Spisovatelka historických románů, novinářka, překladatelka a redaktorka Ludmila Vaňková, věnovala se divadlu a divadelní kritice. Její literární dílo zahrnuje nyní již 31 románů, které stále znovu a znovu vycházejí. Stěžejní část tvoří královské románové ságy Přemyslovců a Lucemburků, ve kterých ožilo slavné údobí českých dějin 13.-14. století, kdy se království v srdci Evropy stalo jednou z nejvýznamnějších velmocí středověku. Románová šíře, bohatství historie a dějů, vytvořených autorčinou fantazií i z nepatrných zmínek středověkých kronik, stovky postav s romanticky vzrušujícími příběhy i porozumění dávným lidským osudům, to vše nadchlo milovníky románové četby a její knihy se staly nejčtenější současnou českou historickou beletrií. Smysl pro odhalování tajemství a hledání neznámých světů inspirovaly Ludmilu Vaňkovou k napsání sci-fi románů s utopicko-fantastickými prvky, v nichž se výjimečně nedívá jen do minulosti, ale hlavně do budoucnosti. Napsala román ze současnosti Domeček na Vesuvu, inspirovaný zkušenostmi, které nasbírala na dráze, když v době normalizace pracovala jako výhybkářka ve stanici Karlštejn. Přeložila autobiografický román Tajný život Salvadora Dalího

Můj životopis je také historický příběh

Ludmila Vaňková se narodila 9. 5. 1927, a proto se její vlastní životopis Život na rozhraní věků odehrává především ve 20. století. Je autorkou třiceti pěti historických románů a většina z nich zachycuje nejslavnější období českých dějin za přemyslovských a lucemburských králů. Čtenářům se nyní dostává do rukou kniha, o kterou Ludmilu Vaňkovou čtenáři dlouho žádali. A nezklame je jak bohatým obsahem, tak vypravěčskou upřímností a poutavostí. Na některé podrobnosti a zajímavosti o nové knize jsme se Ludmily Vaňkové
zeptali.

Jak vnímáte mezi svými historickými romány vaši novou knihu Život na rozhraní věků, ve které jste vy sama hlavní postavou?

Vnímám ji úplně normálně. Vždyť je to ve skutečnosti taky historický příběh, který se odehrává v minulosti, byť i nedávné. Přístup byl ovšem jiný a pro mě překvapující. Předem jsem odhadla práci na půl roku. Obvykle mi každá kniha zabere nejmíň rok, ale vždyť přece svoje vzpomínky mám dávno zažité a studovat kvůli nim nemusím nic. První omyl. Když podávám svědectví o svém životě, nemůžu pomíjet události, které se hnaly kolem. A občas jsem taky zaváhala, jestli si všechno pamatuju správně. Samozřejmě že jsem si ověřovala kdeco. Také celá řada osob, které jsem znávala, má svou stránku na internetu. A občas jsem se dokonce nejen o nich dovídala i překvapující věci, které mi v průběhu života unikly.

Předem mě taky znepokojovala úvaha, jestli dokážu zaplnit patřičný počet stránek, aby z toho vyšla celá kniha jakžtakž. Rozsah svých vzpomínek jsem víc než na sto necenila. To byl druhý a zásadní omyl. Když se člověk začne probírat svou minulostí, vybavují se mu věci, na které si celý dlouhý život nevzpomněl. Výsledek jsou čtyři stovky velkého formátu. Panebože! A to jsem vždycky měla pocit, že jsem toho zažila tak málo, že to možná ani nestojí za zaznamenání. A třeba to není ani tak pestrostí příběhů jako tím, že já prostě neumím napsat útlou knížku. Snad je to tím, že sama jako čtenář jsem vždycky sáhla po nějaké tlusté bichli, aby mi požitek ze čtení chvíli vydržel.

Objevila jste při psaní Života na rozhraní věků něco i pro vás pozoruhodného, například v archivu České národní banky nebo mezi domácími memorabiliemi?

To velmi často, i když na druhé straně člověk poměrně zřídka najde právě to, co potřebuje. Ale jsou vedlejší produkty bádání. Já jsem například po celý život žila v představě, že před druhou válkou se nesměly vdávat učitelky, pokud chtěly zůstat ve škole. Obecně se to přičítalo tomu, že vlastní děti mohly ohrozit jejich vztah k žákům, dětem cizích rodičů. Velmi mě překvapilo, když jsem objevila, že se to omezení vztahovalo nejen na učitelky, ale nejspíš na ženy ve státní službě vůbec. Či aspoň (prokazatelně) na zaměstnankyně Národní banky. Pokud šlo o zaměstnance muže, rozdíl mezi ženatým a svobodným byl nepatrný. Ale ženám bylo tvrdě řečeno, že jejich pracovní poměr končí dnem jejich sňatku. Stručně a jasně. Až mě zarazila ta přímočarost, jako by to bylo něco samozřejmého.

Ve svém vlastním životopise jste se zmínila, že 20. století bylo vaše století. Jaké skutečně bylo očima autorky historických románů? A jaké asi může být 21. století očima autorky Mostů přes propast času?

20. století bylo převratné. Od základů zahýbalo podstatou lidstva. Ale sotva doznělo. Jestli s vývojem člověka jako druhu nějak souvisí, to teprve ukáže čas. A výhled do budoucna? Netuším ani, jestli 21. století má vůbec naději dospět až do konce.

Ani nechci domýšlet, co všechno způsobilo, že jste až ve zralém věku zjistila, že máte boty z toulavého telete a že se z vás stala světoběžnice. Co vás na cestování, o kterém ve své knize tak poutavě vyprávíte, nejvíce baví a přitahuje?

Vlastně ani nevím. Je to jakási vžitá lidská zvědavost, touha po neznámém, které je snad lepší a zajímavější než to známé, prostá touha poznávat, ať už cokoli. Tu se mnou sdílí spousta lidí. František Kožík to v jedné své knize vystihl portugalským slovem: Saudade. Prý ho do češtiny nelze přeložit. Tomu věřím.