Dnes by oslavil 70. narozeniny spisovatel Petr Mikeš

Petr Mikeš – básník a překladatel, se narodil 19. 8. 1948 ve Zlíně.  Pocházel z učitelské rodiny. Dětství prožil ve Zlíně, roku 1957 se rodina přestěhovala do Olomouce. První manželka Milena Valušková (*1947, sestra spisovatele Rostislava Valuška) je uměleckou fotografkou. Druhá bývalá manželka Iveta Mikešová (*1957) je překladatelkou z polštiny (Bołesłav Leśmian, Bruno Schulz, Czesłav Miłosz aj.). Roku 2001 se Mikeš oženil s Alenou Jakoubkovou, spisovatelkou a redaktorkou nakladatelství Knižní klub. Od téhož roku žil střídavě v Olomouci a Praze, v roce 2014 se přestěhoval do Neveklova (okr. Benešov). – V Olomouci Mikeš studoval Slovanské gymnázium (maturoval 1966) a na FF UP angličtinu a ruštinu (1967–1970); fakultu však nedokončil a státní zkoušky z obou jazyků složil roku 1975 na olomoucké jazykové škole. V letech 1970–1972 absolvoval v Brně nástavbové studium knihovnictví a vědeckých informací (maturita 1972). V letech 1973–1974 pracoval v olomoucké Státní vědecké knihovně jako bibliograf, v letech 1975–1976 na Lékařské fakultě UP jako překladatel. V období let 1971–1989 spolupracoval jako básník, překladatel a editor s Eduardem Zachou a Jaroslavem Erikem Fričem (od roku 1973 také s Rostislavem Valuškem) na vydávání samizdatové edice Texty přátel. V první polovině sedmdesátých let se v Brně účastnil projektů bytového divadla nazvaných Šlépěj v okně. V letech 1977–1979 byl v invalidním důchodu, poté v letech 1979–1980 nočním hlídačem a v období 1980–1990 překladatelem na Přírodovědecké fakultě UP. V letech 1993–1997 byl redaktorem olomouckého nakladatelství Votobia. – Po roce 1990 absolvoval několik zahraničních studijních pobytů v USA (University of Iowa, 1990; University of Maine at Orono, 1994) a Velké Británii (University of Durham, 1997; University of East Anglia, 1998, 2000, 2004; Cambridge, 1999). – Od roku 1998 byl zástupcem šéfredaktora nakladatelství Poradce v Českém Těšíně. Roku 1999 byl spoluzakladatelem družstva nakladatelů Periplum a v letech 2000–2004 byl redaktorem tohoto nakladatelství; poté pracoval na volné noze jako redaktor a překladatel. Spolupracoval též s nakladatelstvími fra, dybbuk, H+H, Euromedia Group – Odeon a dalšími. – Zemřel 8. 2. 2016 v benešovské nemocnici v důsledku komplikací souvisejících s rakovinou plic.

Od roku 1990 publikoval ve Fragmentu K (Bratislava), Světové literatuře, Kursu, Scriptu, Hostu, Literárních novinách, Proglasu, Revolver Revue, Listech, Lidových novinách, Hanáckých novinách (Olomouc) aj. Přispíval do Paideuma, časopisu pro studium díla Ezry Pounda a literární vědu, vydávaného Carrollem F. Terrellem a Burtonem Hatlenem (University of Maine at Orono), v osmdesátých letech udržoval též kontakt s polským časopisem Literatura na świecie (Varšava). Dále publikoval v Puckerbrush Review (Orono), Backwoods Broadsides (Ellsworth), The Blue Guitar (Harrisburg), Oxford Magazine (Ohio), El Litoral (Santa Fe, Argentina), W drodze (Poznaň), Tygiel kultury (Lodž).
V samizdatu publikoval sbírky Oslovení (1973); Hlas (1973); Kdy pád i růst (1973); Prostá slova (1973); První slova (1974); Křehčí než rosa na podzim. Výbor z básní z let 1974–1975 (1976); Jak stráže za svítání (1976); Drť světla (1977), Básně v próze (1978), Práh bolesti (1978), Triptych (1980), Natalet (b. d., [1980]), Stříbrný pták ve žluté skříni (1981), Stejný svět (b. d. [1982]), nedatované soubory Maří Magdaléna (b. d.); Odlesky v kamejích (b. d.); Pár básní velkotýneckých (b. d.); Pegas (b. d.), Tři básně k Velikonocům (b. d.) a Útržky z deníku tohoto roku (b. d.) a výbory nebo soubory veršů Básně 1973–1982 (souborné vydání, 1986), Jako krajina (1989, ed. Jaroslav Erik Frič) a Dům je tam (1989, ed. Jaroslav Erik Frič). Pro samizdatová vydání přeložil: Modlitby ranní a jiné krásné modlitby Roberta Louise Stevensona (b. d. [1973]); Ezra Pound: Noční litanie (po r. 1979); Thomas Ernest Hulme: Básně (1976) + Modlitba za úsměv luny (1977); Poezie imagistů (1983); Georges Bernanos: Tři listy Bohuslavu Reynkovi (b. d., s Jiřím Reynkem).
Vlastními texty i překlady se účastnil též různých samizdatových sborníků editovaných v Olomouci, Brně a Praze – např. Texty přátel I. (1972); Nějakej vodnatelnej papírovej člověk (1977); JŠ 70. Sborník k 70. narozeninám Josefa Šafaříka (1977); Josefu Šafaříkovi k 75. narozeninám (1982); Josefu Šafaříkovi k osmdesátinám (1987); Sborník k 80. narozeninám Josefa Šafaříka (1987); Enato IV. (1984); Enato VIII. (1989).
Spolu s Eduardem Zachou a Jaroslavem Fričem se ještě před vznikem edice Texty přátel podílel na samizdatovém vydání Překladů O. F. Bablera (1972), próze Jakuba Demla Bratr Antonín (1972), sbírce básní Zhasínání světel Jaroslava Friče (1972) a básnické skladbě Jana Zahradníčka La Saletta (1972). – Se Zachou vydal Ledové květy Jakuba Demla (1973, ed. Vladimír Binar), Soupis knižních publikací Jakuba Demla (1975, ed. Jiří Dostál) a uspořádal sborníky Josef Florian ve Staré Říši na Moravě (1978), Kurs Josefa Floriana (1978). – Sám vydal v samizdatu rozhovor se Zdzislawem Beksinským (b. d.), esej Otakara Březiny Prolog k hudbě pramenů (b. d.), verše Jaroslava Friče Tři sonety z roku 1972 a Rostislava Valuška (Slova/Srdce/Pospolu, 1974), sbírky básní Jiřího Kuběny Ganyméd. Střepinový soud (1975), Věry Jirousové Co je tu co tu není (1978), knihy André Gide v zrcadle deníku Juliena Greena (b. d.), Simone Weilová Fragmenty (1985). –
Překlad románu Breta Eastona Ellise Míň než nula vydal pod pseudonymem Jan Navrátil. – Některé příspěvky podepisoval zkratkou PM.

Mikešova spirituálně orientovaná poezie snu, samoty a ticha neustále hledá či vidí za světem jevovým svět věčných, nepomíjejících podstat. Báseň je autorovi aktem duchovního sebezření a sebepoznávání, které nachází oporu – zejména ve sbírkách ze sedmdesátých let – v křesťanských motivech a symbolech (kříž, srdce, růže, trn, krev, plamen, víno aj.) i ve víře, že lidské činy se neztrácejí a že se s nimi setkáme znovu po smrti. Celou Mikešovu tvorbou prostupuje motiv rány jako svědectví o našem bytí, vyjadřující obrodný smysl bolesti; frekventovaný je také oheň jako symbol zodpovědně prožívaného života s nejvyššími nároky na svědomí a čistotu a současně jako symbol spojení se světem transcendentním (to je zobrazováno rovněž motivem vody). K zachycení rozumem neuchopitelného, mystického světa, nahlíženého mnohdy ve snu, básníkovi často slouží paradox či oxymóron. Inspiraci nejednou čerpá z duchovně spřízněných autorů romantické, symbolistické, metafyzické, mystické či tzv. čisté poezie (Willam Blake, Novalis, Friedrich Hölderlin, Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Aloysius Bertrand, Reiner Maria Rilke, Josef Palivec, Thomas Ernest Hulme, Ezra Pound). Na Jakuba Demla a Bohuslava Reynka navázal knihou Básně v próze s tísnivou až ponurou atmosférou plnou tajemství a i jinde frekventovanými motivy noci, tmy a samoty. Od osmdesátých let Mikešovy původně mélické verše postupně nabývaly (snad i pod vlivem jeho činnosti překladatelské) stále úspornějšího výrazu a sevřenějšího tvaru, takže později jsou postaveny nezřídka na jediném výrazném obrazu se sporadickým rýmem a propracovanou eufonií (Paměť rány, Stříbrný pták ve žluté skříni). Tendence k výrazovému minimalismu Mikeše přivádí až k tvorbě lyrických miniatur vytvářených podle pravidel starojaponského žánru haiku (Starý dům).

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře