PSANÍ JE POUSTEVNIČINA

Spisovatelka Magda Váňová píše zajímavé a originální romány. Odehrávají se v současnosti, v reálném světě, ale přesto se zdají být výjimečné tím, kam příběhy směřují a jaký dávají smysl. Její nezaměnitelný romanopisecký styl je už dnes  čtenářům důvěrně známý, ale třeba ji někdo teprve objeví v její nejnovější knize JÁ HLUPÁK.

Váš šestnáctý román má hodně neobvyklý název. Jak se přihodilo, že románová postava místo „já hrdina“ zvolá „já hlupák“?

Původně měl zvolat „Já vůl,“ ale po zvážení jsem ubrala plyn, i když jeden špatný krok hlavního hrdiny spustí takovou
lavinu katastrof, že by nebylo od věci použít tvrdších slov. 

Motto vašeho románu zní: Osud dá zhloupnout tomu, koho chce zničit. Co je podle vás osud? Z čeho se formuje, než se naplno projeví v životě člověka, nebo všechno záleží na náhodě?

Za slůvko osud se dá skrýt ledacos. Smůla, náhoda, štěstí, neschopnost, lenost a co já vím co ještě. Ale má to i svůj smysl.
Řeknu-li si při neúspěchu či tragédii, že to byl osud, snadněji se s takovou situací vyrovnám. Většinou ale na osud nesvádíme nic, co se nám podaří. V čemkoli uspějeme, je naše zásluha, jen prohry jsou dílem osudu. Nejsem fatalista, podle mě život hodně ovlivňují náhody, záleží na tom, zda je promarníme nebo využijeme.

Píšete často o partnerských a rodinných vztazích. Co je na nich v moderním světě moderní?

Nevím. Mně připadají vztahy mezi lidmi pořád stejné. Stále je tu láska a nenávist, žárlivost a věrnost, ctnost i neřest, pořád
nevymřela naděje a touha, odvaha ani zbabělost. Témat je přehršel.

Říká se, že spisovatel, když píše, je osamělý člověk. Máte takové pocity, a co vás při psaní nejvíc svazuje?

Nejhorší je začátek. Když postavy začnou ožívat, rázem je nás doma víc a hned je veseleji. Ale vážně. Psaní je poustevničina.
Člověk musí být sám, aby se mohl dokonale zkoncentrovat. A přitom mi za krkem neustále sedí obava, že nevyjádřím a nezachytím to, co chci, bojím se, že na konci nesvážu všechny nitky a nepodařeným závěrem zničím veškerou dosavadní práci.

Máte čas na odpočinek? Cestujete? Přemýšlíte někdy o tom, čím byste chtěla být, kdybyste nebyla spisovatelka?

Nejradši odpočívám v posteli s dobrou knížkou. Chvilky po obědě a před spaním si žárlivě střežím. A každý víkend jezdím na chalupu na Sázavu, kde sice taky píšu, ale zároveň se starám o dům a zahradu a při fyzické práci si čistím hlavu. V září vyrážím do Řecka a tam nedělám vůbec nic. Jen plavu v moři a jsem v ráji. Nic nedělat a jen cestovat, to by bylo něco. Žádné psaní, žádné termíny, jen nové zážitky. Ze všeho nejvíc mě mrzí, že moje generace neměla šanci studovat v zahraničí. Kudy by se asi ubíral můj život, kdybych takovou možnost měla?

Sochař Vincent ve vašem novém románu se proklíná za svou lehkovážnost a pošetilost, které ho srazily až na dno. Litujete také vy ve svém životě něčeho?

Někdy si říkám, kam se poděla ta dřívější potřeštěná holka, která šla do všeho po hlavě. Lituju té ztráty, nebo ne?
Sama nevím. 

Od prvního románu si vás čtenáři oblíbili a s každým dalším jich přibývalo. Spoléhala jste se na mediální podporu?

Nejenže jsem na mediální podporu nespoléhala, já se jí záměrně vyhýbala a s malými ústupky to dělám dodnes. Co chci sdělit, činím prostřednictvím svých knih. Čím víc budu o své práci mluvit, tím míň budu psát. A k tomu, abych se vyjadřovala k ožehavým společenským tématům, se necítím ani povolaná, ani dostatečně erudovaná.

Už velký úspěch vašeho prvního románu Tereza, po kterém přišly ještě úspěšnější, vás musel postavit před otázku, kdo vás víc čte. Muži nebo ženy?

Nemám ráda dělení na ženské a mužské romány. Podle mě je literatura primárně buď dobrá, nebo špatná. Teprve sekundárně si můžeme říct, co se líbí ženám, čemu dávají přednost a proč se jim to zamlouvá. Není to takto: tady je literatura a tady je ženská literatura. Myslím, že podobné škatulkování škodí jak literatuře, tak ženám. I muži si chodí na autogramiádách pro podpis. Ale většinou je to tak, že si knihu koupí žena a muž si ji přečte. Je zvědavý, protože mu manželka doma tři dny nevaří a on chce zjistit, z jakého důvodu musel jíst jen suchý chleba.

V knihovnách jsou vaše knihy věčně vypůjčené a časem se vracejí už jen v salátovém stavu. Jak se k vám dostávají ohlasy čtenářů?

Nejradši jsem, když mi napíší. A nemají to jednoduché. Musí si ke mně složitě vyšlapat cestičku, sehnat adresu, napsat dopis, koupit známku. Vážím si toho a moc mě to těší.
Rozhovor připravil Jiří Korejčík