Dnes oslaví 65. narozeniny dramatik a teatrolog Jan Vedral

Jan Vedral – divadelní a rozhlasový dramatik a teatrolog, se narodil 20. 11. 1955 v Praze. Syn divadelního režiséra Rudolfa Vedrala (* 1929) a tanečnice Evy Zetové (* 1932). Manželka Eva Vedralová (* 1955) je ředitelkou koncertní a výstavní síně Atrium v Praze na Žižkově, syn Jakub (* 1977) vystudoval na DAMU divadelní produkci a věnuje se nezávislé scéně, syn Jan (* 1981) je redaktorem hudebních časopisů. – Po maturitě na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze (1975) a vojenské prezenční službě Vedral dálkově vystudoval dramaturgii na DAMU; absolvoval v roce 1981 adaptací hry Johna Gaye Polly v Západní Indii a teoretickou prací o sémiotice divadelního jazyka Idea a výraz v současném československém divadle. Již během studií působil jako dramaturg Divadélka v suterénu (1977–79) a Státního divadla Oldřicha Stibora v Olomouci (1979–81). V letech 1981–83 byl odborným pracovníkem pražského Divadelního ústavu. K dramaturgické práci se vrátil v oddělení rozhlasových her Hlavní redakce literárně dramatického vysílání Čs. rozhlasu (1983–85), a zejména pak v Divadle na Vinohradech, kde byl v letech1986–90 vedoucím dramaturgem. V letech 1990–94 působil jako ředitel Městských divadel pražských, od roku 1994 do ledna 1998 byl opět vedoucím dramaturgem Divadla na Vinohradech; za vlády Josefa Tošovského (1998) se stal poradcem ministra kultury. V letech 2001–04 působil jako dramaturg v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Od roku 1983 dodnes vyučuje na DAMU. V letech 1990–93 byl jejím proděkanem, v roce 1993 zde byl na základě habilitační práce Cit pro dramatičnost a dnešní divadlo jmenován docentem dramaturgie, 2001 byl jmenován profesorem pro obor dramatické umění – dramaturgie činoherního divadla; zároveň 1998–2000 působil na Vyšší odborné škole tvůrčího psaní Josefa Škvoreckého a od roku 2000 na Literární akademii (2001 zde byl jmenován prorektorem a pověřen řízením školy). Významný je Vedralův teoretický i praktický zájem o ochotnické divadlo; od studií spolupracoval s českými amatérskými spolky jako metodik, lektor, porotce a člen poradních sborů. Dlouhodobě externě spolupracuje s Českým rozhlasem, naposledy jako poradce generálního ředitele.

Divadelně a literárně teoretické či kritické příspěvky publikoval v 80. letech vTvorbě, Scéně, Amatérské scéně, Dramatickém umění (1988 zde studie Dramaturgie tvůrčí a producentská), v 90. letech především v Divadelních novinách a Lidových novinách. Je autorem rozhlasových her Kurs střelby ve ztížených podmínkách (1985), Orfeus 33–45 (8 dílů, 1985), Urmefisto (2 díly, 1987), Delfy (1989), Ve skladišti mé hlavy (1994), Dabér (1996), Dítě Evropy (1999), Cesty pana Gullivera (2 díly, 2003,podle Jonathana Swifta), Símurg – Mluva ptáků (pro děti, 2004), Jackson (2005, rozhlasová úprava stejnojmenné divadelní hry), rozhlasové adaptace románů Mistr a Markétka Michaila Bulgakova (3 díly, 1987) a Lord Jim Josepha Conrada (2005), rozhlasové dramatizace čtyř povídekArthura Conana Doyla Slavné případy Sherlocka Holmese (1994) a devítidílné rozhlasové hry na motivy románuFranze Werfla Čtyřicet dnů (1998). Spolu s Alexem Koenigsmarkem je autorem námětu k rozhlasovému seriálu Život je pes, pro který napsal scénáře k dílům Sdílená péče, Umění a showbysnys, Sanitární den, Selektor a Černý pasažér (vše 2008). Pro televizní staniciNova napsal několik epizod cyklu situačních komedií Nováci (1994, režieVladimír Drha a Jiří Adamec). Sporadicky používá šifry -dral-.

Vedralova dramatická, divadelní i rozhlasová tvorba je ovlivněna především jeho profesí dramaturga. Podstatnou část jeho díla proto tvoří dramatizace či adaptace, psané pro konkrétní divadelní soubory. Volným přepracováním operyJohna Gaye je již autorova absolventská práce, hudební komedie Polly v Západní Indii. Převedením původního textu do kabaretního žánru, který umožňuje parodovat současné literární i divadelní zlozvyky, využitím zcizovacích technik a vyzdvižením myšlenky, že zločinec v moderních dějinách nestojí proti společnosti, ale v jejím středu, se zde Vedral zřetelně přihlásil k poeticeBrechtova epického divadla a toto přihlášení již zůstalo trvalou součástí jeho tvorby. Obdobný obsahový i formální posun určuje i Vedralovy dramatizace české a světové prózy, ať již se v nich koncentruje na vystižení ústředního tématu románu (Generální zázrak), nebo na jednu z možností interpretace tak polyfonního literárního díla, jakým je Bulgakovův Mistr a Markétka, zpracovaný Vedralem do formy „revuálních pašií“. Brechtovské postupy, kabaretní tvar a snahu o psychologické pochopení mýtu o neomezené lidské síle spojuje autorova „divadelní mystifikace“ podle románuAlfreda Jarryho Nadsamec. Muzikálovou podobu dostala dramatizaceVianovyPěny dní. Pokusem o přesný přepis prozaického díla je naproti tomu Zámek podle románuFranze Kafky. Vedralovým nejvýraznějším úspěchem byla variace na románKlause Manna o střetu umělce s mocí a o posedlosti prací, která je povýšena nad základní etické normy (Urmefisto). Na základě historického studia autentických osudů lidí, donucených k rozhodnutí, jak se zachovat v nepřirozených podmínkách fašistického Německa, vznikla mnohovrstevnatá parabola o otázkách obecných a nadčasových: o lidském selhání, vině a trestu, o kompromisu, odpovědnosti umělce za vlastní talent i o touze, která nemůže být naplněna za cenu překročení určitých hranic. V „historické detektivce“ Kašpar Hauser – dítě Evropy Vedral oživil proslulou legendu o německém chlapci s neznámou identitou, jenž strávil dlouhá léta svého dětství v kobce a jehož tragický příběh dodnes přitahuje pozornost umělců i vědců, hra Obrazy z Francouzské revoluce, zachycující vývoj revolučního hnutí ve Francii od slavných počátků až k hořkému konci, je postavena na tezi, že není obtížné revoluci rozpoutat, ale zastavit. Naopak živou současností se Vedral nechal inspirovat v dramatu Jackson, odehrávajícím se v reálněsocialistických i postkomunistických kulisách, když v něm prostřednictvím dvou dějových rovin podnikl pouť do psychiky sebestředného, bezskrupulózního a morálně prázdného populárního zpěváka šoubyznysu. „Politická veselohra“ Staří režiséři – We Got Him!, v níž mají tři slavné režisérské osobnosti významně ovlivňující způsob (tendenčního) uměleckého zobrazování skutečnosti 20. století Leni (Riefenstahlová), Elia (Kazan) a Otakar (Vávra) a sochař monumentů Gerasim za úkol navrhnout scénář, podle nějž bude oznámeno dopadení iráckého diktátora Saddáma Husajna a způsob jeho smrti tak, aby nevzbudila nežádoucí reakce veřejnosti, je především zamyšlením nad dnešním mediálním světem za situace, kdy média přestávají o skutečnosti pouze referovat, ale sama tuto skutečnost manipulativně vytvářejí. – Vedralův příznačný cit pro jednotlivé žánry a média jej při psaní rozhlasových her vedl k využívání možností vnitřního dialogu, stereofonie a zvukových efektů. Zůstávaje věrný poetice epického dramatu, zachytil situaci psychologa, volícího mezi oborem a možností uživit rodinu (Kurz střelby ve ztížených podmínkách), na současném tématu volně parafrázoval oidipovský mýtus (Delfy) a vytvořil dramatickou úvahu nad tím, zda je člověk s hlavou plnou slyšených zkušeností, pouček a reklamních sloganů vůbec schopen vlastní myšlenky (Ve skladišti mé hlavy). Stejnou problematiku spojil s tématem umělcovy identity, ztracených snů, prodejnosti i v rozhlasové hře Dabér, v níž herec, celý život opakující cizí věty, náhle nanalézá vlastní slova a názor. Životní putování moderního Orfea, německého houslisty, je námětem osmidílného rozhlasového seriálu, zachycujícího tragickou atmosféru německé a české společnosti 30. a 40. let a psychologicky vykreslujícího proměnu apolitického intelektuála v příslušníka protifašistického odboje (Orfeus 33–45). – Vedralovy divadelněvědné práce jsou soustředěny jednak na otázku autorského amatérského divadla (ve sborníku Hledání výrazu), jednak na českou dramatickou tvorbu 60. let (studie oJosefu Topolovi v knize Bloudění a východiska). Podstatou dramaturgické práce se zabývá stať Dramaturgie tvůrčí a producentská (v časopise Dramatické umění).

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz