v redakci týdeníku Jeune Afrique, kde psala o oblasti severní Afriky. Od roku 2012 pokračuje v práci pro časopis jen externě, naplno se věnuje psaní. Její první román V lidožroutově zahradě (chystáme) vzbudil velkou odezvu u literárních kritiků, někteří o něm psali jako o „šokující verzi Paní Bovaryové naší doby“. Za svou druhou knihu Něžná píseň obdržela v roce 2016 Goncourtovu cenu za nejlepší román.

Vždy zůstat svobodná...

Jak jste se vyrovnávala s myšlenkou, že chůva, jíž byly svěřeny do péče děti, je schopna je zabít?

Velmi mě zasáhl článek z roku 2012, líčící případ z New Yorku, kde se několik let starala o děti chůva a měla takovou důvěru, že byla považována za člena rodiny. O to větší šok zažila matka, když našla své děti mrtvé a poznala, kdo je o život připravil. Při psaní se snažíme použít to, co jsme sami nějakým způsobem prožili a zároveň nechtat volný průchod představivosti a fantazii. Nemyslím si, že byste se při čtení románu, nebo sledování filmu museli cítit schizofrenně. Kouzlo beletrie, spočívá právě v tom, že nám umožňuje poznávat nové skutečnosti, které při troše vnímavosti působí jako sondy do naší duše.

Není nezodpovědné svěřit to, co je nejcennější, úplně cizímu člověku?

Spíše než nezodpovědné, řekla bych, jde o formu určitého šílenství. Existuje to již celá staletí, kdy movitější ženy svěřují své děti sociálně slabším ženám, aby se mohly věnovat něčemu jinému, než mateřství. Tak se může zdát šílené nechat své dítě s někým, o kterém ve skutečnosti nevíme vůbec nic. A to je to děs.

Jaký je váš názor na roli pracující matky v moderní společnosti?

Myslím, že společnost je stále velmi tvrdá a vůči práci žen netolerantní. Obdivuji ženy, které se dokáží prosadit. Vím, jak je to vyčerpávající!

Rodina, o jejímž tragickém osudu, jste se zmínila, žila v New Yorku na Upper West Side, chůva byla dominikánského původu, je tedy román také o třídní nesnášenlivosti?

Konflikty, vyplývající ze sociální různosti, se v knize objevují. Hrdinové se nevyhnou konfrontaci svých hodnot tolerance, otevřenosti s realitou. A to pak je zřejmě příčinou velkého pnutí.

Jak by se taková tragédie vnímala, pokud by k ní došlo v Maroku?

V Maroku je běžné, že „chůva“ žije společně s rodiči dětí, o něž se stará. Ale sociální a kulturní nerovnosti jsou zde ještě výraznější než v Paříži. Myslím, že podobné drama by probíhalo ještě brutálněji. Určitě by bylo zajímavé transponovat děj do marocké reality.

Chtěla byste se vrátit do Maroka a žít zde?

Bydlím v Paříži sedmnáct let. Je to místo, kde jsem založila rodinu, kde žijí moji přátelé a kde také pracuji. Nedovedu si představit, že bych toto město opustila. Ale uvědomuji si, že se nemá nikdy říkat nikdy!

Jaké poselství byste sdělila marockým čtenářům?

Jediná věc, kterou bych mohla říci, a to je moje mantra: vždy zůstat svobodná.

(Ze zahraničních pramenů)