Sylvie
Richterová – literární
teoretička a prozaička, se narodila 20. 8. 1945 v Brně. Vyrůstala
v rodině vědeckého pracovníka v oboru fytopatologie, do roku 1968
ředitele výzkumného ústavu, a středoškolské učitelky. V letech
1967–1974 byla manželkou italského bohemisty Sergia Corduase, v období
1988–2002 žila s editorem a nakladatelem Karlem Jadrným. – Po
maturitě na dvanáctileté střední škole v Brně-Králově Poli (1963)
vystudovala Richterová tlumočnictví (francouzština, ruština) na Univerzitě 17.
listopadu v Praze. Absolvovala roku 1967 prací o jazykových aspektech
překladu díla Michela Foucaulta Les mots et les choses; PhDr. získala na FF UK
prací Jacques Prévert – od poezie k poetice (1971, pod jménem Sylvie
Corduasová). Od roku 1971 žije v Itálii. V roce 1973 obhájila na
univerzitě La Sapienza v Římě diplomovou práci La narratrice boema Věra
Linhartová. Na téže univerzitě působila od roku 1974 nejprve jako vědecká
pracovnice Národní rady pro výzkum při katedře bohemistiky (vedené Angelem
Maria Ripellinem), od roku 1977 jako lektorka českého jazyka. V letech
1980–1987 zde byla zaměstnána jako badatelka v Ústavu slovanské filologie.
Roku 1987 se stala profesorkou českého jazyka a literatury
a přednášela nejprve na univerzitě v Padově (do roku 1990), poté
přestoupila do Viterba (Universita della Tuscia) a v období 1997–2009
pracovala znovu na římské univerzitě La Sapienza. Z univerzity předčasně
odešla, aby se mohla plně věnovat psaní.
Profesně vícekrát navštívila Francii, Německo a další země a sblížila
se s Jiřím Kolářem, Milanem Kunderou, Věrou Linhartovou, Petrem Králem, Pavlem Tigridem, Janem Vladislavem aj. Poznala Německo, Anglii, Švédsko, Polsko, Řecko,
Španělsko, Finsko, USA, Kanadu, Mexiko, Brazílii, Peru aj. V sedmdesátých
a osmdesátých letech udržovala přátelské vztahy se spisovateli
z domácího disentu, zejména se Sergejem Machoninem, Ludvíkem Vaculíkem, Jiřím Kratochvilem, Miroslavem Červenkou, v roce 1987 se jí podařilo
zúčastnit setkání spisovatelů na Hrádečku u Václava Havla. – V současné době žije střídavě v italském
Trevignanu Romanu a v Praze.
Publikuje od roku 1974, kdy v římském literárněvědném časopise Strumenti critici otiskla přepracovanou verzi doktorské práce o díle Jacquese Préverta. Vědecké studie a recenze, tematicky čerpající především z problematiky české literatury, stejně jako prózy a básně, uveřejňovala také v zahraničních periodikách Ricerche slavistiche (Řím), Europa orientalis (Řím), Revue des Études Slaves, Lettre internationale, L’Infini (vše Paříž), Delo (Bělehrad), Revue K (Paříž), Malavoglia (Viterbo) aj. a rovněž v českých exilových časopisech Svědectví (Paříž), Proměny (New York), Listy, Čtení na léto (Řím). V polistopadovém období přispěla svými prózami a studiemi do České literatury, Hostu, Kritického sborníku, Literárních novin, Mostu atd., Romboidu (Bratislava), Slovenských pohľadů (Bratislava), Aspektu (Bratislava), The Prague Revue, Slova a smyslu, Souvislostí, Tvaru, Zpravodaje společnosti bratří Čapků aj. i do zahraničních periodik eSamizdat (internetový časopis), Le Magazine Littéraire (Paříž), Les cahiers de l’ILCEA (Grenoble), L’informazione bibliografica-Il Mulino (Bologna), Nuova Prosa. Quadrimestrale di prosa (Milán), Panorama (Paříž), Rinascita (Řím), Russica Romana (Pisa-Řím), Wiener Slavistisches Jahrbuch (Vídeň, periodický sborník) aj. Kromě vědecké a pedagogické činnosti Richterová také překládá do italštiny (časopisecké antologie české a slovenské literatury, Jan Skácel, Věra Linhartová, Jiří Kolář, Ludvík Vaculík). Je autorkou několika doslovů k italským knihám českých autorů (např. Jakuba Arbese, Petra Krále a Věry Linhartové) i k českým vydáním francouzských textů Milana Kundery. Spolupracovala s italskou televizí a rozhlasem. – Značná část Richterové prací byla vydána v samizdatové edici Petlice (Návraty a jiné ztráty, 1978; Rozptýlené podoby, 1979; Místopis, 1981; Slabikář otcovského jazyka, 1986; Neviditelné jistoty, 1988). – V periodikách občas užila šifer S. R., B. N., od roku 1995 podepisuje publikace psané v neslovanských jazycích Sylvie Richter. – V roce 1991 získala prémii Českého literárního fondu (ČLF) za knihu Slova a ticho, v roce 1994 Výroční cenu Nadace ČLF za prózu Rozptýlené podoby.
Richterové prozaický debut je návratem do dětství prožívaného v padesátých letech 20. století. Hrdinčiny téměř pohádkově jednoznačné vzpomínky jsou konfrontovány s postojem zralého člověka, kterého životní zkušenost, reflexe růstu lidského vědomí, jež autorka považuje za nejvlastnější poslání člověka, přivedla k vnímání osudové rozptýlenosti a nejistoty světa (Návraty a jiné ztráty). Cesta za tajemstvím člověka přivádí Richterovou k psaní próz, inspirovaných poetikou deníku a pro ni příznačnou zlomkovitostí (Místopis, Slabikář otcovského jazyka). Texty působí na první pohled fragmentárně, jsou však sklenuty přesnou významovou i rytmickou stavbou. Záznamy konkrétní každodennosti se v nich prostupují s úvahami a citáty; v koláži jednotlivých dějových situací je rozmývána hranice mezi komickým a tragickým, totožnost postav je zpochybňována a neutralizují se i opozice typu muž – žena, já – on – někdo třetí. Hrdinové Richterové próz posléze dospívají k tragické vizi paradoxní situace člověka vrženého do života, který uplývá k smrti, a do světa konstituovaného neutuchající proměnou. Jednou z mála forem, jak překročit neukotvenou podobu existence, jež se principiálně vymyká jakékoli jistotě, však zůstává psaní: text a příběh jako způsob niterného hledání sebe sama, jako výraz vědomí člověka o rozporuplnosti světa, ale také o přesahujících duchovních rozměrech (Rozptýlené podoby, Druhé loučení). Příznačné existenciální chápání paměti a vzpomínání se stalo klíčovým tématem prózy Každá věc ať dospěje na své místo, jež představuje rozsáhlou románovou variaci o dvě desetiletí staršího díla Druhé loučení. Zprůzračnění narativu se v ní pojí se zvýšeným důrazem na vědomí existence, která je sice určována jedinečným dějinným horizontem a individuálním osudem, avšak zároveň v sobě nese možnost univerzálního přesahu, poskytující jedinci svobodu vůle a schopnost odpuštění a smíření.
Podobným směrem jako prozaické dílo se ubírá Richterové tvorba básnická, která oslovuje zejména koncizním vyjádřením pocitu úzkosti, pramenícího z prožitků míjení, opuštěnosti a diskontinuity lidského života, ale také tušením „neviditelných“ hodnot (Neviditelné jistoty). Ve sbírce Čas věčnost se výpověď o paradoxní povaze žití, věčně unikající uchopení i pochopení, ještě prohlubuje. Básnické slovo, které stojí tvář v tvář smrtelnosti i věčnosti, je tu oproštěno a obnaženo, přibližuje se svým charakterem prazákladu jazyka, dětským říkadlům či rytmickému zaříkávání.
Do celku Richterové tvorby se organicky včleňují také její literárněvědné studie, vycházející z teorie pražského strukturalismu i pozdějšího sémiologického náhledu (Michel Foucault, Umberto Eco aj.). V textech souboru Slova a ticho, pojednávajícího o dílech Věry Linhartové, Milana Kundery, Bohumila Hrabala, Vladimíra Holana, Františka Halase, Jana Skácela, Ludvíka Vaculíka a Jaroslava Haška, si autorka jako základní téma vytkla problematiku totožnosti člověka ve světě znaků. Detailní strukturální analýzou, kterou osobitě doplňuje zřetelem k duchovním souřadnicím člověka, smyslem pro citlivé básnické vidění a esejistickým zpracováním, zde usiluje o vystižení té linie české literatury, která reaguje na problematizaci identity promlouvajícího a vnímá zpochybněnou platnost slova, „vyhrocenou nespolehlivost a zároveň osudovost řeči“. Z téhož okruhu autorů a z obdobných metodologických principů vychází kniha studií Ticho a smích. Oproti recepčně-estetickému hledisku zde autorka preferuje fenomenologický zřetel. Z úhlu několika různorodých poetik se pokouší vymezit kontury smíchu: přirozeného, ale těžko uchopitelného fenoménu, který však pro svou bytostnou komplementaritu umožňuje hlouběji nahlédnout do tajemství lidského vědomí. Smích chápe jako polarizující dimenzi vstupující do prostoru mezi tichem a řečí. Těžiště třetího dílu této volné literárněvědné trilogie, nazvaného Místo domova se posunuje k tématům, jež propojují estetiku a literární vědu s kulturní antropologií a etikou. Ve svých úvahách vychází autorka většinou znovu z děl svých „stěžejních autorů“ a opět používá nástroje, jež k interpretaci díla nabízí pražský strukturalismus a sémiologie; důraz však velmi zaujatým způsobem klade na hledání, nalezení – nebo i konkrétní popření a poničení – oněch „míst domova“, jež jsou člověku (a člověkem) vytvářena v jazyce, v národní a evropské literatuře i současné kultuře obecně. (S tímto zřetelem se navrací například k pojmu antropologické konstanty v estetice a v literatuře, zaobírá se tématem otce jako významové a literární kategorie, analyzuje deníkovou tvorbu Ortenovu, Kolářovu a Vaculíkovu či prozkoumává vztah poezie a emigrace v české literatuře.) Naznačená témata a určitý osobní tón jejich zpracování přitom znovu a hlouběji propojují autorčinu tvorbu literární a literárně-teoretickou.
Z nejnovějšího díla: Slyšet obrazy (2018)
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz