Ilaria Tuti žije v Gemona del Friuli v provincii Udine. Vystudovala ekonomii, vždy měla vášeň pro malování. Jako ilustrátorka pracuje pro malé nezávislé nakladatelství. V roce 2014 získala literární cenu Gran Giallo Città di Cattolica za povídku „Pohanské dítě“. Román Květy nad peklem je jejím debutem.  

Dočkáme se románu o zločinu na kosmické stanici?

Květy nad peklem je váš debut. Proto vás čeští čtenáři ještě neznají. Mohla byste se jim představit?

Narodila jsem se v roce 1974 a celou dobu žiji v Gemoně. Píši od roku 2011, ale začínala jsem drobnými příběhy a účastnila jsem se několika online soutěží, některé jsem vyhrála. Také jsem napsala povídky pro Mondadori Gialle, které se setkaly s příznivým přijetím. V jistém okamžiku jsem však cítila potřebu změnit rozměr a pokusit se o román.

Studovala jste ekonomiku, jako dítě jste chtěla být fotografkou nebo ilustrátorkou. Co vás nakonec přivedlo ke psaní?

Už v mateřské škole jsem ráda malovala a dlouho jsem si myslela, že má budoucnost bude nějak spojena s tímto uměním. Ve skutečnosti je malba také způsobem, i když složitější a pomalejší, jak vyprávět příběhy. V určitém okamžiku jsem si však uvědomila, že je pro mě přirozenější psát. 

A vy jste okamžitě zakotvila v thrilleru…

No, určitý vývoj to mělo. Začala jsem psát nějaké černé příběhy, scifi také strašidelný venkovský příběh z Tarvisia, s níž jsem vyhrála nějakou soutěž. Jsem fanoušek románů Stephena Kinga a Donata Carrisiho, které mě opravdu inspirovaly.

Řekněte nám něco o vaší knize Květy nad peklem. Jak se narodila postava Teresy Battagliové?

Přemýšlela jsem o příběhu, který bych napsala, a v myšlenkách rozvíjela vizi ženy, která už není příliš mladá, s oslabenou fyzickou kondicí, ale velkým zájmem o staré dokumenty. Chtěla jsem policejního komisaře, beze zbraně, protože střílení je pro něho nepřijatelné. Jeho síla měla spočívat spíše ve schopnosti psychologické analýzy. A tak se mi jako nejvhodnější jevila žena, která používá rozum jako hlavní zbraň, ale současně je i její největší nepřítel. Aniž bych prozradila příliš mnoho, mohu říci, že v konečném důsledku jsem chtěla nějakým způsobem vyjádřit sympatie těm, kteří trpí jako Teresa, obávají se krize, osamělosti a dát jim šanci najít své místo v životě.

Některé detaily popsané v románu jsou velmi přesné a jdou do hloubky. Jak jste to dokázala?

Jsem vášnivá kriminalistka a ve večerních hodinách jsem přečetla mnoho policejních a soudních protokolů. Získala jsem tak určitý nadhled nad zločinem a mohla tak obdarovat Terese věrohodným soucitem s lidmi se zlomenou minulostí. Nejvíce mě zasáhla studie, v níž se psalo, že schopnost empatie se vytváří ve velmi omezeném časovém horizontu, který je od narození do sedmi let. To je doba, ve které dítě rozvíjí své emoce a empatii vůči ostatním. Pokud během této doby dojde k traumatu, zneužívání nebo emoční nedostatečnosti zanechá to na jedinci trvalé následky.

Jak jste se dostala ke studiím doktora Spitze? Jaký vliv měly na váš román?

Zajímala jsem se o Fridricha II. Štaufského a hlavně o jeho pokusy na lidech. Kronikář Salimbene z Parmy mu přičítal i drastické izolované vychování dětí, které zamkl ve věži a na něž nesmělo být promluveno. Fridrich chtěl tímto způsobem údajně odhalit nejstarší a přirozený jazyk lidstva, jímž mluvil Adam. Děti však nezačaly mluvit žádným jazykem a záhy zemřely. Při studiu dalších dokumentů jsem zjistila, že doktor Spitz analyzoval poměry v některých amerických sirotčincích ve čtyřicátých letech a došel k zajímavým závěrům, které mi pomohly při koncipování románu.

Jakou roli hraje v románu Massimo Marini? 

Knihy s jedním hrdinou bývají často nudné. V životě se všichni snažíme o vytváření více či méně hlubokých vazeb. Teresa, i když sama není matka, má silně vyvinutý mateřský instinkt a Massimo je přítel / nepřítel, do něhož ho může projektovat. A pak silná postava vždy potřebuje někoho, s kým má pevný vztah a s nímž může také žertovat.

Děj románu nás přivádí zpět k hranici mezi Friuli a Rakouskem, od částí Tarvisio ...

To jsou místa mého dětství, kde jsem strávila spoustu času a kam se ráda vracím. Představovala jsem si vesnici nedaleko města, izolovanou a někde vysoko v horách. Záhadné a fascinující místo…

Před pár lety jste se svěřila, že je vaší touhou napsat o zločinu, který se odehraje na kosmické stanici, v nějakém uzavřeném prostoru. Blíží se tento váš záměr naplnění?

Prozatím je to daleko, protože si to vyžaduje prostudovat spoustu materiálu, abych se vyhnula chybám. Ale je to velmi fascinující. Nešlo by o sci-fi příběh. Ale prostředí vesmírné stanice by bylo opravdu extrémní a podmínky pro příběh fascinující. 

Kdo je kromě Stephena Kinga a Donata Carrisiho ještě součástí vašeho literárního kosmu?

Čtu všechno, co se mi dostane do ruky, a opravdu se mi líbí básně Aldy Meriniové. Podle mého názoru je to
žena, která vás opravdu učí, jak vložit své srdce do toho, co píšete. Donato Carrisi dokáže svým postavám dát
vášeň. Myslím, že by se od něho mnozí autoři mohli naučit, jak okořenit své příběhy napětím.
Domníváte se, že život v malém městě, jako je Gemona, které je relativně vzdálené od velkých událostí, znamená pro spisovatele spíše limity, nebo se to dá považovat za jakousi přidanou hodnotu? Jako mladá dívka máte pocit, že musíte ono provinční místo opustit a žít v rušnějším prostředí, získávat různé zkušenosti, objevovat nové. V dospělosti zatoužíte zakotvit na jednom místě. Cítíte pravou lásku k rodišti a to vám pomůže vytvořit jedinečnou atmosféru. V této knize jsem chtěla doložit i svou náklonnost k naší zemi a z reakcí,
které dostávám, myslím, že se mi to podařilo.
(Ze zahraničních pramenů)