Dnes by oslavil 80. narozeniny literární kritik a historik Jan Lopatka

Jan Lopatka – literární kritik a historik, se narodil 7. 2. 1940 ve Zdíkově  v rodině zedníka a švadleny. Obecnou školu vychodil v rodišti. Po maturitě na jedenáctileté střední škole ve Vimperku (1957) přešel do Prahy, kde studoval na FF UK češtinu, historii a od roku 1959 také estetiku. Absolvoval roku 1962 (diplomová práce Vančurova próza v rozhlase. K teoretickým základům rozhlasové reprodukce slovesného díla). V letech 1962–1968 působil jako redaktor odborných publikací ve studijním oddělení Československém rozhlasu (1965–1969 redigoval s Jiřím Ledererem odborný rozhlasový časopis Studie a úvahy). V letech 1968–1969 byl vedoucím redaktorem populárně naučné produkce nakladatelství Horizont. Externě byl v nakladatelství Mladá fronta členem rady edice Mladé cesty (1965–1967) a v nakladatelství Československý spisovatel řídil edici Tangens (1968–1970, s Josefem Vohryzkem). Po roce 1969 byl nucen z politických důvodů pracovat mimo svůj obor: zpočátku byl skladníkem a propagačním referentem v n. p. Kniha, později technicko-hospodářským pracovníkem v Ústavu technického rozvoje a informací (1971–1982), hlídačem v Družstevní službě (1982–1987) a referentem ve Stavebním bytovém družstvu pracovníků energetiky a dopravy (1988–90). Jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Od roku 1976 spolupracoval (od 1982 úzce) se samizdatovou Edicí Expedice, pro niž navrhl podstatnou část titulů. V letech 1988–1989 vedl v samizdatových Lidových novinách rubriku ukázek z literární tvorby zakázaných autorů. Od jara 1990 do konce roku 1992 byl redaktorem a vedoucím kritické rubriky Literárních novin, od května 1993 až do své smrti redaktorem v kulturní rubrice týdeníku Respekt. Souběžně v letech 1992–1993 vedl na FF UK semináře literární kritiky. Zemřel sebevraždou.

Od roku 1962 Lopatka přispíval do periodik: Rozhlasová práce, Studie a úvahy, Tvář (1964 zde stať O kritice pokorné), Česká literatura, Literární noviny, Divadlo, Slovenské pohľady (Bratislava) aj. Ač mu bylo po roce 1969 znemožněno věnovat se svému oboru, ještě v roce 1970 připravil české číslo bratislavských Slovenských pohľadů; výbor z raného díla Egona Bondyho, který připravil ve stejném roce k vydání, byl zakázán. V 70. a 80. letech psal výhradně do samizdatových časopisů Spektrum, Forum, Kritický sborník,Lidové noviny aj. a exilových periodik Paternoster (Vídeň), Proměny (New York) a Svědectví (Paříž). Po 1989 publikoval zejména v Literárních novinách (1992 zde stať Co není a co je kritika), Nových knihách, Divadelních novinách, Scéně, Kritickém sborníku aj. V samizdatové Edici Expedice vydal soubory literárněkritických prací Předpoklady tvorby (1978) a Šifra: Předpoklady tvorby 2 (1983, oba souborně s tit. Předpoklady tvorby v edici Petlice 1985; knižně 1991). Dále pro ni uspořádal svazky: Jan Hanč: Události (1976, původně připraveno pro edici Tangens, 1970), Jaroslav Seifert 1986 (1986) a Kniha Josefova (1986, výbor z kritik a próz Josefa Vohryzka). Je spolutvůrcem Slovníku českých spisovatelů (smz. 1978; přeprac. v edici Petlice 1979; v exilu Toronto 1982, doma knižně 1991 s tit. Slovník zakázaných autorů), zachycujícího komunistickým režimem potlačovanou literaturu v období od února 1948 do konce 70. let. Významný je Lopatkův autorský i koncepční podíl na podobě měsíčníku Tvář (v obou jeho etapách, 1964–1965 a 1968–1969, vedoucí kritické rubriky) a samizdatového časopisu Kritický sborník, který od 1985 redigoval (s Petrem Fideliem), a to i 1990–1993, kdy již vycházel oficiálně. Standardně používal šifer: jtka, kt a tk (v 60. letech), XYZ (Svědectví) a RKZ (Tvář), J. L., l (v 70. a 80. letech), lop (v 90. letech). U prací publikovaných ve Svědectví (Paříž) zvolil pseudonym Josef Novák, v samizdatovém Kritickém sborníku pseudonym Vladislav Voráček.

Od poloviny 60. let, kdy publikoval své recenze a stati v časopise Tvář, byl Lopatka v českém literárním kontextu vnímán především jako náročný a názorově vyhrocený kritik soudobé prózy. Již dříve se ovšem v časopisecky publikovaných statích a v knižní studii Estetická problematika vztahu rozhlasu a prózy zabýval rozhlasovou problematikou, zejména pak rozhlasovým zpracováním beletristických děl. Z odlišného hlediska se k těmto otázkám vrátil v první polovině 80. let prací Radiojournal v ko(s)mickém věku, v níž ironicky posoudil rozhlasové hry a seriály z konce 70. let.
Lopatkovu kritickou činnost charakterizuje důraz na noetickou stránku literatury a zároveň na její estetickou specifičnost. Ať posuzoval díla umělecky zanedbatelná či dobovou kritikou vynášená, vždy vytrvale a v radikální poloze kladl otázku, čím se literární text stává, anebo naopak nestává skutečnou uměleckou tvorbou. V soudobé próze rozpoznával a odmítal nejen její skrytou souvislost s předcházejícím literárním vývojem, ale rovněž její zakotvenost v konvencích a dobové konverzaci. Negoval publicistické, didaktické, politicko-ideologické funkce literárního díla a vše, co identifikoval jako poplatné, líbivé, hraničící s kýčem apod. Naproti tomu s představou tvorby v pravém slova smyslu spojoval umělecky riskantní, původní tvůrčí výkon, ničím vnějším nespoutanou významovou univerzálnost literárního díla, jeho sebeprohlubování na cestě k nikdy zcela nepoznaným dimenzím života. Podnětem k tvorbě i jejím výsledkem mu bylo tajemství, dílo samo pak chápal jako neuchopitelnou šifru lidské existence. Protože ohrožení tvorby Lopatka nacházel i v metafoře a příběhu jako v možném zdroji literátských konstrukcí, opíral svou pozitivní představu o literatuře především o nesyžetové literární projevy: o korespondenci Boženy Němcové, deníkové prózy Jakuba Demla, o tvorbu Egona Bondyho a raného Bohumila Hrabala, dopisy Václava Havla; zvláštní pozornost interpretační i ediční věnoval Janu Hančovi a jeho deníkům (edice Události). Od druhé poloviny 60. let Lopatka často spojoval reflexi soudobé prózy s kritikou dobové recenzní praxe i obecného literárního povědomí. Přivádělo ho to k zásadnějším úvahám o předpokladech, povaze a funkci literární kritiky (časopisecké stati O kritice pokorné, Co není a co je kritika). Ve spjatosti s tím pojednal též o slabinách, přednostech i stále aktuálním významu F. X. Šaldy (ve sborníku Podoby), který mu jinak poskytl (vedle např. Alberta Thibaudeta, José Ortegy y Gasseta, Romana Jakobsona, Viktora Borisoviče Šklovského, Waltera Kerra, Ludwiga Giesze) řadu konkrétních podnětů a celkový příklad neústupného kritického postoje. Podstatnou část Lopatkovy kritické činnosti shrnuje svazek s charakteristickým názvem Předpoklady tvorby. Další kritiky pak byly vydány v knize Šifra lidské existence. Poslední soubor jeho prací Posudky předkládá většinou dosud nepublikované kritické nakladatelské posudky, jež psal pod svým i cizími jmény.

Jan Lopatka zemřel 9. 7. 1993 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře