Evie Wyld se narodila v Londýně v roce 1980, ale vyrostla u svých prarodičů na farmě v Novém Jižním Walesu v Austrálii, kde pěstovali cukrovou třtinu. Většinu svého dospělého života však strávila v Peckhamu v Londýně, kde provozuje knihkupectví Review. Získala bakalářský titul na univerzitě v Bath a magisterský titul v Goldsmiths, oba v oboru tvůrčího psaní. Je autorkou románu Po požáru zní malý hlas, který se dostal do užšího výběru pro Impact Prize, Orange Award for New Writers a Commonwealth Writers' Prize, a získal John Llewellyn Rhys Prize a Betty Trask Award. V roce 2013 ji časopis Granta zařadil mezi nejlepší mladé britské spisovatele a už předtím ji BBC označila za jednoho z dvanácti nejlepších nových britských autorů. Román Zpívá, zpívá, každý pták získal ceny Encore Award, Miles Franklin Award a European Union Prize for Literature. 

Nic v životě není jednoznačné

Gratulujeme vám k novému románu, Zpívá, zpívá, každý pták. Řekněte nám něco o sobě, chtěla jste být vždycky spisovatelkou?

Bydlím v Londýně, kde provozuji knihkupectví s názvem Review. Matka pochází z Austrálie, takže jsem tam jako dítě prožila hodně času. Dost často se mi po Austrálii zasteskne, i když můj domov je Londýn. Chtěla jsem být malířkou, ale v umělecké škole mi bylo jasné, že skutečně talentovaní lidé jsou úplně někde jinde než já. Tak jsem zkusila psát. Začala jsem s povídkami a velice mě to uspokojovalo. Bylo mi jasné, že literatura naplní mé umělecké touhy.

Román Zpívá, zpívá, každý pták je o dívce s velmi stinnou minulostí. Co vás k inspirovalo k jeho napsání?

Kniha je o ženě, která si těžko může odpustit všechno to, co dělala, když byla velmi mladá, proto se na to snaží zapomenout. Lidem – zejména mužům – nedůvěřuje a své city směřuje na svého psa. Žije na malém statku a chová stádo ovcí, ale někdo v noci je začně zabíjet... Jake je silná žena, chtěla jsem psát o jejím charakteru, chtěla jsem napsat o někom, kdo by měl zkušenost mé generace mladých žen, které ovládal pocit divoké sexuality, ale když si své tužby mohly naplnit, jakoby si sex zakázaly. Mnohé z nás tento podivný zmatek zažily a poznamenalo nás to natolik, že se chováme podivně.

Proč jste zvolila místo děje právě na malém statku?

Píšu o místech, která mě zajímají, a jsou to prostředí, kde člověk žije v jakési izolaci. Ale to nemusí být jen na venkově, ale klidně i v Londýně. Jde mi především o to, aby hrdina reagoval na prostředí, v němž žije, co nejpřirozeněji. Nikoli pod diktátem ostatních.

Jak jste se připravovala k napsání knihy? Musela jste se zabývat nějakým specifickým výzkumem?

Nejlépe se mi píše v dopoledních hodinách, i když to není vždycky možné, musím se věnovat i obchodu. Takže většinou píši nárazově. Ale tentokrát, než jsem zasedla k počítači, prožila jsem dost času na farmě ve Walesu a učila se chovat ovce.

Kteří autoři vás nejvíce ovlivnili?

Neustále se to mění. Jako hodně mladá jsem četla Stephena Kinga a Angelu Carterovou. Postupně jsem se odpoutávala od děje románů a především si všímala, jak píší. Nejvíc jsem se naučila od Tima Wintona. Je to zřejmě jediný autor, jehož dílo jsem přečetla úplně celé.

Co vás na psaní zajímá nejvíce?

Snažím se pochopit lidi, sama sebe se ptám na motivaci jejich činů...

Kromě toho, že jste spisovatelka, zastáváte také profesi knihkupkyně. Ovlivňuje vás to nějak ve vaší tvůrčí činnosti?

Moc ne, snad jen to, že práce v knihkupectví mi bere čas na psaní. Navíc jsem pomalý čtenář a ráda bych přečetla mnohem více knih.

Jak lidé chápou závěr vašeho románu?

Konec lidi rozděluje. Někteří mi píší a ptají se, co nebo kdo zabíjí ovce. Ale to není důležité. O to v románu opravdu nejde. V mnohých hollywoodských příbězích nebo v detektivkách je důležité se dovědět, kdo je vrah. Ale pro mě to není podstatné. Mám pocit, že v životě jste vystaveni mnoha otázkám, na něž si musíte odpovědět, abyste se posunuli o kousíček dál. A takto i koncipuji závěr knihy, aby nutil trochu přemýšlet. Nic v životě není jednoznačné. Stále se musíte rozhodovat a hledat pro sebe správnou cestu. 

(Ze zahraničních pramenů)