Dnes by oslavil 90. narozeniny spisovatel Jiří Stránský

Jiří Stránský – prozaik, scénárista, básník, dramatik, publicista a překladatel, se narodil 12. 8. 1931 v Praze.

Vyrostl v pražské rodině advokáta šlechtického původu a funkcionáře České obce sokolské, rytíře Karla Stránského; matka byla dcerou ministerského předsedy a později předsedy Poslanecké sněmovny Jana Malypetra. Na pražských gymnáziích studoval od roku 1942. Od roku 1939 byl členem skautingu (jeho vzdáleným strýcem byl zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík). Během květnového povstání (1945) působil jako spojka (obdržel Vyznamenání za vojenské zásluhy 2. stupně jako jeho nejmladší účastník). V roce 1946 absolvoval tříměsíční studijní pobyt na anglické škole v Chateau d’Oex (Švýcarsko), roku 1947 se zúčastnil světového skautského jamboree poblíž Paříže. V dubnu 1950, nedlouho před maturitními zkouškami, mu bylo znemožněno dokončit studia. Pracoval nejprve krátce jako tesař v Zeměměřičském ústavu v Štěkni u Putimi, od srpna 1950 pak v plakátovém a tiskovém oddělení reklamního podniku Čedok-Propag. Po konfiskaci vily na Hanspaulce v létě 1952 byla rodina vystěhována z Prahy. Na podzim 1952 Stránský narukoval k Pomocným technickým praporům (PTP) a sloužil v Ralsku a Janovicích nad Úhlavou. V roce 1953 byl zatčen, obviněn ze špionáže a odsouzen za velezradu k osmiletému žaláři. Po odsouzení pracoval nejprve jako zedník v Praze na Pankráci (zde se seznámil s Františkem Křelinou, Josefem Knapem a Janem Zahradníčkem) a jako obkladač v Ilavě na Slovensku; v říjnu 1953 byl poslán do sběrného tábora Vykmanov v Jáchymově a posléze nasazen na ruční těžbu uranu v táboře Svatopluk u Horního Slavkova, kde napsal své první poznámky k pozdějším povídkám. V květnu 1955 byl převezen do vězeňského tábora Vojna u Příbrami jako lamač-bagrista. Po účasti na protestní stávce a hladovce byl transportován do tábora Bytíz, kde se poznal se Zdeňkem Rotreklem a Karlem Peckou. Po důlním úrazu a přeřazení k práci na haldě zde vytvořil mj. cyklus básní Za plotem. V květnu 1960 byl propuštěn na podmínečnou amnestii. Z přikázaných možností si zvolil zaměstnání u pražských Vodních staveb a pracoval jako kopáč a betonář na čističce vody v Praze-Troji a poté na stavbě plaveckého stadionu v Praze-Podolí jako železář. Na základě povídky Vašek (Volové) otištěné roku 1962 v Mladém světě jej vyhledal Martin Frič a koncem roku 1963 se Stránský stal u něj asistentem režie, poté pomocným režisérem u Hynka Bočana. Z politických důvodů však nebyl přijat do stálého pracovního úvazku, a tak si roku 1965 zvolil místo čerpadláře u benzínové pumpy. Zároveň externě spolupracoval s dramaturgií Televizní filmové tvorby (studio Československé televize, 1966). Po srpnu 1968 se rozhodl pro exil, po dovolené v Jugoslávii přebýval s rodinou v Rakousku a Francii, poté se však vrátil do ČSSR a dál pracoval u benzínových pump v Praze a v Nové Vsi u Mělníka. Navázal dramaturgickou a scenáristickou spolupráci s divadlem Semafor, v prosinci 1973 byl ale znovu zatčen a na podzim 1974 odsouzen pro údajné nedovolené machinace k tříapůlletému vězení; trest si odpykával v Bělušicích u Mostu a na plzeňských Borech. Podmínečně propuštěn v prosinci 1975. Pracoval jako kulisák ve Státním souboru písní a tanců, v němž pak příležitostně působil i jako režisér (mj. Hádání, hraní, milování, prem. 1978); roku 1986 se stal jevištním mistrem a 1989 vedoucím dopravy. V roce 1990 se nakrátko rozhodl pro svobodné povolání, od léta téhož roku řídil práci zahraničního oddělení Českého literárního fondu. V letech 1992–2006 působil jako prezident Českého centra PEN klubu.

Literárně byl Stránský činný již během středoškolských studií a rozhodnutí stát se spisovatelem v něm sílilo v letech strávených ve vězení a pracovních táborech. Po návratu do občanského života zpracovával náměty z vězení (z nichž potom sestavil sbírku Štěstí). Debutoval roku 1962 povídkou v Mladém světě, publikoval i v Plameni. Své překlady z angličtiny uveřejňoval ve Světě v obrazech; anonymně překládal též vědecké a popularizační příručky z oblasti teoretické. Po nuceném dvacetiletém odmlčení mohl Stránský znovu publikovat až po 1989; fejetony, glosy a publicistické příspěvky tiskne v Literárních novinách, Listech, Akordu, Tvaru, Lidových novinách, Telegrafu, dále v Prostoru, Lidové demokracii, Práci, Dobrém večerníku, Divadelních novinách aj. Ze scénářů, které Stránský psal v 60. letech, byl realizován pouze hraný dokument Tábor Černého delfína (1967, režie Hynek Bočan, podle Jaroslava Foglara) a televizní hudební grotesky Autorevue a Vltava 12º (1967, režie Pavel Hobl), spolu s režisérem Martinem Fričem napsal scénář filmu Obraz (1964, podle motivu z knihy Tři muži ve člunu Jeroma Klapky Jeroma). Jako asistent režie se podílel na filmech Hvězda zvaná pelyněk (1964, námět a scénář Jiří Procházka, režie Martin Frič) a Nikdo se nebude smát (1965, scénář Hynek Bočan a Pavel Juráček, režie Hynek Bočan). V roce 1982 byla podle scénáře Jiřího Stránského a Jana K. Sýkory natočena televizní komedie Hlavní výhra (režie Miroslav Sobota). Další filmové a televizní projekty byly realizovány ve Stránského scénáristické spolupráci s režisérem Hynkem Bočanem. Podle první verze románu Zdivočelá země vznikl filmový námět, který byl později (rozšířen o motivy z románu Aukce) zpracován jako televizní seriál a stejnojmenný celovečerní film (1997; druhá série seriálu 2001, třetí série 2008); sestřihem 18. a 19. dílu druhé série seriálu vznikla televizní povídka Žabák. Z dílny téže dvojice pochází film Bumerang (1998) a televizní film Uniforma (2002, podle stejnojmenné povídky ze sbírky Štěstí). Na motivy titulní prózy z téhož povídkového souboru vznikl celovečerní film Kousek nebe (2005, sc. Jiří Stránský, r. Petr Nikolaev). Stránský je také autorem námětu dokumentárního cyklu Ztráta paměti (2000, scénář a režie Milan Maryška). Pro Československý rozhlas napsal hru Blaničtí rytíři (1964), v rozhlasové verzi byla uvedena též divadelní hra Rozhovor. V rukopisu dosud zůstávají divadelní hry (často napsané podle prozaické předlohy) Uniforma (rkp. 1998), Játra a Deratizátor. – V roce 1996 byl o Jiřím Stránském natočen televizní dokument GENUS (scénář a režie Ondřej Trojan). – Stránský je nositelem Ceny Egona Hostovského (1992) a Ceny Karla Čapka (2006).

V povídkách shromážděných ve svém knižním debutu Štěstí vylíčil Stránský rub a líc života v komunistických věznicích a pracovních táborech. Z vypravěčského nadhledu prostoupeného smyslem pro přirozenou symbiózu pozitivního a negativního pohledu se soustředil na dramatické dějové situace a zlomové chvíle v osudech vězňů, usilujících tváří v tvář brutálnímu každodennímu násilí o zachování vlastní morální identity a psychické rovnováhy. Zachycoval výjimečné okamžiky jejich mravní houževnatosti a solidarity, vtiskující životu zbavenému svobody neokázalou, vyvzdorovanou optimistickou perspektivu. Pobytem v komunistických lágrech je inspirovaná též básnická sbírka Za plotem, napsaná přímo v době věznění. Většina básní sbírky je psaná prozaizovaným, výrazově hutným veršem; jde o reflexivní lyriku, vycházející z kontrastu utrpení života ve vězení a krásy a smyslu bytí, jež dokáže navzdory všemu básník ve svém okolí (v přírodě, v sepětí s rodinou a přáteli-spoluvězni) objevit. Na kontrastu devastované reality a degradovaných morálních vztahů s mravním ideálem lidského přátelství a porozumění je založen také dějový rámec akčního románu Zdivočelá země. Ve formě dobrodružného „easternu“ tu Stránský nekonvenčně a antiiluzivně reflektoval společenské poměry v západočeském pohraničí během prvního poválečného roku a zároveň načrtl typ nového hrdiny rekrutujícího se z mladé poválečné generace. Volným pokračováním Zdivočelé země je román Aukce, kronikářská mozaika české společnosti od 50. do 90. let. Ani v pozdnějších prózách (povídkový soubor Tichá pošta) nemizí tematika totalitní diktatury, má už ovšem většinou podobu vzpomínky, směřující k obecnějšímu zamyšlení nad moderní historií naší země, nad rolí jednotlivce v historických událostech, nad lidskou pamětí. Negativní zážitky vyvažují nadčasové hodnoty, jako jsou rodinná a přátelská pouta, partnerská láska, přátelství, lidská solidarita, schopnost obětovat se pro druhého. Zároveň se Stránského mužní hrdinové začínají potýkat se stárnutím a blízkostí smrti, což s sebou nese pohledy do minulosti a nutné bilancování vlastního života (Přelet, Stařec a smrt). Na skautských hodnotách vzájemné pomoci a kamarádství je postaven román pro mládež Perlorodky, vyprávěný z pohledu dospívajícího chlapce, tajného skauta, žijícího v době normalizace v socialistickém dětském domově. Zárodky románu vznikaly v podobě příběhu psaného na pokračování pro staršího syna již v době Stránského věznění, stejně jako „povídačky“ posílané mladší dceři, shrnuté do knih pro děti Povídačky pro Klárku a Povídačky pro moje slunce.

Z novějšího díla: Balada o pilotovi (2013), Dopisy bez hranic (2010), Fejetony (2013), Koně (2009), Můžeš-li udělat radost, musíš (2012), O chamtivém králi (2011), O dešťovém kameni (2016), Oblouk (2009), Povídačky pro Klárku (2015), Tóny (2011), Štěstí napodruhé (2019)

Jiří Stránský zemřel 29. 5. 2019 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz