Delphine de Vigan (1966) pracovala dvacet let jako ředitelka výzkumu v jedné francouzské společnosti, nyní se věnuje pouze literatuře. Svůj první román Dny bez hladu vydala roku 2001 pod pseudonymem; dílo s autobiografickými prvky pojednává o devatenáctileté dívce, kterou v boji s anorexií zachrání jen nezdolná touha žít. O čtyři roky později publikovala pod svým skutečným jménem knihu Pěkní chlapci, roku 2006 prózu s názvem Jednoho prosincového večera, jež jí vynesla první literární ocenění. Světového úspěchu dosáhla s prózami Ani později, ani jinde a No a já (č. 2011). Za dílo Noc nic nezadrží (č. 2012), kterého se ve Francii prodalo půl milionu výtisků, získala čtyři literární ceny. Roku 2015 získala cenu Renaudot za román Podle skutečného příběhu (č. 2016); podle knihy byl natočen film v režii Romana Polanského.

Nechtěla jsem zůstat u vlastní zkušenosti

V knize Ani později, ani jinde vyprávíte o dvou osamělých a relativně neperspektivních životech. Jak pro vás bylo těžké vžít se do pracovního prostředí obou protagonistů románu a odtud se podívat do jejich nitra?

Nejdřív jsem nechtěla popisovat určité pracovní prostředí. Chtěla jsem se soustředit jen na problém osamělosti lidí v obrovském městě. Šlo mi o to, věrohodně popsat život dvou postav ve všední každodennosti. Což není příliš romantické.

Jak se „narodily” dvě hlavní postavy Mathilde a Thibault?

Chtěla jsem vyjádřit brutalitu města. Ale postava Mathilde na to sama nestačila. Neumí si představit, čím prochází. Zamkne se do nehybnosti. Proto jsem potřebovala ještě někoho, kdo bude schopen řešit kritické situace. Vymyslela jsem Thibaulta, lékaře, který cestuje do Paříže... Kromě toho vytváří romantické napětí s možným spojením těchto dvou postav. Jako autorka jsem si nedokázala představit jiný možný konec než ten, který jsem si vybrala do knihy. Ale jako čtenářka bych možná byla ráda, kdyby závěr byl jiný. Ale to by odporovalo mému záměru ukázat město, v němž se odehrávají promarněné dny. Tak jsem odolala pokušení na šťastný konec. 

Co jste potřebovala k přesvědčivému vylíčení problému morálního obtěžování?

Původně jsem se inspirovala vlastním prožitkem bolestivé konfliktní situace (říkám, že to nebylo obtěžování). Nechtěla jsem však zůstat u vlastní zkušenosti, ale dobrat se určitého zobecnění. Setkala jsem se s lidmi, kteří takovou situaci zažili, a s psychiatrem, který se specializuje na psychosociální konflikty. Také jsem využila všechno, co jsem si mohla na toto téma přečíst nebo poslechnout. Z tohoto všeho vznikal příběh jako nějaké znovuobjevení reality v její dramatické podobě, tiché a zákeřné. Mnozí čtenáři mi říkají, že jsem si to nemohla vymyslet, že jsem to musela prožít. Ale mýlí se.

Cítíte také předpojatost k výrazu morální obtěžování?

Ano, je to výrazem lhostejnosti kolem nás. Bojíme se ten termín používat, abychom ho nezhmotnili, a tím se jakoby problému vyhneme. Ale tím nemůžeme se zlem bojovat. Mathilde právě proto tak dlouho trvá, než je schopna pochopit, co se s ní stalo...

Jste spokojena s přijetím knihy?

Ano. Do rukopisu jsem se snažila vložit i rytmus a zvuk. Přeji si, aby to čtenář byl schopen identifikovat a nechal se unést hudbou knihy. Tón mého románu je velmi tmavý, až pochmurný. Potřebovala jsem se vyhnout patosu a nechtěla být ani lyrická. Vždy hledám střízlivost a správný výraz. Ale to trvá nějaký čas! Není pochyb o tom, že kniha je určitým echem na téma utrpení v práci. Z ohlasů od čtenářů vím, že román chápou jako obraz existenciální samoty, které všichni čelíme. 

Stala jste se spisovatelkou na plný úvazek. Chybí vám někdy podnikatelský svět?

Ne, vůbec ne! Mám za sebou jedenáct let odborné praxe v jedné společnosti. Tato forma socializace mě zachránila, ale mohla také zničit. Nyní mám štěstí, že se mohu věnovat psaní i dalším projektům, jako je například psaní scénářů.
Zdroj: Rozhovor s Gaëlle Picut pro Maviepro v lednu 2010. (upraveno KNIHY)