Taddeo Lisa je známá spisovatelka a novinářka. Přispívá do časopisů New York, Esquire, Elle, Glamour i do dalších významných médií. Její nebeletristické práce byly zahrnuty do antologií Best American Sports Writing (Nejlepší americké sportovní texty) a Best American Political Writing (Nejlepší americké politické texty); její povídky získaly už dvakrát cenu Pushcart. S manželem a dcerou žije v Nové Anglii.

Naše obavy nejvíc promítáme do jiných lidí

Jak došlo k tomu, že jste svou spisovatelskou dráhu začala právě knihou Tři ženy?

V roce 2010 jsem v jednom newyorském časopise publikovala článek o ženách, které pracují jako velmi dobře placené společnice a servírky v nejexkluzivnějších amerických klubech. Reportáž vzbudila značnou pozornost mimo jiné i proto,  že jednou z aktérek byla Rachel Uchitel, která se nejprve se setkala s publicitou, když po útocích z 11. září zveřejnila v New York Post svou fotografii s podobiznou snoubence, který pracoval ve Světovém obchodním centru. Přetiskly ji významné světové deníky. V roce 2010 opět zaplnila přední stránky časopisů, tentokrát v roli jedné z údajných milenek golfistky Tigera Woodse. Krátce po zveřejnění článku mi zavolala redaktorka vydavatelství Simon & Schuster a zeptala se, zda bych nenapsala knihu literatury faktu, která s tématem nějak souvisí. Byla jsem vděčná za tu myšlenku, ale s navrženým žánrem jsem neměla žádnou zkušenost.  Pro povzbuzení mi redaktorka poslala pár titulů literatury faktu, mezi jinými i od průkopníka „nové žurnalistiky“ Gay Talese, který zveřejnil v knize Thy Neighbour's Wife výsledky průzkumu sexuální kultury.

Zdálo se mi, že jediný způsob, jak bych se mohla přiblížit jeho takzvanému mistrovskému dílu, by bylo, kdybych spala se ženatými muži. To jsem zavrhla. Nepodlehla jsem ani pokušení psát o pornoprůmyslu. Vydala jsem se do San Francisca, kde byl v bývalé zbrojnici zřízen jakýsi noční klub plný sexuchtivých žen. Ale psát o tom mi také nepřišlo zajímavé. Až v Kalifornii přišel ten správný nápad. V hotelu jsem měla něco jako zjevení, které mě nasměrovalo ke zkoumání ženské touhy po intimních zážitcích, nikoli sexu jako takového. Potíž byla v tom, že jsem potřebovala najít ženy, které by souhlasily s tím, že píšu o jejich touhách. Téma mě úplně pohltilo a bylo mi jasné, že knihu chci napsat.

A ty ženy jste skutečně našla…

Ale nebylo to vůbec jednoduché. Celou zemi jsem projela asi šestkrát, Vylepovala jsem plakáty na čerpacích stanicích, v kasinech a restauracích v naději, že najdu někoho, kdo se bude moci stát jednou z hrdinek mé zamýšlené knihy. Také jsem posílala e-maily svým známým, oznámení jsem vylepovala na nástěnky na univerzitách. Několik lidí mi e-mailem odpovědělo a já jim zavolala. S některými jsem zůstala v kontaktu, zdáli se mi zajímaví, ale potřebovala jsem blíže poznat jejich příběhy. První věc, kterou jsem udělala, bylo to, že jsem přestěhovala do Indiany. Jedním z důvodů byl Kinsey Institute, který zkoumá sexualitu a vůbec vztahy a pohodu. Vytvořila jsem si tu diskusní skupinu a v ní našla první ženu do knihy – Linu. Byla vdaná a několik let jsem ji sledovala, s kým se právě znovu spojila na Facebooku. 

Druhá žena, kterou jsem našla, byla Maggie. Zaujal mě článek v novinách o soudním řízení,  během kterého byl obviněný učitel zproštěn veškerých obvinění. V té době jsem zkoumala skupinu žen v kavárně v Severní Dakotě. V noci byly prostitutkami sloužících mužům pracujícím na místních ropných polích. 

Třetí ženu, Simone, jsem našla tím, že jsem se přestěhovala postupně do Los Angeles, Bostonu, Indiany. Upozornil mě na ni mimo jiných mladý homosexuální muž, který byl trenér s velmi zajímavým příběhem. Po Maggie a Lině jsem hledala někoho, kdo by byl v mírně pozitivní situaci, protože jejich příběhy byly hodně bolestivé. Sloana tuto podmínku splňovala. 

Zmínila jste se o Gay Taleseovi a jeho knize Thy Neighbour's Wife. Jakým způsobem jste se od ní chtěla odchýlit nebo případně na ni navázat?

Taleseovu knihu jsem četla několikrát. Po prvním přečtení jsem byla opravdu ohromena, a po druhém nebo třetím jsem si všimla, že mi v ní chybí více ženského hlasu. Přisuzuji to tomu, že tato kniha byla napsána v roce 1980, tedy v době, kdy jsme ještě nebyli tak ochotni naslouchat ženám. Obdivovala jsem pana Talese, do jaké hloubky v knize zašel. Chtěla jsem udělat něco podobného, vyprávět příběhy svých hrdinek, aniž bych se stala součástí jejich života.

Kontaktovala jste Gay Talese? 

Když jsem dostala smlouvu na knihu, poslala jsem mu láhev nějakého italského likéru s poznámkou, že bych se s ním ráda setkala.  Pozval mě k sobě domů, pili jsme čaj nebo kávu a rozhovor s ním byl velmi příjemný.  Byla jsem z něho nadšená, řekl mi něco, co nebudu prozrazovat, ale mě to nutilo přemýšlet o tom, co bych měla dělat. Nakonec hlavní věc, kterou jsem si od něj vzala, bylo to, že jen tvrdá práce, vytrvalost a ponoření do jiného světa vedou k úspěchu.

Jak se vám podařilo nenechat se ovlivnit životy svých hrdinek, bylo podmínkou nenavázat s nimi přátelský vztah?

Neřekla bych, že jsme se nestaly přítelkyněmi. Stále jsem se všemi třemi v kontaktu a celkem pravidelně spolu hovoříme. Hlavní věc, o kterou mi šlo, bylo nezobecňovat jejich rozhodování. Myslím, že to nejtěžší bylo v případě Liny, protože byla ke mně velmi otevřená a neměla mnoho dalších lidí, s nimiž by mohla takto mluvit. Dá se říci, že jsem byla její největší důvěrnicí. Vyprávěla mi o všech skutečnostech, které se jí děly, velice věrně a detailně, a často mě žádala o radu. Ale byla jsem velmi opatrná jí cokoli poradit. Často jsem ji jen poslouchala a mluvily jsme i o mých zkušenostech. Nebyl v tom z mé strany nějaký strategický záměr, ale šlo o přirozený vývoj vztahu s blízkým člověkem. Je to zajímavé, protože bych řekla, že při pohledu zpět si všechny mé hrdinky byly vědomé, že jejich příběhy v nějaké formě použiji v knize. Ne všechno, co jsem se dověděla, jsem mohla využít, ale přála bych si, abych o nich mohla dále psát, nebo alespoň o nich navždy vědět, což doufám, že tak bude.

Jak vás ovlivnily roky kočování a hledání? Jak se změnil váš život v důsledku toho, že jste věnovala většinu svého času jiným lidem?

Bylo to opravdu těžké. Vdala jsem se a v podstatě v polovině mých výzkumů se mi narodilo dítě. Od té doby mě s manželem doprovázelo na všech cestách. Stalo se, že jsem musela svou rodinu trochu zanedbávat, když jsem trávila mnoho, mnoho hodin psaním.  Ale každý den a každou noc jsem chtěla být se svou dcerou. Vzpomínám si na noci, kdy jsem ji ošetřovala a kojila a přitom si vyměňovala SMS zprávy s Maggie.  

Co motivovalo vaše hrdinky k tomu, aby se s vámi podělily o své zážitky?

Lina se se mnou o knize nechtěla bavit. Potřebovala mluvit, protože nebyl nikdo, kdo by ji naslouchal. Já byla pro ni vhodný objekt. Nesoudila jsem ji, a ve chvíli, kdy jsme se poznaly, jsem nebyla její přítelkyní nebo člen rodiny. Byla jsem terapeut, kterého nemusíte platit. 

Maggie chtěla vyprávět svůj příběh.  Nikoli příběh učitele, protože ten byl znám z tisku, ale o ní a jejich pohnutkách nikdo nic nevěděl. 

Pokud jde o Sloane, byla to ona, kdo se mi nechtěl otevřít. Ale já si byla  jistá, že její příběh je tak zajímavý a životně důležitý, že ho musím poznat. Nakonec bylo pro Sloane docela příjemné se mi svěřit, ale pro mě bylo dost složité ji pochopit.  

Jak jste získala důvěru těchto žen?

Myslím, že jsem docela přímý člověk a nemám ráda působit na někoho jiného příliš emocionálně nebo fyzicky invazivně. Nicméně jsem stále myslela na to, že musím zůstat v pozadí. Nakonec asi rozhodla upřímnost. Řekla jsem jim: „Podívej, píšu tuto knihu o touze. Nevím, jak bude vypadat. Nevím, kolik lidí oslovím. Nevím, jestli vám věnuji jednu kapitolu nebo sto stránek. Nemám ponětí. Vím jen to, že chci být s vámi tak, jak mi to dovolíte, a budu vás průběžně informovat o tom, co dělám. Pokud v kterémkoli bodě budete chtít od mého záměru odstoupit, můžete.“ Oslovila jsem takto asi dvacet lidí. Se sedmi z nich jsem strávila nejméně šest měsíců, kvůli některým jsem se i přestěhovala. Bylo to však pro mě devastující, když jsem nakonec musela jejich příběhy vypustit a brát je jen jako odpad.  

Jak jste se dovídala o zážitcích svých hrdinek, z vyprávění nebo jste je mohla i sledovat v běžném životě?

Obojím způsobem. Nejlepším příkladem je Lina, každý den s ní byl jiný.  Někdy jsme spolu pracovaly; jindy jsme spolu šly nakupovat. Mnohokrát jsme zašly k řece, kde se nejčastěji setkala s Aidanem. V automobilu se převlékla do několika sad oblečení a já se dívala na řeku. Když jsem pak viděla selfies, jen jsem řekla: „Ach, to je dobrý.“ Ráda jsem s ní chodila do restaurací a barů, sledovala, jak komunikuje s barmanem a dalšími lidmi. Jednou jsem ji následovala, když šla na setkání s Aidanem. Nešmírovala jsem, ale chtěla jsem být přítomna, a co nejblíže. Šla jsem s ní snad všude, kam se vydala, i do domu, kde bydlela.

S Maggie jsem si užila všechny její feministické řeči. Doprovázela jsem ji na místa, kam údajně chodila s učitelem.

Se Sloane to většinou byly kavárny a projížděly jsme celým městem, kam jsem se přestěhovala. Chtěla jsem o něm psát, mluvila jsem asi s deseti lidmi, ale nevěděla jsem, jak to zakomponovat do knihy.  Byla jsem zmatena, a snažila se na to přijít. 

Jak velkou odpovědnost cítíte za ochranu osobních dat svých hrdinek?

Moc velkou. Bojím se, jak lidé reagují na jejich příběhy, zvlášť citlivé je to u Maggie, protože ta vystupuje pod svým pravým jménem. Nechci, aby byly odhaleny další dvě ženy. Udělala jsem hodně, aby se to nestalo, ale to neznamená, že k tomu nemůže dojít. Myslím na to každý den. Stále o tom přemýšlím. 

Na rozdíl od Sloane a Liny nezakrýváte Maggie identitu – Maggie Wilken je její skutečné jméno. Proč jste tak učinila?

Byla to volba, o které jsme všichni v nakladatelství Simon & Schuster hodně mluvili. Pro mě byl hlavní důvod, proč jsem jí zachovala její jméno, bylo to, že jsem nechtěla popřít její pravdu. Další dvě ženy se nestaly předmětem veřejného zájmu. Maggie ale byla součástí procesu s učitelem veřejné školy Aaronem Knodelem za sex s nezletilou studentkou (osvobozen a vrátil se ke svému povolání učitele angličtiny). Mým prostřednictvím potřebovala dostat hlas, který si podle mě tak zoufale zasloužila.

Když jste pracovala na své knize, překvapilo vás něco? 

Nevím, že by mě něco překvapilo. Kromě některých detailů.   Knihu jsem napsala proto, že mi vadilo, jak společenské konvence brutálně zakazují ženám dávat najevo své touhy. Třeba o Sloane, první „fáma“, která mě šokovala, byla, že její manžel s ní chtěl mít sex každý den, a nejenže to dovolila, ale chtěla to také. Způsob, jakým mi to prozradilo více lidí, byl v jejich myslích negativní. Svědčilo to o tom, že nerespektují - ženy i muži - touhy ženy a zpochybňují i její místo ve společnosti.

Připomíná to okamžik v knize, když Linu téměř potrestají za její touhy a za schopnost je jasně vyjádřit. Lidé kolem ní říkají věci v tom smyslu: „Má manžela, dům, dítě. Jak se opovažuje chtít víc? “ 

Ano, je to ohromující a myslím, že se to děje pořád. Jako dítě jsem si velmi dobře uvědomovala touhu svého otce po matce, která byla velmi laskavá, a bylo mi potěšením, že se moji rodiče tímto způsobem milovali. Zdálo se však, že se tím naplňuje touha mého otce, a touha mé matky byla pro mě trochu neznámá. Skoro jsem si myslela, že ji ani nemá. To mi připomíná ženu, o které píšu v epilogu, říkám ji Mallory. Byla to krásná žena z Dominikánské republiky a vyrostla v tradičním prostředí, které ji poznamenalo ve všech směrech. Velmi se obávala toho, že její okolí o ní ví vše z minulosti i ze současnosti.  Cítila se rozpolcena. Skutečnost, že nemohla mluvit ani o své touze, ani o tom,  proč byla její touha potlačena, protože jí hrozilo zesměšnění, byla pro mě  zajímavá.

Do jaké míry jste čerpala ze svých zkušeností?

Samozřejmě byly pro mě také důležité. Vzpomínám si třeba, jak jsem jako jedenáctiletá byla s rodiči v Portoriku.  Byli až přehnaní ve strachu o mě. Váhali, když jsem se chtěla jít sama projít po pláži. Nakonec svolili. Vzala jsem si lahvičku dětského oleje a tím jsem se namazala. Na pláži jsem si lehla v černých bikinách a usnula. Staly se dvě věci. Probudila jsem se se strašným úpalem a popáleninami druhého stupně. A druhá věc byla, že mě vzbudil starší muž, který mi lízal rameno. Nahoru a dolů.  Bylo to šokující a pro mě velmi nepříjemné. Rodičům jsem o tom nic neřekla a měla jsem pro to dva důvody. Za prvé jsem věděla, že by mě už nikdy nespustili z očí. A za druhé jsem měla strach, že by si o mně mysleli, že jsem děvka. Nikdy se mi nic podobného už nestalo, ale ve mně ten nepříjemný zážitek zůstal. A každý člověk, s nímž jsem důvěrněji hovořila, si také něco obdobného prožil. Muži i ženy.

Vaše kniha poskytuje spoustu podrobností nejen o prostředí, v němž ženy žijí, ale i o jejich vnitřním životě. Vypadá to jako fikce, která je okouzlující, ale zároveň je odzbrojující, když víte, že všechno je fakt. Jak jste kultivovala ten pocit intimity a zranitelnosti?

Stejnou otázku jsem položila několikrát. Například způsob, jakým  Maggie údajně posílala SMS, mi připomněl, že mě to zajímá nejvíce v okamžiku, kdy se vztah rodí. Nebo, pokud mluvíte o nevěře, o bodě, kdy je někdo nevěrný někomu jinému. Kdy je to skutečný výchozí bod? Je to polibek? Pro některé lidi je nevěra první polibek. Pro jiné to tak není, dokud nemají sex s někým jiným. A pro některé lidi, pokud někomu pošlete divný e-mail,  je to začátek. Co když je to jen touha ve vašem mozku, a v jakém okamžiku to začíná? 

Jednou z pozoruhodných věcí na knize je, o jak laskavou jde prózu. Do jaké míry jste stylizovala perspektivu každé ženy nebo se snažila vytvořit zřetelný narativní hlas?

Snažila jsem se do značné míry, ale svým způsobem to přišlo přirozeně. I když jsem to psala a byla jakýmsi dirigentem, chtěla jsem, aby to byly hlasy jich samotných. Hodně jsem o tom přemýšlela a Maggieho příběh vyprávím mladistvějším způsobem, který by odpovídal tónu, kterým mluvila. Lina je sexuálně nejjednodušší ze skupiny, protože si myslím, že se v choulostivých chvílích ocitla častěji, kterákoli z ostatních žen. Sloane je velmi půvabná a její způsob vyjadřování je elegantní, a to ji charakterizuje.  

Jak tato kniha změnila vás?

Pracovala jsem na ni deset let, takže jsem zjevně o tolik roků starší. Narodila se mi dcera. Několikrát jsem se přestěhovala.  Udělala jsem spoustu věcí, ale v těch osmi až deseti letech nebyl ani jeden den, kdy bych na knize nepracovala. Změnila jsem se jako člověk, takže je těžké říci, jaký vliv na to má kniha. Ale rozhovory s tolika lidmi mi mnoho daly a hodně jsem se naučila. Hlavně to, že naše obavy nejvíce promítáme do jiných lidí a to pak vyvolává bolest.

(Volně podle zahraničních pramenů)