Tara Westoverová (1986) je americká spisovatelka, esejistka a historička. Narodila se v Idahu do přísně náboženské rodiny survivalistů, která odmítala státní instituce včetně škol. Přesto se Tara vlastním úsilím připravila na přijímací zkoušky na vysokou školu a své vzdělání po deseti letech završila doktorátem z historie na univerzitě v Cambridgi. V současnosti pracuje jako vědecká pracovnice v Harvard Kennedy School Shorenstein Center a věnuje se projektům týkajícím se médií a politické polarizace společnosti. Když nakladatelství Penguin Random House v roce 2018 vydalo její autobiografii Vzdělaná, kniha se okamžitě stala bestsellerem, získala uznání kritiky i čtenářů, vyhrála řadu cen a v současnosti jsou práva prodaná do téměř 30 jazyků. The New York Times označily Vzdělanou za jednu z deseti nejlepších knih roku 2018, bývalý prezident Barack Obama si ji přidal na svůj každoroční seznam „knih na léto“, Amazon ji vyhlásil „nejlepší knihou za rok 2018“ a časopis Time zařadil Taru Westoverovou mezi 100 nejvlivnějších lidí roku 2019.

„V rodinách, jako je ta moje, není horší zločin než říkat pravdu.“

Tara Westover vyrostla ve venkovském Idahu s radikálními mormonskými rodiči. Rodný list dostala až v devíti letech, a neměla žádné lékařské záznamy, protože její otec nevěřili v lékaře. Postupem let se víra jejího otce se stávala extrémnější a jeden z jejích bratrů se začal chovat násilně. V sedmnácti letech se rozhodla k útěku z domova a získat vzdělání. Během deseti studií let získala titul PhD v oboru historie a politologie na univerzitě v Cambridge.  Odcizila se však rodičům a polovině svých sourozenců. Stále žije v Cambridge.

Jaké bylo vaše dětství?

Velmi izolované. Nechodila jsem do školy a tudíž neměla ani přátele, jako většina ostatních dětí mého věku. Jen jsem se občas viděla s dětmi z podobných rodin, jako byla ta naše. Ani ony nechodily do školy. Myslím, že mi bylo asi třináct, když jsem poprvé přišla do domu děvčete, kterému nebyla upřena školní docházka. Utkvělo mi, že se podivovala tomu, že nevím, co je zlomek.

Máte nějaké hezké vzpomínky na dospívání?

Vlastně mám.  Hory, kde jsme žili, byly nádherným místem a vrakoviště, kde pracoval otec a kam jsem mu chodila pomáhat, bylo v mnoha ohledech zábavné, působilo na mě exotické. Matka byla porodní asistentka a bylinkářka. Chodila jsem s ní na dlouhé procházky, sbíraly řebříček nebo šípky nebo kteréjkoli jiné byliny, co potřebovala k výrobě tinktur. Také mám spoustu dobrých vzpomínek na bratra Shawna, než se stal násilníkem. Jednou mi dokonce zachránil život, když zkrotil splašeného koně, který mě shodil ze sedla.

Ale pak se to změnilo… Shawn vás začal šikanovat a zneužívat. Tahal vás za vlasy, zlomil zápěstí, ponořil vám hlavu do záchodové mísy, usmrtil milovaného psa a vyhrožoval, že vás také zabije. Jak to začalo?

Když mi bylo patnáct, přišel za mnou a rozmazal mi oční stíny, které jsem si namalovala řasenkou sestry. Nemohl snést, když mě viděl dorůstat v ženu. Neměl pro mě jiné oslovení než děvka. Po tom, jak mi ublížil, snažil se vždycky omluvit. Tvrdil, že to byla jen nevinná hra. Snažila jsem se uvěřit, že je to pravda…

Copak to vaši rodiče neviděli, proč nezakročili?
To je největší otázka mého života. Dlouho jsem se o tom zdráhala s rodiči mluvit,  protože jsem nechtěla uznat, že to vědí, a nic s tím nedělají.  

Vedlo to nakonec k rozporu mezi vámi a rodinou?

Ano. To, co nás zlomilo, nebylo, že jsem šla studovat na vysokou školu proti vůli otce a odešla do Cambridge. Otevřeně jsem mluvila o tom, jak je můj bratr Shawn vůči mně hrubý. Moji rodiče se s tím nedokázali vypořádat, takže to obrátili vůči mně a já  vypadala jako špatný člověk. V rodinách, jako je ta moje, není větší zločin než říkat pravdu.

Myslíte si, že se s nimi dokážete smířit?

Vždy budu doufat, že se můžeme smířit, a upínám se k tomu, že manželka a rodina mého bratra dokázala utlumit jeho agresivitu. Ale i když budu vždy sledovat známky toho, jestli neexistuje cesta ke sblížení, nečekám to.

Chybí vám vaše rodina?

Chybí mi každý den, ale také se cítím svobodně, že vypadla z mého života.

Napsala byste nyní něco jinak?

Existují věci, které bych řekla trochu jinak, pouze kvůli tomu, jak média některé skutečnosti charakterizují. Někdy se s něčím trápíte, hledáte co nejpřesnější vyjádření a pak to lidé překroutí a dají tomu úplně jiný smysl. Musíte se však ovládat a respektovat, jak lidé čtou a co si z vašeho příběhu odnesou.  charakterizovat.

Překvapily vás některé čtenářské reakce?

Kniha má být příběhem, který zažijete. Ale nemyslím si, že existuje jediná interpretace. Třeba někteří lidé ke mně přicházejí a říkají: „Jsem tak ráda, že jste odešla od rodiny a už ji nikdy nemusíte vidět.“ A jiní zase: „Opravdu si myslím, že smíření je hned za rohem.“ Připadá mi, že obě jemné interpretace jsou možné. Záleží jen na zkušenosti toho, kdo k takovému závěru dospěje, ale se mnou to nemá mnoho společného. To je hodnota příběhu. Přečetli si ho a nějak pochopili.

Jak moc vás udivil úspěch knihy?

Bylo to vzrušující, překvapivé až hraničící s šokem. Opravdu jsem nečekala, že se kniha tak povede. Když jsem začínala psát, říkala jsem si, že to možná bude pro lidi, kteří také bojovali s určitými problémy v rodině , nebo s extrémními ideologiemi. Bylo pro mě obrovským překvapením, že se s mým příběhem tak mnoho lidí ztotožní a s chutí si ho přečte. Jsem jim vděčná, že si ukrojili čas ze svého vlastního života, aby ho strávili s mým.

Které reakce vás zvlášť potěšily?

Třeba Billa Gatese, protože on byl ten, kdo financoval má studia na  Cambridge, aniž by o tom osobně věděl. Vyřizovala to nadace spojená s jeho jménem. Když knihu přečetl, ozval se mi a řekl mi, že díky mně zažil taková překvapení, o nichž neměl ani tušení. Něco podobného se odehrálo s Obamou: Nikdy by mě nenapadlo, že by to bývalý prezident Obama četl, a že by cítil potřebu mě kontaktovat. Je to neskutečné. Jsem vděčná, ale úplně to nechápu.

Doporučila byste někomu jít na vysokou školu nebo univerzitu bez předchozí zkušenosti se školou?

Ne! Vůbec ne. Cítila jsem se jako osamělý tanečník na pódiu, který zmeškal výuku a nezná ani základní krok.  Udělala jsem několik strašných chyb. Třeba na přednášce o evropské historii jsem se zeptala, co je to holocaust. Nikdo nevěřil, že to nevím a považovali mě za rasistu toho nejhrubšího zrna. Tato zkušenost mě nutila, co nejrychleji zaplnit bílá místa v mých znalostech. Nashromáždila jsem knihy a četla  pozdě do noci. Někdy jsem sotva spala.

Co pro vás znamená vydání této velmi osobní knihy?

Procházím preventivní terapii se zcela novým terapeutem. Pravděpodobně si myslíte, že si dělám legraci, ale ne. Řekla jsem mu: „Jsem v pořádku, ale za dva týdny, po vydání této knihy, by se mohl můj duševní stav zhoršit…

Říkáte „zcela nový“ – tedy už jste nějakou terapii prodělala?

Během svého doktorského studia v Cambridge mně trápila mentální porucha, jako následek mého rozchodu s rodiči. To, že jsem vyhledala univerzitního psychologa považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem kdy učinila. Pro mě bylo velmi uklidňující, když jsem si vyhradila hodinu týdně na rozhovor s někým, kdo byl ochoten mě poslouchat. Poznání, že mohu uspokojit svou potřebu, jejíž splnění si  nemohu zajistit sama, mně nesmírně pomohlo.

Píšete jako rodilý romanopisec. Jak jste se to to naučila?

Všechno, co jsem napsala ze začátku, bylo hrozné. Pak jsem hodně četla, především Margaret Atwoodovou. Přečetla jsem také pár vzpomínek a zjistila, že žánr má spoustu forem. Některé se mi nelíbily, jiné byly inspirativní.  Jako třeba kniha Joana Didiona  Rok magického myšlení . Je to úžasné čtení. Později upravila knihu do velice úspěšné divadelní hry, která měla premiéru na Broadwayi v roce 2007. (Česky ji uvedlo Dinadlo na Fidlovačce v roce 2009). Hodně mi také pomohla redaktorka Deborah Treisman. Poznala jsem, jak píší jiní spisovatelé a řekla si, jo, můžu to také zkusit.

Co si myslíte o mormonismu ?

Jsem vděčná církvi a [Mormonské] Brigham Young University, kde jsem poprvé chodila na vysokou školu, ale nemohu se smířit s církevním učením o ženách, jako by nesměly být rovnoprávné s muži. Snažila jsem se být mormonskou feministkou, ale  bylo to vyčerpávající.

Čím se zabýváte ve svém volnu?

Mám velmi nezajímavé koníčky. Ráda čtu, večeřím s přáteli a dívám se na televizi jako všichni ostatní. Ráda se procházím se svým psem, který je tak trochu bílou nestvůrou. 

Jak plánujete svou budoucnost, vidíte ji na akademické půdě?

Myslím, že bych mohl zkusit nějaké další psaní. Bylo to tak těžké naučit se, jak to dělat správně. Bylo by to plýtváním veškerým úsilím, kdybych toho nenapsala víc.

The Time vás zařadil mezi sto nejvýznamnějších osobností světa roku 2019, čímž jste se stala vlivnou osobou. Jak to vnímáte?

Nemyslím na sebe jako na veřejnou postavu. Jedině, kdy o tom opravdu přemýšlím, je podívám-li se na politickou polarizaci, kdy dochází ke střetu kultury a ideologie. Nyní žiji v New Yorku a vnímám ztrátu dobré vůle mezi lidmi. Zdá se, že jde o skutečný nedostatek porozumění,  je zde rozpad empatie. Své poslání vidím v tom, abych alespoň malinko přispěla k tomu, aby se to změnilo. (Ze zahraničních pramenů)